Audiobook Michala Mynáře: Vztahové jedy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Eric Zener

Co se do srdce vejde

Láska není zavařovací sklenice, kterou se snažíme nacpat okurkami.

14:13

„S otázkou Co když? se do budoucna nedívám. Dobře vím, že nelze mít všechno, ale že najít si to své zásadní je maximální. Bylo by super, kdyby tento článek končil nějakým završením. Jako že UŽ VÍM. Nebo aspoň že SICE NEVÍM, ALE UŽ VÍM, CO UDĚLAT. Tento tak neskončí. Nemám žádnou jistotu ve správnost svých dalších kroků, ať už budou jakékoli. Změna probíhá v tom, že jistotu už nehledám, a přesto chci risknout svou šanci. A věřit, že ji zvládnu. Ať už bude vypadat jakkoli.“

Těmito slovy jsem loni na jaře uzavřela svůj článek Potrhaná láska. Jeho psaní pro mě bylo Zprávou ze Samoty, v níž jsem se tehdy nacházela. A minulý týden mi redakce předala dotaz, který přišel přes tlačítko pod článkem.

Zajímalo by mne, zda už jste „to našla“, ptá se čtenářka Kristýna. Chápu, že nemohu očekávat osobní odpověď, ale i tak bych to ráda věděla, třeba formou dalšího článku.

Od mého vkročení do hledání, tak jak jsem je uvedla ve své Zprávě ze Samoty, uplynul rok a půl. Milá Kristýno, nepřicházím za vámi s šibalským úsměvem, potvrzujícím, jak jsem vyrostla a vše pochopila. Ale to jste nečekala ani vy, ani já, viďte.

Nicméně, s jistým skepticismem mně vlastním (neopiju se rohlíkem, ale pálenkou docela „domrtva“) jsem potkala spoustu uvědomění. Některá z nich vám povím.

Jedinečný příběh života

Jedním z nich bylo, že každý jsme Originál, a tak obecné poučky na nás neplatí. Nemohou. Veškeré škatulky oborníků i šarlatánů jsou matoucí a pro mne zbytečné. Je důležité pracovat s konkrétním materiálem, ne materiálem podobným. Podobné je jen podobné, společné jen v pár uzlících, ale zbytky špagátů jsou originálem, jenž s kopiemi nemá nic společného.

Takže když jsem ve vnějším světě hledala vysvětlení pro své pocity, myšlenky i činy… nenašla jsem je. S čistým svědomím jsem se nedokázala napasovat do prožitého jinými, ba ani do zkušeností jiných. Ne. Musím si žít ty své, abych se z nich poučila (snad), ale hlavně je prožila. Zkušenosti ostatních mne mohou nasměrovat, ale zbytek je můj příběh.

Poslouchejte dobře, Kristýno, hlavně je prožila. O prožitek jde především. Že jsme mohli okusit, chvíli tím být živi. Tolik instantní zobecňování či porovnání podobného s podobným jsem začala vidět jako zcela zbytečnou snahu pro pochopení svých věcí.

Druhým z uvědomění byl úžas nad snahou různých odborníků v médiích najít důvody a přímou úměru, proč párům ve vztahu neklape všechno (nebo téměř všechno). Neumím si představit pár, kterému bude klapat všechno. Dělejte každé ráno spolu to a tohle a budete už jen šťastni.

Vždyť tohle je sci‑fi největšího kalibru. A my nežijeme Vesmírnou odyseu. A tak se hledají důvody pro nalezení dokonalosti… a co by se stalo, kdybychom fakt tu dokonalost našli? Kdyby nám klapalo všechno? Byl by pohádky konec?

Proto mám ráda gestalt přístup. Řeší nadělení. Nezaměřuje se primárně na naše šoky a bezpráví v prenatálním životě. Naopak. Nechá nás stoupnout si do „sraček“ a pošťouchne k tomu z nich vyjít.

A tady je dobré umět si říct o pomoc. O konkrétní pomoc adresovanou právě a jen mé komplikované individualitě. Dostala jsem ji. Hovory s blízkými a sporadická, ale přesto fungující terapeutická pomoc s jedinečným psychologem (ano, už když mu tady na stránkách vyšel článek o Malém princi, věděla jsem, kam si jednou půjdu poskládat psychiku).

