Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Obraz vnitřního dítěte

Vnitřní dítě reprezentuje emoční centrum v nás samých i centrum naší vnitřní energie.

Ze seriálu: Jizvy po dětství

Aleš Borecký

Aleš Borecký

2. 12. 2015

Když jsem si připravoval příspěvek na Festival Psychologie.cz k tématu Malého prince jako obrazu vnitřního dítěte, našich pocitů, opravdovosti a zranitelnosti, netušil jsem, že téma dostane další symbolický a naléhavý rozměr. Malý princ je také jedním z obrazů srdce Francie, které bylo před nedávnem zraněno tak hlubokým způsobem. Rozhodl jsem se přiblížit téma vnitřního dítěte a péče o emoce právě pomocí jeho příběhu; příběhu, který je někdy nazývaný nejdůležitější pohádkou 20. století.

Tyto dva dny uslyšíte hodně inspirativních slov (Aleš Borecký byl prvním přednášejícím na Festivalu Psychologie.cz – pozn. red.). Já bych chtěl začít jinak – Malý princ ví, že „řeč je pramenem nedorozumění“, tak bych rád začal ztišením. V něm se, prosím, zkuste napojit na představu Malého prince (nebo princezny), tak, jak ho znáte, tak jak si ho představujete.

„Jediná kapka lásky je víc než oceán vůle a rozumu.“ Blaise Pascal

Rád bych, aby tu teď bylo shromáždění Malých princů – mohou třeba sedět na židli každého z vás, na vašem klíně… V tichu a lásce se také, prosím, zkusme mentálně spojit se všemi Malými princi, kteří přišli v Paříži o život. Pošleme jim svou energii a ujištění, že budeme kolem sebe vytvářet laskavý a rozumný svět…

Postavy vnitřního světa

Vnitřní dítě je metaforou používanou v psychologii řadu let. Za autora je obvykle považován John Bradshaw. Vnitřní dítě reprezentuje emoční centrum v nás samých i centrum naší vnitřní energie. Je pramenem tvořivosti, zvědavosti, tělesnosti a intuice. Je iracionální, nevědomé, závislé a jeho cílem je okamžité uspokojení vlastních přání. Řídí se principem slasti.

Ve vnitřním dítěti jsou zapsané všechny emoční informace tak, jak jsme je během svého dětství a života prožívali, vnímali a uložili. Emoce se staly i jakýmsi programem, podle kterého jednáme dál. Program jede jako automat, pokud ho nepřepíšeme vědomým a dospělým přístupem. Pokud naše vnitřní dítě trpí, trpíme i my. Pokud je šťastné, máme spoustu energie, život nás baví a má smysl.

Součásti vnitřního světa je ještě (podle klasického psychoanalytického a transakčněanalytického modelu):

  • rodičovské já (Superego), které vzniklo v průběhu socializace z konfliktů dítě versus autorita. Obsahuje vědomě a nevědomě zvnitřněné vnější objekty, omezení, zákazy a příkazy ukládané dítěti autoritami. Je zdrojem nevědomého pocitu viny, studu a úzkosti. Superego je moralizující silou v člověku, řídí se principem dokonalosti.
  • dospělé já (Ego), které se řídí principem reality, má sebezáchovnou funkci. Je racionální, vědomé, zvažuje činy a jejich následky. Přání dětského já porovnává s realitou, dává jim přijatelnou formu a uspokojuje je ve vhodnou chvíli a vhodným způsobem. V empatické koalici s dětským já vytváří prostor pro stav vnitřní nezávislosti.

Symbolický příběh

Vztah těchto vnitřních sil hodně rozhoduje o tom, jak budeme prožívat život z hlediska spokojenosti a vnitřní svobody. Tento motiv je zobrazen právě i v knize Malý princ, která není klasickou pohádkou s dobrým koncem určenou pro děti, i když ji prý Exupéry pro děti psal.

Malý princ je nádherně a symbolicky popsaným příběhem o dětství, lidství, hodnotách, přátelství, lásce, strachu, krizi a naději. Nabízí archetyp božského dítěte přicházejícího z jiného světa se svou hlubokou zvěstí tak, jak je tento archetyp obsažen v mýtech a náboženstvích. Ztělesňuje výrok evangelia „Jestliže nebudete jako děti, nevejdete do Božího království“.

