Bylo by naivní se domnívat, že se nás Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg snaží přesvědčit rozumem. Na to měli dost času před prvním kolem. Teď už není ve hře rozum, teď jsou ve hře vášně.
Těžko rozlišit v době plné emocí, co se vlastně snaží oslovit kandidát, co jeho blízcí a co je prostě produktem davové psychózy.
Karel Schwarzenberg se stal modlou. Jednorozměrnou, kýčovitou ikonou, do níž dav promítá své naděje. Stal se reprezentací Boha otce, avšak Boha pro ateistické Čechy upraveného. Bez svatozáře, bez hromového hlasu, milého, trochu zmateného staříka, kterého známe třeba z filmu Stvoření světa.
Je to dobře? Není. Je to regrese, návrat do dětství, čekání na otce, který nás vyvede z temna, z chaosu. Dospělé voliče to začíná štvát.
Nutno uznat, že on sám se snaží vystupovat z pozice nikoli boha, nikoli šlechtice, ale běžného smrtelníka. Značná část jeho kampaně je založena na sdělení, že je prostě jedním z nás. Zda to zbožštění vzniklo spontánně či bylo součástí strategie, netuším. Ale vypadá to, že se na ně trochu spoléhá. Každopádně mnoho lidí oslovuje. A mnohé oslovuje Schwarzenbergovo vymezování se vůči němu.
Zatímco Karel Schwarzenberg oslovuje naši nezralost, Miloš Zeman oslovuje náš stín. Závist, xenofobie, lži, pomluvy. To vše nám je vlastní, to vše se snažíme potlačit. Ve stínu dříme mnoho myšlenek, které se touží projevit.
Mohlo by vás zajímat
Jak úlevné je slyšet od muže inteligentního a vzdělaného, že je to tak, jak jsme si celou dobu mysleli. Že za náš neúspěch nemůžeme my. Že za něj mohou ti druzí. Němci. Rakušáci. Židi. Ti bohatí. Ti, kteří ze země odešli. Emigranti.
Rozhodně nechci tvrdit, že cokoli z toho Miloš Zeman kdy řekl. Mluvím jen o tom, co v nás probouzí, co oslovuje. A nevěřím, že nevědomě.
Naše kultura je o zkrocení stínu. A psychoterapie o smíření s ním. Na glorifikaci stínu byly založeny nejzrůdnější ideologie dvacátého století, nacismus i komunismus. Proto je pro mě představa někoho, kdo stín záměrně probouzí, kdo jej využívá v předvolebním boji, děsivá.
Zajímavé je i srovnání přístupu k Evropě. Jsme jako chudí příbuzní, které kdysi vyhnali z města a my se tam snažíme vracet. Už nás do města vzali zpět, ale ne úplně. O tom, zda tam chceme, řeč není – proevropští jsou oba kandidáti. Spor je o formu.
- Jeden říká: Já ve městě žil. Vím, jak to tam chodí. Pomůžu vám s cestou, ukážu vám, jak to ve městě chodí.
- A druhý: Pokud nás město chce, ať přijde za námi. Správné jsou naše způsoby. Tak ať se město snaží.
Druhá strategie je nepochybně lichotivá pro naše sebevědomí. Ale domnívám se, že pokud do města skutečně chceme, ta první je lepší.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
