Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Dokonalý psycholog

Jak je možné, že psycholog nedokáže pomoci všem – a někdy ani sobě?

Kristina Sarisová

Kristina Sarisová

11. 7. 2019

K zamyšlení nad tímto tématem mě inspirovala slova Jana Majera v článku Kousek smutku, kde vysvětluje zrušení diskusí pod příspěvky autorů zde na Psychologii.cz. Jan píše, že mezi některými čtenáři panovalo přesvědčení, že psycholog musí ustát kritiku, pomluvy a útoky. Vysvětluje, že nic takového dělat nemusí. S jeho tvrzením naprosto souhlasím. Fakt, že je někdo psycholog, neznamená, že není lidská bytost se svými strachy, trápeními, zranitelností, negativními emocemi a vším možným, co k tomu patří.

V pozměněné podobě se s tímto názorem totiž také setkávám, a to poměrně často. Nezřídka kdy se mé okolí podiví nad tím, že něco řeším, vztekám se, že se mě někdo dotkl nebo mě něco zasáhlo. Argumentují tím, že jsem přece psycholožka a že bych si s takovými záležitostmi měla umět poradit raz dva, že by po mně měly stéct a měla bych je umět lehce zpracovat.

Ti „rýpavější“ začnou zpochybňovat a ptát se, k čemu tedy tu školu a různé kurzy a výcviky mám, když jsem tak citlivá a spoustu věcí si (dle jejich názoru) beru příliš k srdci. Vrcholem bylo, když jsem se stala podnětem k hlubokému pohoršení a opovržení doprovázenému slovy: „Co to seš za psycholožku, když u sebe nemáš ani Ibalgin?“

Psycholog zkrátka nemůže mít žádné problémy, nemůže se cítit mizerně, reagovat pod vládou emocí nebo se potýkat s nějakou duševní nemocí. Je to, jako kdyby oční lékař nemohl nosit dioptrické brýle nebo si chirurg nemohl rozříznout nohu.

Psychologové jsou ale také lidé, kteří žijí a prožívají své životy. Jsou určitým způsobem osobnostně nastavení, mají svůj temperament a charakter, nálady, prožili si také dětství a dospívání, které nemuselo být vždy růžové a bezproblémové. Jsou zatíženi obdobnými starostmi a problémy jako všichni ostatní.

Ano, v profesním prostředí zaujímají určitou roli a vystupují profesionálně. Avšak v běžném životě nejsou bezemoční, nemusí mít svůj život dokonale uspořádaný ani vypadat jako reklama na štěstí jen kvůli tomu, že mají vystudovanou psychologii. I psychologové mají svá bolavá místa, své Achillovy paty – a když na ně někdo „šlápne“, spouští se naprosto stejná reakce jako u „nepsychologů“.

Všemocnost psychologů

Také se setkávám s názorem, že psychologové nikomu nepomohou, že se po jejich návštěvě stav dotyčného ještě zhorší. Ano, i to je možné. Do poradenského a obzvláště psychoterapeutického vztahu vstupuje mnoho proměnných – klient si s psychologem nemusí sednout osobnostně, klientovi nemusí vyhovovat styl práce nebo terapeutické zaměření daného odborníka, nebo si vše jednoduše představoval úplně jinak.

Je to stejné jako v jiných oborech a odvětvích: v nich nám také nesedne každý. Ať už je to kadeřnice, praktický lékař nebo třeba účetní. Ano, s psychologem řešíme soukromé, velice citlivé a bolestné záležitosti, je tedy nasnadě, že nároky a požadavky na něho jsou specifické. Přesto vždy do hry vstupuje několik faktorů. Fakt, že se jedná o psychologa, nezaručí to, že nám stoprocentně porozumí, bude nám přitakávat a ve všem s námi souhlasit.

Někdo by mohl oponovat, že psychologové jsou vedeni k tomu, aby „rozuměli“ každému, aby dokázali oddělit to osobní a být naprosto profesionální. Není tomu tak. Pokud někdo vstupuje do psychoterapie, většinou je první a někdy i druhé sezení tzv. „oťukávací“, kdy obě strany zjišťují, jestli by jim spolupráce šla, zda klient nemá nereálná očekávání nebo neočekává od daného psychologa něco jiného, než mu je schopný poskytnout a nabídnout.

Poté je na každém z nich, aby se rozhodl, zda si s druhým vyhovuje a chce začít společná psychoterapeutická sezení. Pokud dojde k odmítnutí ze strany psychologa, což se stává, je to naprosto normální (a dokonce v případě, že k dotyčnému klientovi pociťuje antipatie nebo probíhají přenosové záležitosti, u kterých si není jistý, že by je zvládl, velice žádoucí). Je však na něm, aby vše klientovi dostatečně vysvětlil a doporučil mu jiného odborníka, kterého může se svou záležitostí navštívit.

Také se setkávám s očekáváním, že pokud někdo navštíví psychologa, on mu poskytne jednoznačnou a zaručenou radu na to, jak danou situaci vyřešit, dotyčný obdrží přesný návod, a pokud se podle něho bude chovat, jeho život se zalije sluncem a vše bude krásné. Samozřejmě trochu přeháním, ale podstatu to vystihuje.

A tím se dostávám k další třecí ploše, která vzniká díky rozšířené domněnce, že psycholog poradí, co má klient dělat. Neporadí. Ani sebelepší psycholog nezná návod na ničí život.

V rámci poradenství spočívá jeho role v poskytnutí možných doporučení a v rámci psychoterapie (samozřejmě záleží na jejím druhu) v ukázání různých způsobů, jak danou situaci řešit, v poskytnutí podpory a provedení celým procesem, v přivedení klienta k náhledu… záleží na přístupu konkrétního psychoterapeuta. Největší část aktivity je však na klientovi, na jeho motivaci a otevřenosti k tomu na sobě pracovat. Žádný psycholog ani psychoterapeut to za svého klienta „neudělá“.

Pokud se někdo rozhodne navštívit psychologa nebo psychoterapeuta, chce, aby mu pomohl. To se však neobejde bez nepříjemných emocí a otevírání témat, o kterých se člověk bavit nechce. Padnou otázky, které by dotyčný raději neslyšel, nechce se nad danými tématy zamýšlet, protože jsou nepříjemná, mohou v klientovi otevírat staré rány. V rámci psychoterapie se stává, že terapeut nastaví klientovi zrcadlo za účelem zdravějšího náhledu na sebe sama nebo na situaci, kterou právě řeší. To mnohdy bývá bolestné. Psychoterapie není procházka růžovým sadem, není to jen „tlachání“ na povrchu.

Často se začnou dít změny i „venku“, mimo pracovnu psychologa. Na to je citlivé zejména blízké okolí klienta. Pokud jsou tyto změny vítány pozitivně, je vše v pořádku. Mohou ale nastat situace, kdy se klient začne chovat jinak, začne být více asertivní, více mluvit o tom, co mu vadí, z čeho je smutný, více si uvědomovat svou hodnotu – a tím se značně mění jeho typické reakce a jednání. Pak často vina padá opět na psychology, protože „kdo ví, co tam lidem meldují do hlavy“. Jsou pak vnímáni jako někdo, kdo klientům něco namlouvá, říká jim, co mají dělat a jak.

Závěrem lze shrnout: psychologové nejsou lidé, kteří rozumí všem ostatním, neznají návod na krásný a bezstarostný život, nevyřeší za nikoho jeho problémy. Mohou však být nápomocni těm, kteří tomu jsou otevření, dokážou k sobě být upřímní a neobávají se toho, na co v průběhu cesty za sebepoznáním mohou narazit.