Je královským dítětem, které vidí vážné věci jako směšné a naopak umí snít, čekat, touží milovat. Má důvěru a je věrné; důvěrou vítězí nad strachem. Nedá se oslepit mocí, penězi nebo ctižádostí. Vtahuje do jiné logiky chápání věcí, odzbrojuje svou opravdovostí, nevinností a něhou, chrání od šílenství světa dospělých a podivných hodnot platných v „dospělém“ světě. Dává nám řadu věcí, které činí dobře duši – okouzlení, radost a autenticitu – je tím, kým je.

Možná čteme knížku tak, aby v nás zůstal příjemný dozvuk a nemuseli jsme se moc trápit tím, že Malý princ zažívá ve světě dospělých řadu nepříjemných zážitků a umírá. Chtěl bych vybídnout k jinému čtení, abychom porozuměli tomu, co bránilo Malému princi zůstat zde na Zemi a přinést sem svou moudrost a lásku. Malý princ je výzvou, kterou máme uchopit, abychom došli dál než Exupéry – z určitého vnitřního vězení, nesvobody a nevědomí do vědomí, radosti a svobodného prožívání. Je to příběh, který chce být dokončen… v našem srdci a jinak než v knížce. Proto je aktuální i dnes.

Knížka Malý princ přináší dvě perspektivy příběhu – perspektivu Malého prince a perspektivu letce. Právě tyto dva pohledy nás vybízejí k integraci dětského a dospělého přístupu. V jejich spojení tkví tajemství zdravé celistvosti psychického života. Exupéryho dílo je geniální v přesné diagnostice vnitřního světa i doby, v níž žil. My však máme možnost najít terapii pro Malého prince.

S pochopením kontextu Exupéryho osobnosti a jeho života můžeme dohlédnout někam za své projekce, s jakými přistupujeme ke každému dílu a vlastně asi ke každému člověku a světu vůbec. Porozumění (čili i porozumění vnitřnímu dítěti) je důsledkem poznávání, empatie, a laskavého vnímavého přístupu k jakýmkoli skutečnostem a zkušenostem.

Co se v knize nedočteme

Malý princ vznikl při pobytu Exupéryho v nemocnici ve stavu jeho velké melancholie jako výraz jeho krize životního smyslu a manželské krize. Exupéry měl na pokoji u sebe jedinou inspiraci – Andersenovy pohádky, které dostal od své matky. Malý princ je určitou regresivní vzpomínkou na jeho vlastní dětství, na část vlastního příběhu, který nemohl být prožitý.

Malá postavička s blond vlasy připomíná malého Antoina a jeho přezdívku „král sluníčko“, kterou v dětství dostal pro své světlé vlasy. Exupéry Malého prince i sám ilustroval a tato postava se objevovala v jeho kresbách a náčrtech už řadu let před vznikem tohoto díla. Exupéry mu říkal „človíček, kterého nosím v sobě“. Souvislost Malého prince s vnitřním dítětem je tedy naprosto očividná.

Exupéry žil v letech 1900–1944. Narodil se do aristokratické rodiny roajalistického smýšlení. V historii rodu byla i nepřímá vazba na královskou větev Bourbonů. Dětství prožil na rodinném zámečku. V domě se pohybovala řada lidí, podle vzpomínek Exupéryho a jeho sourozenců často velmi svérázných postav. Údajně někteří z nich dobře sloužili jako předobraz „dospělých“ na planetách v Malém princi. Značnou podobnost prý vykazoval např. dědeček, se kterým Exupéry vnitřně dost bojoval, se zeměpiscem vylíčeným v knížce.

Exupéry byl třetím dítětem, měl dvě starší sestry, mladšího bratra a sestru. Jeho dětství poznamenalo několik těžkých událostí. Zemřel mu náhle otec, když mu byly 4 roky. Exupéry se stal vázaným na matku a chybějícího otce hledal ve společnosti kamarádů, kde se mu však nedařilo navázat emočně uspokojivé přátelské vazby. Druhým polem získávání samostatnosti a mužnosti bylo létání, které se stalo jeho vášní a symbolizovalo pro něj svobodu od „matky země“. Další ranou byla smrt čtrnáctiletého bratra, když bylo Antoinovi 17 let.

Pocity osamocení se zvyšovaly během studia na katolických školách, kde vládla pevná disciplína a kde Antoine moc neprospíval a rebeloval proti učitelům a školnímu řádu. V jednom dopise matce napsal: „Pochybuji, jestli jsem od dětství vůbec žil.“ V dospělosti se stal profesionálním letcem a spisovatelem, za války emigroval do USA, pak působil v letectvu spojenců.

