Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co se můžeme naučit od -náctiletých

Celý život jsme děti. Někdo rozumnější, někdo ještě hraje hry a nemůže z toho vyrůst.

Celkem často mluvím s dospělými o dětech, s dospělými o dospělých, s dětmi o dospělých a s dětmi o dětech. Současný svět dětí a teenagerů je neuvěřitelně inspirující a nabízí velmi zajímavou, někdy až děsivou zpětnou vazbu na svět dospělých, ale i na svět jako takový. Teenageři jsou totiž ohromně šikovní ve vystihování absurdit, ve kterých žijeme, a tím, že se k nim nějak vztahují, dospělé většinou velmi provokují.

Často si říkáme, jak nesmyslně tráví mladí lidé svůj čas, jak hloupě se chovají a jak povrchní jsou jejich vztahy i hodnoty. Když se na to ale podíváme zblízka, bohužel zjistíme, že nedělají nic jiného, než se přizpůsobují světu, ve kterém žijí, a přijímají vzor, který jim dospělý svět nabízí.

Rozhodně se ze světa -náctiletých máme my dospělí hodně co učit. Když k němu budeme otevření, pomůže nám nejen růst, ale i neupadnout do rigidity a nebýt s přibývajícím věkem naštvaní na celý svět. Dospívající nám nastavují zrcadlo, tak před ním neuhýbejme pomocí odsouzení a opovržení. Berme ho jako šanci poučit se (nejen) ze svých chyb.

Já dost inspirace čerpám od -náctileté slečny, která má na svět hodně originální pohledy a umí je čtivě zachytit v textu. Rozhodly jsme se zkusit tvořit články společně, spojit dva různé úhly pohledu a umožnit tak čtenářům bohatší perspektivu. Uvidíme, jak nám to společně půjde, těšíme se na zpětnou vazbu. Zatím víme, že nás to baví.

Představuji vám Terezu a její první, úvodní úvahu.

O dospělosti a běhu času

Napsala jsem klasický článek, který normálně píšu, ale musí být rozsáhlejší a já stejně jako Allan Edgar Poe píšu příběh odzadu, zmateně a krátce. Neumím psát podle předloh, kazí mi to myšlenky. Článek, kde jsem zmínila Petra Pana, jsem přednášela i ve škole, sice slovy a s velkým neporozuměním, za kterým se schovávaly pošklebky a „no to vížejo“.

Každý prožívá dospělost jinak a v jiném stádiu života, dospělost není nijak ohraničená, nemá pravidla – teda občas nám na rameno klepe zákon, který platí pro všechny, ale moc lidí si nedá říct – a tak každý dospělý dopadne jinak. S rozbitou sklenicí v ruce a slinou na tváři nebo v kvádru s brašnou plnou spisů pod rukou.

Moje máma je dospělá, říká mi, ať se chovám taky jako dospělá, přesto pořád brečím jako malá. Moje máma má velkou autoritu, takže ji poslouchám, ale jak přesně se to dělá, jak být ze dne na den dospělá?

Když mě praděda učil malovat, jezdit na kole a stloukat hřebíky, měl z toho všeho stejnou dětskou radost jako já.

Nemám osobu, co by mi byla vzorem, mám lidské charaktery na hromádce a kousek od nich je řada úsměvů, které si spojuji. Moje profesorka na češtinu, připomíná mi profesorku z filmu Donnie Darko, kterou vyhodili, mám ráda její úsměv a kladný pohled na svět. Stejně tak můj děda, který nosil rádiovku, krájel si zeleninu na prkýnku a začínal věty „jářku…“

Oblíbených dospěláků mám víc, ale tyhle dva jsou hlava mého člověka, který mi jde vzorem.

Chybí mi děda. Byl dospělý a stejně zemřel, proč je dobré tedy vyrůst a být dospělý? Nechci tu po sobě někoho zanechat, nechci, aby mě vnoučata znala mladou jen z fotek a brečela pokaždé, co ve fotkách najdou můj mladý obličej, nebo úmrtní list. K čemu vyrůst, k čemu rozesmutnit svět.

Říká se, že umírat by měli jenom ti špatní, nebo lidé, co už splnili svůj úkol. Já plním úkol pořád ještě jako dítě a špatná určitě z nějakého pohledu budu, ale nechci umřít, chci být smutná já a zahnat smutek ostatním, ne zbytečně přinášet další. Mámy kamarádka Ivonka mi přišla jako anděl, objevila se ve chvíli, kdy to bylo na místě, a naučila mámu, jak být statečná, protože to dospělí potřebují. Strávily jsme s mámou a Ivonkou nejlepší roky, dokaď to nevypadalo, že z žáka se stal učitel a Ivonka odešla.

Proto je tak otřesné přežít dítě? Že jste ho ještě nenaučili dostatek?

Člověk se se smrtí nepřátelí, mám pocit, že smrt ani nemluví, ani nemá kosu, černý plášť. Prostě je a hledá správný čas.

Proč vyrůst?

Svět dospělých mi přijde jenom rozumnější dětský. Hádáme se úplně stejně, často i o stejných hloupostech, pořád se učíme nové věci, nastydnem, i když nám od mala cpou babičky, ať nosíme košilku a zapínáme si bundu až ke krku. Děláme špatná rozhodnutí a prožijeme věci, které hned po jejich uskutečnění raději zapomeneme a nezapisujeme do seznamu. Žárlíme, slepě se zamilováváme a nosíme růžové brýle.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Dospělí se od nás neliší, jenom přebírají víc zodpovědnosti, kterou my děti se teprve učíme. Já se za sebe cítím zodpovědná už dobrých pár let, ale stejně důvěru kazím hloupostma. Hlouposti patří i do světa dospělých, kdy dáte důvěru člověku a on ji vezme, pomuchlá, hodí na zem a párkrát si do ní kopne, ale nikdo mu nevěřil, že to bylo omylem. Celý život jsme děti, někdo rozumnější a někdo ještě hraje hry a nemůže z toho vyrůst.

