Naše vnitřní proměna se neodehrává lineárně, jak je zvykem si ji představovat, ale po spirále, tedy kruhovitě. Transformační vývojový proces není jen psychologickým konstruktem či metafyzickou představou, ale skutečností reálně žitou každým z nás.

V minulém dílu jsem uvedl, že centrem zájmu sebepoznání je člověk, jeho vnitřní svět a životní realita, která ho obklopuje. Způsob sebepoznání se pak zaměřuje na přijímání lidské přirozenosti takové, jaká skutečně je, a v jejím poznávání se postupuje zdola nahoru, místo abychom začínali na úrovni, která je dosažitelná sotva pro několik málo jedinců. To neznamená, že sebepoznání nenabízí podíl na věčném životě.

Smyslem sebepoznání je však něco daleko více podstatného: vývoj a kultivace lidského ducha. Když si člověk položí jednoduchou otázku a podívá se zpět do vlastní minulosti, může pochopit, co tím míním. Je tvůj duch skutečně tak nezávislý a vyspělý, že unese emocionální zátěž, že přesáhne sobecké zájmy a chtíče? Ano, v obdobích, kdy se nic neděje, tak tomu může být. Jak to však jedinec má, když je podroben životním zkouškám?

Když odstraníme všechno to, co vychází z osobitého temperamentu a z výkladu každého člověka, můžeme pohlédnout na vývoj vědomí jako na dynamický děj neustálých proměn.

Jsem si vědom toho, jak moc je každý člověk podroben vlastnímu nevědomí a jak velký mravní zápas je nutný pro jeho osvobození. To je důvod, proč je moje terapeutická snaha zaměřena na poskytnutí rámce, v němž je možné žít praktický život a zároveň odstraňovat překážky – tedy sebestředné touhy a náklonnosti, které vážou vědomí k osobním přáním – namísto k životu univerzálnímu, čili ke způsobu života, který přesahuje ego. Ti, kdo ovládají své touhy po osobní moci, požitcích, pocitech štěstí, uspokojení či po majetku, kdo poznali, že štěstí nepohlíží na příjemné pocity, ale zrcadlí se ve smyslu věcí, ti jsou blízko svobodě.

V bytí bez chtění setrváváme, i když to nelze z pozice osobních ambicí vnímat. Naučit se nedělat věci zřejmým a záměrným způsobem, protože všechny vědomé úmysly jsou šité na míru specifickým potřebám a přáním ega, je praktickou stránkou duchovního růstu.

Vědomě dosažené poznání, že jsme zajatci chtěného a úmyslného, nám umožní pohlédnout na zajetí, ve kterém se nacházíme. Mysl však toto zajetí a jeho princip zkresluje a podává nám falešný obraz této skutečnosti. Tento stav je popravdě negací skutečné vnitřní svobody, kterou v sobě nese nechtěné a neúmyslné jednání. Nejednat záměrným způsobem a najít v sobě instinktivní správnost pro své jednání – tedy nepodmíněnost – je praktická stránka duchovní a duševní svobody.

Cyklický vzorec proměn

Postupný proces osvobozování z výše popsaného zajetí je vývojovým dějem, skutečnou transformací, vrcholící ve sjednocení. Tato proměna se neodehrává lineárně, jak je zvykem si ji představovat, ale po spirále, tedy kruhovitě. Transformační vývojový proces není jen psychologickým konstruktem či metafyzickou představou, ale skutečností reálně žitou každým z nás.

Cyklický dynamický vzorec psychických proměn, v rámci přirozeného procesu duševního zrání, nazývá hlubinná psychologie individuací, východ probuzením.

Protože jsme terapeuti a zabýváme se projevy lidské psýché, uvědomujeme si, že každá životní zkušenost je vytvářena opakovanými setkáními s vlastní duševní realitou i duševní realitou našich blízkých. Tak získáváme cenný obraz o skutečnosti díky tomu,

• jak ji vnímáme
• jak na ni nahlížíme
• co si o ní myslíme
• jak ji prožíváme.                                            

Když odstraníme všechno to, co vychází z osobitého temperamentu a z výkladu každého člověka, můžeme pohlédnout na vývoj vědomí jako na dynamický děj neustálých proměn. Tyto děje však v sobě nenesou pouze nahodilost, ale jsou řetězeny v inteligentní cyklus, který má určité zákonitosti, danosti a nese s sebou konkrétní prožitky.

Z nich vychází model, který jsme spolu s Ivetou Špatenkovou nazvali Velký cyklus zrání duše. Vytvořili a popsali jsme jednoduché vývojové schéma, popisující mechanismus cyklických proměn. Cyklus se odehrává ve dvanácti na sebe navazujících fázích a je pro větší přehlednost a uchopitelnost rozdělen do tří částí.