Byl zasnouben, ale zasnoubení zrušil před svatbou a své přítelkyni sdělil „Já byl dítětem, ty ženou.“ S další přítelkyní se později oženil. Jeho žena Consuela byla bohémka, která byla stejně okouzlující jako rozmarná. Jejich manželství nebylo moc spokojené. Exupéry unikal do létání a psaní. Tvorba a létání mu dávaly pocit, že dělá něco užitečného. („Když píšu, jsem si jist, že dělám dobrou práci. Když skončím, jsem si jist, že to za nic nestojí.“)

Jeho smrt je záhadná a podobná smrti Malého prince. Zřítil se v letadle neznámo kde přibližně 60 km od svého původního domova – pravděpodobně se odchýlil od trasy a byl sestřelen německými vojáky. Jeho tělo se nenašlo. Ke konci života opakoval, že nevidí žádný smysl svého života a že je připraven zemřít. Toužil se vrátit k matce, což je doloženo mnoha dopisy, které jí psal a které byly publikovány.

Malý princ nese otisky Exupéryho života asi nejvíc z jeho knih. Bez znalosti těchto faktů jsme vystaveni číst Malého prince jen jako připomínku hodnot, které dospělý svět pozapomněl. Hlubší ponor však znamená, že začneme vidět i tragickou stránku této pohádky a Exupéryho samého. Příběh se více vyjasní, vezmeme-li do hry jeho stín.

Do nitra vyprávění

Stručně připomenu obsah knížky. Vypravěčem je letec, který se zřítil na poušti. Na ní opravuje své letadlo a potkává Malého prince. Malý princ vypráví letci o své domovské planetě. Na ní roste růže, o kterou se pečlivě stará, jsou na ní dvě činné a jedna vyhaslá sopka a časté západy slunce. Malý princ se vydává ze své planety na cestu po vesmíru a na různých planetách poznává zvláštní „dospělé“, se kterými se nedá navázat normální vztah.

Potom přichází na zem. Zde nejdřív potkává hada, který se v příběhu znovu vrací na konci jako smrt přenášející Malého prince zpět na jeho planetu, k růži. Seznamuje se také s liškou, která ho zasvěcuje do tajemství přátelství a lásky. S letcem se sbližuje a hledají spolu studnu, kde by Malý princ ukojil svou žízeň – letec Malého prince chvíli nese a vypadá to, že by se jejich kontakt mohl stát trvalým a pevným. Malý princ však myslí na návrat k růži, znovu se setkává s hadem a na Zemi umírá.

Na konci poslední kapitoly, 6 let od smrti Malého prince, je připojeno přání, kdyby někdo Malého prince potkal, ať dá letcovi vědět, že se vrátil. Můžeme to chápat jako výzvu k objevení našeho vnitřního dítěte – vlastního Malého prince. Bez setkání s Malým princem nám hrozí svět dospělých, které Malý princ potkal a kteří zapomněli na své pocity, s nimiž neumějí zacházet.

Se vztahem k Malému princi se můžeme aspoň z velké části vyvázat z iluzorních přesvědčení, že péče o vnitřní dítě není důležitá nebo že může v dospělosti přijít z vnějšího světa. Péči o vnitřní dítě není možno outsourcovat. Druhou částí paradoxu je však i skutečnost, že jen v laskavém vztahu je možno opravovat a léčit to, co bylo v jiném vztahu narušeno.

Červenou nití, která provází celý příběh, je vztah Malého prince k růži. Přes různé pokusy vykladačů Malého prince dává nejvíce smysl výklad, že růže představuje Exupéryho matku a silnou ambivalentní vazbu, kterou k ní Exupéry měl. Dosadit za růži cokoli jiného, např. Exupéryho ženu, nedává smysl z hlediska doby, v níž Malý princ žije – jde o obraz vnitřního dítěte, nikoli dospělé osoby.

Vztah Exupéryho s matkou byl celý život nadmíru intenzivní a dá se říci, že se mu nepodařilo vnitřně se od ní separovat. Stále jej ničily pocity viny, když se (emočně) vzdaloval a zároveň se celý život snažil z mateřské náruče vymanit – ohrožovalo to jeho mužnost a nezávislost.