Uvědomila jsem si také vlastní beraní přístup. Jak někdo řekl: „Než se rozhodneš hlavou prorazit zeď, zkus si představit, co je za ní.“ A také svou důvěřivost a jistou naivitu, s níž trkám do té zdi. Zcela jistě za ní bude krásný kostičkovaný svět!

A když ne? Hm.

Ano, Kristýno, říkali mi: „Člověk se nezmění.“ Měli pravdu. Chloupky na kůži zastřihne nebo je oholí, ale buňky ne. Jádro v nás zůstává stejné. A nám je umožněno je rozvíjet. Rozvíjet jádro však dokážeme jen tehdy, máme‑li vnitřní motivaci. Takovou tu sobeckou. Až pudovou. Že musíme, protože jinak bychom zešíleli.

Měnit se dokážeme jen kvůli sobě. Ne kvůli druhým. Změna trvá tak dlouho, dokud je motivace. Postupně se pak každý z nás vrací do svého Jádra. Ano, i do toho jádra, které nás předtím vykoplo ven.

Místo v srdci

O Lásce jsem dumala nejvíce. Ve společnosti, kde se za vztah považuje běh od bodu A do bodu Z, a když doběhneme, jdeme běhat zase s někým jiným, je obtížné si přiznat, že nectím tyhle úsečky. Neumím si představit, že bych milovaného člověka měla přestat mít ráda.

Dotazy typu Už ho nemiluješ? nechápu. To, že něco nedopadlo, neznamená, že mi daný člověk odpadl ze srdce jako přezrálá švestka ze stromu. A stejně tak ten druhý a možná i třetí?

Ne. Láska je široká a má náruč nekonečnou. Představuji si ji jako oblaka, která nejdou uchopit našimi pažemi. Do srdce se vejde tolik lásek. Není důvod vyšprtnout jednu, abychom tam vstrčili druhou. Láska není zavařovací sklenice, kterou se snažíme nacpat okurkami. Můžeme milovat tolik lidí. A každá z těch lásek bude jiná. A každá bude skutečná.

Nehovořím o putování z náruče do náruče. Hovořím o přijetí toho, co nám druhý může a chce dát. Nechtít víc. Nechtít vše. Poděkovat a vzít si, co dává, a nabídnout, co mohu a umím dát já. To se učím. A to mi přijde tak podstatné a svobodné. 

Je neskutečné bohatství citů, které Člověk dostal do vínku. Mít rád. Kohokoli, nehovořím jen o partnerství. „Tak pojď,“ můžeme říct vždy, když jsme poznali fajn člověka. Můžeme ho přibrat mezi své lásky; mezi lidi, které máme rádi. Nemusíme se jiného vzdát. Opravdu nemusíme.

Nemusím chápat

Také jsem pochopila, že ne vše v životě pochopím. A že ne každý pochopí mě, a to i přesto, že mu věc vysvětlím. Ne, někdy to nejde. Často to nejde. Většinou to nejde. Jsme tak různí. „Nemusím tě chápat, abych tě měla ráda.“

Kromě pochopení přišlo i smíření s tím, že mi určité věci třeba nikdy nebudou jasné. Taková ta chlácholení, že jednoho dne se probudíš a docvakne ti to… Spokojuji se s mírně skeptickým, že možná – nejspíš – aha moment ani satisfakce, natož vysvětlení jako zacvaknutí dveří do pantů, prostě nepřijde. Že mohu zažít jen jisté plynutí.

A když přijde? Paráda, bonus navíc. Jen ho urputně nevyhlížet.

A jsme u toho. KONEČNĚ! vím, co se míní oním tady a teď. Nikdy jsem si nemyslela, že tím různí guru a koučové mají na mysli zkuř se marjánkou a směj se tady a teď, to zas ne. Ale dřív jsem v tom slovním spojení viděla spíše krátkodobý požitek snad až na úkor ostatních. Takové to, jako když zajásám nad skvělým tričkem v řetězci. Krásné, za pár korun, ale doma zjistím, že made in China.