Vzhledem k formátu textu a pro lepší přehlednost jsem rozdělil téma do několika článků, v nichž vás nejprve ve velmi zkrácené formě seznámím s jednotlivými částmi a posléze i se všemi fázemi.

Věda o vnitřním životě

Žijeme ve věku přebujelého intelektu. Jsme udiveni, co všechno intelekt dokázal a jaký vliv na naše životy a na náš materiální blahobyt mají vědomosti, technický pokrok a vědecké bádání. Ovšem na druhé straně tam, kde se duch stane pouhým intelektem, tzn. je odtržen od citlivosti, páchá nedozírné škody na lidských životech, vztazích, v lidských duších a v lidských srdcích. Intelekt si často představuje dosažení klidu jako odstranění všech vnitřních a vnějších iracionálních rušivých elementů.

Většina z nás mnohé z toho, co prožívají, považují za nenormální a ocitají se díky informačnímu vakuu v konfliktu sami se sebou.

Umění vědomé individuace však není o tom iracionální duši vytěsnit, ale nechat libido svobodně proudit a umět se mu postavit. Libido – psychická energie – je přírodní povahy a hraje v lidském životě ústřední roli. Je to proud psychofyzické pudové energie vycházející přímo z hlubin nevědomí, který instinktivně, avšak nerozlišeně atakuje vědomí, vyvolává konflikt a nepřímo tak volá po vědomé kultivaci lidského ducha.

Chceme‑li pěstovat umění vnitřní alchymie a umění sebepoznání, nemůžeme jít pouze cestou myšlení a intelektu, ale musíme přizvat i naši tělesnou a citovou stránku psýché, naši emocionalitu, zkrátka celé naše prožívání, které ve prospěch čistě rozumového poznání a sociálního klidu tolik vytěsňujeme.

Obraz života, který nás obklopuje, je jedinečnou a neopakovatelnou projekcí živé reality, jejíž esenci objevujeme v každém z nás. Nedá se zracionalizovat a uchopit pouze myšlením.

Proto je také jedním z hlavních motivů naší práce legitimizovat mnohé přirozené prožitky a chránit je před zmrzačením diagnózami v rukou psychiatrů a psychologů. Na druhou stranu jsme si dobře vědomi toho, že existuje hranice mezi přirozeným, akcentovaným a patologickým prožíváním, a ctíme ji. Iracionalita vždy stála po boku racionálního a je nedílnou součástí lidské psýché.

Chceme proto již na začátek předestřít, že námi popsaný model vývoje není vytvořen z filozofických a intelektuálních disputací nad životem. Ani není líbivým psychologickým bulvárem. Vychází z dlouholeté praxe a z hlubokých vnitřních osobních zkušeností vnímání živé reality. Věda o vnitřním životě je mnohem více než jen obsahem školské psychologie.

Můžete se společně s námi zeptat, proč je dobré se zabývat informacemi o transformaci. Praktická zkušenost ukázala, že v mnoha případech je psýché nebezpečně znásilňovaná ve svém vývoji, ať už ve smyslu plus nebo mínus. Obojí je tragickým nedorozuměním. Většina z nás mnohé z toho, co prožívají, považují za nenormální a ocitají se díky informačnímu vakuu v konfliktu sami se sebou. Mnohé z toho, co prožívají, vytěsňují často i za pomoci farmakoterapie.

Přitom mohou vhodným způsobem podchytit své subjektivní prožitky a s jejich pomocí začít budovat vědomé já tak, aby své prožívání unesli. Bohužel institucionalizovaná norma posouvá prožívání většiny z nás směrem k hranici patologie, dává mu diagnózy a považuje je mylně za onemocnění. S tímto stavem věci nemůžeme a ani nechceme nic dělat, jsme si ale vědomi toho, že i tato naše snaha může pomoci mnoha lidem najít nový pohled na vlastní prožívání.

V příštím článku se budeme společně věnovat první části cyklu a jejím jednotlivým fázím, kterou jsme nazvali příznačně „Od prázdnoty zrození k individualitě“. Tato první část je vývojovým krokem a odrazovým můstkem pro budování vnější části osobnosti, kterou hlubinná psychologie nazývá persona. Je to stavba zbudovaná člověkem a vytváří takříkajíc jeho fasádu. Její budování není až tak závislé na subjektivních přáních a potřebách jako spíše na potřebách společnosti a kultury, do které se rodíme. Ale o tom až příště.