Malé dítě ve velkém světě

Motivy vedoucí k matce se objevují od začátku příběhu. Vyprávění o Malém princi začíná vzpomínkou letce na situaci z dětství, kdy viděl obrázek hada polykajícího velká zvířata, která pak v sobě tráví. Letec alias Exupéry jako dítě rád kreslil, takže namaloval tento obrázek a ukazoval ho dospělým, kteří nerozuměli a v obrázku viděli jen klobouk. Začátkem a klíčem k příběhu je tedy neporozumění mezi dospělým a dětským světem.

Úvodní obraz ukazuje scenérii dětského strachu, že bude pohlceno tak, jako hroznýš pohltí slona, svou kořist. Dítě se snaží svůj strach komunikovat, ale dospělí nechápou. Jsou blahosklonně hluší, usměvaví, ale nerozumí. Nevcítí se a nezeptají se „Čeho se bojíš? Kdo ti hrozí pohlcením? Můžeme ti pomoci?“ Péče o vnitřní dítě znamená pokusit se vcítit, naslouchat a reagovat. Sentimentalita a blahosklonnost dětské duši nijak nepomáhají. Dítě v tomto případě nesmělo být dítětem, muselo se stát velkým a silným (slonem), aby ukojilo matčin hlad po lásce a životním obsahu, zvláště po ztrátě manžela, na jehož místo je Exupéry tlačen.

Při povrchním pohledu dospělých a při amnézii na vlastní vzpomínky se dětství může jevit jako romantické období, kde jde spíš o oblečky (klobouk) a hry, než o základní úzkosti a častý pocit dítěte, že je v něčem uvězněno a je bezmocné. Dítě zde ztrácí důvěru v dospělé, v to, že je možné cokoli říci a může být pochopeno. Začíná regulovat své projevy, rozštěpují se obsahy toho, co cítí, co říká a jak jedná. Přestane být samo sebou, začne se přizpůsobovat a vzdaluje se svým potřebám a emocím.

Exupéry svůj vztah s matkou šifruje do obrázku a generalizuje ho jako obecný problém dítěte a dospělého. Dítě se může vyjádřit už jen v náznacích a za cenu pocitů viny a agrese, osamělosti a strachu, pohrdání sebou za své slabosti a druhými proto, že si namlouvají, že jsou velcí. Úzkost je jedním ze základních životních pocitů a patří k vývoji, je ovšem třeba, aby na ni bylo reagováno, byla viděna, pochopena a přijata. Péče o vnitřní dítě znamená mít na paměti, že dětství je obvykle drama a dětské pocity jsou intenzivní a zásadní.

Na poušti

Po úvodním obrazu se dovídáme, že letec ztroskotal. Vzhledem k létání Exupéryho je letec snadno rozpoznatelným symbolem jeho dospělého já. Létání je také krásný obraz povznesení nad všednost a směřování ducha k nadhledu a ideálům. Některé výklady poukazují na zpřítomněný archetypální obraz Ikara, který se snaží letět výš a výš, až se zřítí. Jít dál totiž neznamená jít stále výš.

Péče o vnitřní dítě znamená najít harmonii mezi ambicemi a směřováním vzhůru a ukotvením na zemi, v emocích, v těle. Jinak hrozí pád. Když se zhroutíme, přistaneme na poušti – místě, kde se těžko žije, kde se extrémně mění teploty (nálady, emoce), kde jsme vydáni různým silám a kde si řada lidí sáhne na dno. Je zde málo vnějších podnětů a k poznání dochází neviditelným způsobem. Poušť má svou mystickou sílu – Ježíš na ní bojuje s pokušeními, v islámu je to „zahrada Alláhova“.

Až když se v krizi zřítíme a rozpustí se naše obrany, objeví se naše vnitřní dítě. Jako by se rozbily naše masky a brnění (letadla). Ukáže se královské i úzkostné dítě zároveň. Krize nabízí možnost proměny obrazu o sobě, probuzení lásky k sobě i k druhým a možnost vstoupit do nové životní kapitoly – Nietzsche to popsal slovy „had, který se nesvlékne, zemře“. Dotkneme se hlubiny své osobnosti a vlastní individuality, která je určitou zdravou ochranou před konformitou, ideologiemi a fanatismem těžícím ze strachu podívat se na sebe sama a přijímat zodpovědnost za svůj život.