Co tam vidím teď? Okamžik, chvíli, prožitek. Jako cvaknutí a vypadne fotka. Koukáme na ni pak po zbytek života a máme „ten pocit“. Ten jedinečný konkrétní pocit. A chceme to zas, vlastně to chceme pořád, protože to bylo krásné (na té Eiffelovce nebo když mne požádal o ruku).

A když to zas a pořád nemáme, jsme… nešťastní. A přitom bychom měli být šťastní, že jsme mohli zažít to cvaknutí. I trochu vděku za to. Nic není samozřejmost, což už nám ukázala doba covidová.

Prostě jsem

Dnes jsem se vracela z lesa, do něhož vstupovala stará paní s vnuky a pejskem. Vnučka byla na vozíčku. Pocítila jsem vděk za to, že jsem lesem mohla projít po svých a cítit měkkost rozmáčené půdy pod nohama, tlak kamínků do podrážky nebo nášlap na suché listy, které se vzápětí rozezvučí letní sonátou. A tohle vše díky svým zdravým smyslům já mohu vnímat.

Přítomný okamžik dnes pro mne znamená možnost na chvíli se ocitnout ve smyslu života. Prožíváním dané chvíle skutečně žiji, naplňuji tak to, za čím často směřujeme. A že to (nebo co když to) nedopadne? Není důležité. Nebo ne tak. I když bychom chtěli. Podívat se jinak a poděkovat za to, co jsme mohli prožít.

Už v době své Samoty jsem věděla, že to největší bohatství pro mě mám v sobě. Opřít se o sebe a současně si dovolit nechat se podepřít někým, kdo je v tu chvíli silnější. A co má velký smysl – poskytnout své rámě tomu, kdo ho v určité chvíli potřebuje. K tomu je nutné o Jádro pečovat, udržovat ho zdravé a silné.

Aby se tak mohlo dít, je třeba slyšet, jak se vkrádá frustrace, a zkusit si okolnosti zařídit tak, aby své drápy zase stáhla. Abych mohla své Jádro zalévat rozkoší toho, co potřebuji, co mne nabíjí, co mám ráda. Což znamená zdokonalovat se v nakládání s časem a o nic méně s energií. A vnímat tu krásu kolem sebe. Zeměkoule je neuvěřitelná směsice krásy. Nechat ji k sobě jít.

Zdravá sebeláska je požehnáním.

Záhy po sepsání Zprávy ze Samoty jsem si uvědomila, jak odvážně optimistická byla. A jak v sobě odrážela, aby to dopadlo. Dobře, jak jinak.

Nejsem ještě na konci (doufám), a tak zatím nic nedopadlo. Vše se děje. To mi, Kristýno, přijde na tom všem nejlepší. Radost, těšení se, pozorování, co přinese den. S čím se setkám, koho poznám a koho víc. Jak jsem ráda, že nic nedopadá!

Vy se však ptáte, zdali jsem to našla. V závěru textu jsem tehdy psala, že si dopřávám to hledání. Jak si tak pluji životem, vnímám okamžiky a pozoruji je. Netlačím řeku, není kam ani proč. Nemám konkrétní cíl toho co hledat. Jsem.

A v tomto nastavení nacházím. Třeba střípky, které jsem vám v tomto textu napsala. Dnes už bez aspirace na jejich poskládání v krásnou čirou sklenici. Ne. Jsem ráda za ty střepy samotné. I tak jsou dost.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Jak se léčí duše

Pevný řád života v léčebně mi dal bezpečný rámec pro uzdravování.

7 min

Povídání s mámou

Jak se dorozumět s někým, kdo je úplně jiný než vy a nepřipouští si to?

20 min

Syndrom podvodníka

Na školu vás vzali omylem, neumíte svou práci, jste špatní. A brzy na to někdo …

17 min

Co mi pomůže?

Jak se vypořádat s tím, když vám život položí do cesty nečekané překážky?

22 min

Sudičky

Chtějí mít navrch. Jejich nevědomá manipulace ale dětem ubližuje. A nejen jim.

12 min

Otevřít audio sekci