Jako příklad bych řekla prarodiče, děda, který zůstane už na věky puberťákem, a praděda, který když mě učil malovat, jezdit na kole a stloukat hřebíky, měl z toho všeho stejnou dětskou radost jako já. Dětství je jenom o radosti a krásných zážitcích, o spánku a bezdůvodném pláči, který potřebuje každý, ale díky vyspělosti ho potlačí.

Hrajeme si na dospělý, ale stejně někdy potřebujem, aby o nás měl kdokoliv starost jako o malé dítě.

Stáří většina naopak popírá a dělají se mladšími, zahlazují vrásky nebo se oblíkají mladistvěji, bojí se zapomínat. Ale staří lidé, kteří zapomínají, potřebují péči a objetí, protože se vracejí zpátky do dětské pozice a k obědovým šlofíkům. Takže pro všechny je přijatelný střední věk, protože všechno kolem nás se už mění na děti, které v sobě tak potlačujem.

Nikdo nám neřekl, že budem muset vyrůst, a chápu, že se většině nechce, protože ani mně ne. Hrajeme si na dospělý, ale stejně někdy potřebujem, aby o nás měl kdokoliv starost jako o malé dítě. Děti lžou v hloupostech a poslouchají od dospěláků, jak je to špatné, ale kdo řekne dospělým, aby nelhali? Všem zůstává jejich povaha, v duši jsou děti, navenek rozumní.

Nebyl tedy Petr Pan rozumný? Nežije se mu líp, když je dítě napořád, jak navenek, tak uvnitř? Duše všech odputovala do Země Nezemě a těla stárnou tady. Nesrovnávala bych tedy malé a velké, každý si rád někdy podrží svoji hračku a vypustí z mysli, kolik mu vlastně doopravdy je.

Inspirativní text. Mě inspiruje k položení otázky: Čím se vlastně člověk stává skutečně dospělým? Co se mladí lidé můžou od dospělých učit? Tereza píše i o tom, že nemá žádný vzor a vlastně si skládá střípky z povahy a chování různých lidí. O tom mluví i ostatní dospívající – že jim chybí vzory v blízkém okolí, že mají zmatek v tom, co je správné a co špatné, že žijí v prázdnu a neustálé ambivalenci.

Dospělí po nich něco chtějí a označují to za jednoznačně správné, ale přitom se chovají jinak. Říkají „nesmíš mi lhát, musíš mi říkat pravdu“. Pak ale například do telefonu v klidu zalžou, a pokud to vysvětlí, tak tím, že nechtějí nikomu ubližovat, že nechtějí, aby se na ně někdo zlobil atd. Ale nechtějí teenageři vlastně předejít tomu stejnému?

Tahle ambivalence způsobuje, že dospívající přicházejí o pocit jistoty a důvěry v to, že světu rozumí, že mají oporu v něčem, co je opravdová hodnota a stojí za to ji ctít. Lež je vlastně jen malý jednoduchý příklad, malý dílek mozaiky celkové životní filozofie, smyslu a norem. Možná proto se teenageři upínají k různým „celebritám“ a hledají inspiraci v jejich životech prezentovaných na internetu. Jenže dospělí si na ně pak stěžují a říkají, že nemají motivaci, směr, cíl ani hodnoty, že jsou povrchní a prázdní. Hm.

Hledá se vzor

Kde je vlastně chyba? Neměli bychom začít sami u sebe a zamyslet se, jakým vzorem pro ně jsme my, jejich rodiče, prarodiče, učitelé apod.? Jaký je svět, ve kterém žijeme, a jaký pocit v něm převládá i z hlediska řady dospělých? Pocit prázdnoty, naprostý odklon od svého nitra a zaměření na to, co je venku, co je vidět – výkon, oblečení, auto. Ale kde je naše i jejich „já“?

Dospělost totiž není jen o zodpovědnosti za děti, za práci, za placení nájmu apod. Dospělost je především o převzetí plné zodpovědnosti za svůj život, za své sebedefinování, za své pocity, za své jednání, za své chyby i úspěchy. Lamentovat nad tím, jak je svět hrozný, lidé jsou zlí, podmínky špatné, naše schopnosti a možnosti slabé, moc dospělé není.

Být v pozici oběti dění okolo nebo se uzavírat v sebelítosti a přemýšlení o svých nedostatcích nebo neschopnosti vlastně znamená vzdávat se možnosti žít vlastní život. Proč bychom nemohli o sobě i o světě smýšlet jinak?

  • Když něco neumíme, můžeme se to naučit.
  • Když nám něco nejde, může nám jít něco jiného.
  • Když si nevěříme, můžeme se učit si věřit.
  • Když se k nám chovají zle, můžeme se k nim i sami k sobě zachovat hezky.

Není potřeba se s někým srovnávat, protože srovnávat jádro s obalem prostě nejde. Sebe můžeme vidět zevnitř, druhé lidi však většinou, s výjimkou těch nejbližších, jen zvenku. Navíc, každý jsme úplný „originál“, jedinečná individualita, která má svůj jedinečný talent. Ten má smysl rozvíjet, bez ohledu na to, jaký je talent ostatních.

To, jak vidíme sebe, do značné míry ovlivňuje to, jak vidíme svět kolem sebe a také naše děti. Je tedy rozhodně v jejich i v našem zájmu, abychom na sobě trošku zamakali.

Vždycky to jde, naše svoboda je veliká. Takže: Začněme u sebe, všechno pak bude jasnější.

Diskuse 0