Na strach je možné odpovídat agresí a zajišťováním se různého typu. Nejlepší ochranou vnitřního dítěte však není pojištění, kontrola a jistoty, ale láska. Láska neznamená nezranitelnost, ale přítomnost laskavého postoje i ve chvíli, kdy dojde ke zranění. Tuto trvalou a laskavou přítomnost milující osoby vnitřní dítě potřebuje.

Obraz matky

Malý princ vypravuje letci o své planetě, kde má domov. Ústřední místo na ní hraje, jak už bylo řečeno, růže. Od vztahu k růži se odvíjí celková atmosféra planety. Existence Malého prince je prodchnuta důkladnou péčí o růži. Malý princ odstraňuje baobaby představující ohrožení (nabubřelost, pýcha, hlučnost, …), vymetá sopky (kontroluje své impulzy před výbuchem), aby růže zůstala neohrožena. Trápí ho otázka, proč má růže trny – vlastně jak může být matka tak zraňující.

Odpověď letce-dospělého já, že jde o „zlomyslnost květiny“, Malého prince pobuřuje a snaží se uchovat si čistý obraz o růži. Takto chrání dítě obraz o rodiči, protože potřebuje mít pocit, že může být milováno někým láskyhodným a samo se tím pak může stát hodnotným. Zlost a frustrace pramenící ze vztahu s rodičem se obrátí dovnitř na sebe samého, vytěsní se nebo se přesune na jiný objekt.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Trny si Malý princ vysvětlí tím, že květina je bezbranná, slabá a musí o ni pečovat – dostává se do role, které se říká „chráněný ochránce“: musím rodiče chránit, abych pak za to mohl dostat trochu ochrany zpět. Dítě je tím nesmírně zatíženo a v podstatě musí přestat být dítětem, tím, kdo má dostávat, aby jeho vývoj probíhal příznivě. Růže chce být chráněna před průvanem (Malý princ obstarává poklop, zástěnu), před změnou atmosféry a změnami nálad. Podobný motiv se ozývá v obavách, zda beránek, kterého si chce Malý princ vzít domů na planetu, nespase růži. Malý princ prosí letce o nakreslení náhubku – s náhubkem bude matku chránit i před vším nevhodným, co může vyjít z úst.

Malý princ cítí k růži ambivalenci – je zde obdiv, úžas a okouzlení, ale také pocity viny. V tomto rozpoložení se pokusí o separaci a odchod z planety. Eugen Drewermann, německý psychoanalytik a teolog, jehož výklad Malého prince považuji za nejzajímavější, upozorňuje na to, jak růže v tomto bodu mění strategii manipulací. Drewermann říká, že odpor růže k odchodu Malého prince by mu v tomto bodu ulehčil odcestování a dal by mu za pravdu, že cesta k samostatnosti je nezbytná, avšak růže vytváří dojem, že Malému princi náhle přeje štěstí, čímž ho paradoxně znovu poutá k sobě – Malý princ bude opět myslet na to, jak je růže úžasná a že ji nemůže opustit.

Zdánlivým požehnáním na cestu se vazba Malého prince na růži posiluje, což dokládá jeho nutkavá potřeba se vrátit na planetu zpět. Postarání o vnitřní dítě by však znamenalo umožnit mu růst, učinit ho závislým na vlastním vnitřním dospělém já, nikoli na někom vnějším. Dobrou známkou separace a dokončeného psychického vývoje je, když dávání pokračuje „směrem dopředu“ ve směru toku řeky života – dávám svým dětem, světu a nevracím rodičům zpět vše, co jsem dostal. Rodiče mají dávat, protože si vybrali být rodiči, protože tak projevují svoji lásku, nikoli proto, aby jim děti něco vraceli zpět jako splátky dluhu – jinak se život stává nesnesitelnou emoční hypotékou.

Vnitřní/emoční odchod z původního rodinného systému, z toho, čím jsme byli zformováni, je demarkační čarou k dospělosti. Matthias Jung k tomu poznamenává, že jen dospělý může odejít, děti odejít nesmějí. Exupéry však nikdy z domova emočně odejít nemohl. Dokladem jsou i jeho trpké zkušenosti ve vztazích a také řada již zmíněných dopisů matce.

Toulky po planetách

Po odchodu z domova se Malý princ toulá vesmírem a navštěvuje různé planety. Potkává v nich podivné „dospělé“. Jsou to stínové osobnosti – dospělí, kteří se nenaučili pečovat o vnitřní dítě, nevypořádali se se svým základním strachem a rozvinuli v sobě nevhodné kompenzační strategie. Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.

V této části knihy je znovu patrno, jak Malý princ od dospělých jen bezmocně odchází. Exupéry těmito postavami vlastně pohrdá, nedává jim žádnou naději na proměnu a sblížení s Malým princem. O to víc vyniká dětské lpění na čistém obrazu matky-růže, která by podle této logiky měla být také podrobena silné kritice jako obyvatelé planet. Drewermann nabízí výklad, že kritika obyvatel planet je přesunutí kritiky patřící matce na jiné subjekty.

Král

Nejprve Malý princ potkává krále, tedy určitý záporný archetyp krále. Král přistupuje k Malému princi jako k poddanému a chce ho ovládat. Představuje postavu, která potřebuje moc chránící před vnitřní bezmocí. Nadřazeností maskuje pochybnosti o sobě, král ví vše nejlépe – přestal se vyvíjet. Malý princ v kontaktu s ním zívá a po chvíli odchází.

Můžeme přemýšlet, co děláme v kontaktu s králem (a dalšími nabídnutými postavami) my – máme strach, nebo přijmeme lákadla moci, které král zkouší Malému princi nabídnout? A jak zacházíme s vlastní panovačností a pokušením moci? Pokud tomuto zápornému archetypu podlehneme, vnitřnímu dítěti se nebude dařit dobře. Odejde a naše psychická integrace nebude naplněna.

Král by byl vyléčen láskou, která překoná vnitřní bezmoc a vrátí mu víru v opravdové hodnoty. Kde je ve hře příliš moci, můžeme oprávněně mít za to, že zde chybí láska. Bible má pro krále tuto léčivou větu: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Své vnitřní dítě uzdravíme tak, že mu dáme jeho pravou královskou důstojnost – jako originálu, který je hoden lásky.

Domýšlivec

Po králi je Malý princ na planetě domýšlivce, který je závislý na obdivu a obdiv vyžaduje i po Malém princi. Centrum osobnosti domýšlivce leží vně, mimo něj samého. Domýšlivec zakrývá sebeodmítání. S odmítáním se však stejně potká, když ho opustí všichni diváci, jakmile prohlédnou, že se stali pouze nástroji obdivu.

Domýšlivec se vydává za někoho, kým není. Jeho existence stojí a padá s obdivem a ostatní používá jen jako publikum a zrcadlo vlastní velikosti. Žije svou fantazii o ideálním já, které je iluzí. Ocenění idealizovaného já přináší zdánlivě uklidnění; rozpoutá to však destruktivní dynamiku – dochází k pohrdání reálným já a k odcizení sobě samému.

Domýšlivec by potřeboval uzdravit tak, že získá zpět oči, kterými by sám viděl odlesk své vnitřní krásy a byl by vysvobozen z bažení po obdivu druhých. Péče o vnitřní dítě zde znamená být pro sebe pozorným, laskavým a přijímajícím zrcadlem.

Pijan

Malý princ pokračuje na planetu pijana, který pije, aby zapomněl na stud související s alkoholismem. Je tu ukázán bludný kruh touhy, závislosti, studu a viny – pokus o řešení problému se stal dalším problémem. Závislost, kterou zakladatel logoterapie Viktor Frankl označil za „nemoc smyslu života“, zakrývá potřebu naplnění.

Tyto pokusy naplnit se však vedou k izolaci a opuštěnosti; droga jako náhražka lásky není schopna přinést dlouhodobé uspokojení. Pijan chce zapomenout na příčiny své nenávisti a sebepohrdání, sytí se sebelítostí a alkohol se stává fetišem, který ho má oživit a uchránit před pohledem druhých a vlastní ubohostí.

Léčbou by bylo opustit velikášské fantazie o sobě, přísnost a náročnost vůči sobě a pokorně vzpomínat, jak závislost začala. Například Anonymní alkoholici říkají: „Není ostuda být závislý, ostuda je nic proti tomu nedělat.“ Péče o vnitřní dítě je přijetím jeho závislosti – vnitřní dítě bude vždy závislou složkou osobnosti – pokusy dosáhnout dokonalé nezávislosti jsou další heroickou iluzí.

O tuto část se však musí starat náš vnitřní dospělý – laskavá část psychiky řídící se principem reality. Dítě vyváže z nároků přísného rodiče (superega) nebo kohokoli vnějšího, poskytne mu péči a snaží se vhodně naplňovat jeho potřeby. Tím se závislost nepopře (a tudíž se neobjeví jako symptom např. ve formě zneužívání drog nebo vytváření závislostních vztahů), ale najde se vnitřní „mechanismus“, jak na ni reagovat. Dítě potřebuje k životu vhodné podmínky – hlavně přijetí, pozornost a péči.

Byznysmen

Čtvrtou planetou je planeta byznysmena. Byznysmen je bezkontaktním workoholikem ukazujícím závislost a zaslepenost jiného druhu. Má strach před prázdnotou, strachu ze zchudnutí v širokém smyslu slova zchudnout, strach ze smrti. Péče by zde znamenala rozvíjet vnitřně bohatý život, aby bohatství nespočívalo ve vnějších věcech.

Lampář

Na páté, nejmenší planetě se Malý princ setkává s lampářem sloužícím příkazu, který kdysi dostal. Vnější příkazy plní s nutkavostí a bez zapojení vlastní vůle. Na takové planetě není místo pro flexibilitu, vztah, druhého člověka a radost. Panuje zde určitá perverzní věrnost, kdy se smysl pro povinnost změnil v ne-smysl.

Lampář nemá pochybnosti, které jsou ve správné míře důležitou součástí vnitřního světa. Pokusil se redukovat svou základní úzkost za cenu umrtvení a přijal lež o nemožnosti změny – i sebe sama. Má strach z omylu a vlastního jednání, strach ze ztráty, když bude cítit a jednat sám za sebe, strach ze svobody. Je obětí okolností, nezapojil svou vůli smysluplně do práce, aby poznal zdravou míru, cíl a hranice. Výsledkem je monotónnost, agrese a apatie.

Péče o vnitřní dítě zde znamená odhodlání žít svůj život a přijetí vlastní odpovědnosti vedoucí k rovnováze povinností a přání.

Zeměpisec

Malý princ se dál dostává na planetu zeměpisce, který prosazuje teoretický, chladně věcný pohled na život a informace bez vlastních zkušeností a dynamiky. Myšlení a zkušenosti zde netvoří jeden celek, skutečný život je pro něj mařením času. Posuzuje jen zkušenosti druhých a nevytváří si své vlastní. Nezná dobrodružství a risk – má strach před skutečností a citovou hloubkou, před nadšením, touhou, měnitelným, ztrátou kontroly, nezná kouzlo obyčejnosti a neví, že neměnné se ukazuje také v pomíjivosti a trivialitách.

Péče o vnitřní dítě zde spočívá ve vytvoření bezpečného (vnitřního) prostředí, které umožní rozvíjet touhu po životě, zážitcích, zkušenostech. Dítě zažívající bezpečí bude chtít poznávat nové věci a zapojovat se. Bude si hrát, milovat, získávat zkušenosti a schopnosti. Myšlení a rozum se může a má stát ochráncem dítěte, ne jeho protipólem.

Tajemství

Po návštěvě těchto planet se Malý princ dostává na zem. Na Zemi otevírá hlavní témata a tajemství života – přátelství, lásku a smrt. Do tajů přátelství a lásky zasvěcuje Malého prince liška. Symbolizuje pomocné síly, které člověku pomáhají na cestě do hloubky.

Učení lišky je krásné a poetické – liška prozrazuje Malému princi, jak vzniká blízkost, jak vnímáme jedinečnost druhého člověka pro nás a co pro nás může znamenat vytvořit si pouto k někomu blízkému. Mezi nejznámější citace z Malého prince patří právě moudrost lišky, která ví, že

  • „Chceš-li přítele… Musíš být hodně trpělivý… Sedneš si nejprve kousek ode mne… Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž.“
  • „Správně vidíme jen srdcem.“
  • „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“

Exupéry uchopuje i téma lásky a smrti. Smrt a láska se potkávají nikoli náhodou – obě vyžadují plné nasazení a zásadně ovlivňují naše životy. Smrt relativizuje vše, na co jsme se chtěli upnout. Pokud je skoro vše pomíjivé, je vše také jedinečné a vzácné. Láska léčí z nutnosti stavět vlastní identitu na námaze. Láska má moc, jak píše Drewermann, že „všední setkání nezevšední, chrání před pouhým zvykem, omlazuje a tvoří nové, dává zvídavost a radost z druhého.“

Malý princ nemůže v příběhu projít cestou odpoutání od růže a připoutání k letci – cestou osvobození z pocitů viny vázaných k superegu k laskavé péči řízené dospělým já. Péče o dítě znamená přepracovat obraz matky (a otce), stát se pečující postavou a překonat strach z mateřského základu existence, z toho, co nás nese, dává nám podobu a ochraňuje.

Péče o vnitřní dítě přináší úkol, aby náš rozum ve spojení s vnímáním, citlivostí a intuicí odhalil, co jsou neužitečné a škodlivé pochody v naší mysli a vnitřní dítě před nimi ochránil. Laskavé dospělé já, které můžeme posilovat a cvičit, se pak může dotknout dětských ran a pochopit, proč dítě cítilo a cítí právě to, co cítí. Starám-li se o sebe, můžu se cítit bezpečněji a můžu se otevřít a být zranitelný. Bez toho nebude láska a blízkost příslibem naplnění, ale největším nebezpečím, kterému se budu bránit.

Poselství a „terapie Malého prince“

Vnitřní dítě má hodnotu samo o sobě. Je tím, kým je. Nemusí skrývat své slabosti.

Porozumění vnitřnímu dítěti je důsledkem poznávání, empatie, a vnímavého přístupu ke všem zkušenostem.

Nejlepší ochranou vnitřního dítěte není zajištění proti strachům, kontrola a jistoty, ale láska. Není to nezranitelnost, ale přítomnost podporujícího postoje i ve chvíli, kdy dojde ke zranění.

Využívejte celý web.

Předplatné

Péči o vnitřní dítě není možno outsourcovat. Zároveň však platí, že jen v láskyplném vztahu je možno opravovat a léčit to, co bylo v jiném vztahu narušeno.

Péče o dítě znamená

  • pokusit se vcítit, naslouchat a reagovat
  • mít na paměti, že dětství je obvykle drama a dětské pocity jsou intenzivní
  • najít harmonii mezi ambicemi/směřováním vzhůru a ukotvením na zemi, v emocích, v těle
  • umožnit dítěti růst a nepřetěžovat ho
  • dát mu jeho pravou královskou důstojnost – jako originálu, který je hoden lásky
  • být pozorným, laskavým a přijímajícím zrcadlem
  • přijmout závislost vnitřního dítěte – vždy bude závislou složkou osobnosti. O tuto část se musí starat náš vnitřní dospělý – laskavá část psychiky řídící se principem reality
  • zajistit dítěti příznivé emoční podmínky – hlavně přijetí, pozornost a péči
  • rozvíjet vnitřně bohatý život, aby bohatství nespočívalo ve vnějších věcech
  • podporovat odvahu a odhodlání žít svůj život a přijmout vlastní odpovědnost vedoucí k rovnováze povinností a přání
  • přepracovat vnitřní obraz matky (a otce), stát se pečující postavou a překonat strach z mateřského základu existence, z toho, co nás nese, dává nám podobu a ochraňuje
  • vytvořit bezpečné vnitřní prostředí, které umožní rozvíjet touhu po životě, zážitcích, zkušenostech. Dítě zažívající bezpečí bude chtít poznávat nové věci a zapojovat se. Myšlení a rozum se má stát ochráncem dítěte, ne jeho protipólem. Bezpečí umožní se otevřít a být zranitelný. Bez toho nebude láska a blízkost příslibem naplnění, ale největším nebezpečím, kterému se budu bránit.

Když potkáte na poušti svého srdce – tam, kde je ticho, kde je vaše žíznivá touha po naplnění – Malého prince, ujměte se ho. Postarejme se o naše vnitřní děti a předávejme tuto zkušenost dál. Když nás bude dostatek, je možné, že budeme žít ve světě, kde má Malý princ svůj domov, kde existují hluboké emoce a rozumná laskavost. Podle sociologů stačí na změnu společnosti změna myšlení u 4–5 % lidí. Stále máme šanci…

Okouzlení nesídlí ve výškách, ale prostupuje život kolem nás. Jen ho musíme objevit, říká Aleš Borecký: Kouzlo obyčejnosti

Diskuse 0
Jizvy po dětství
Seriál

Nezhojená zranění, pocity strachu, viny či zlosti ze skrytu ovlivňují celý náš život.

Více autorů

  • Rodina a děti