Lego není jen kreativní zábava, skrývá v sobě i jisté psychologické uspokojení. Nastavěla jsem se se svými dětmi skutečně dost. A protože si často přály stavebnici, která ještě úplně neodpovídala jejich věku a schopnostem, první, co jsem je učila, bylo číst plánek a skládat podle něj. Často se pak stalo, že za mnou přiběhly s tím, že v plánku je něco špatně, chybí jim kostičky a prostě nic není, jak má být. A já jim vždy s neochvějnou důvěrou v systém vysvětlila, že to není možné: pokud je něco špatně, tak ne v plánku, ale přihodilo se to během stavby a kostičky prostě nechybí NIKDY. Párkrát jsem se tedy dost zapotila, ale lego mě nikdy nezklamalo. Plánek vždycky seděl a kostiček bylo ještě pár navíc. A děti se postupně učily, že pokud někde něco nesedí, není potřeba propadat beznaději, protože pečlivým zmapováním předchozích kroků lze chybu vždy objevit, napravit a výsledek pak skutečně odpovídá té kráse, co je vyobrazená na krabici. Pocit, že jakýkoliv problém je řešitelný, že stačí pochopit plánek, pečlivě skládat kostičky a v případě chyby se jen vrátit dostatečně daleko a chybu eliminovat, je neskutečně uklidňující a povzbudivý. Není divu, že si mnoho lidí dost podobně představuje psychologii a psychoterapii.
Obrázků dokonalého života je kolem nás všude plno. A kdybyste náhodou nevěděli, co přesně si vybrat, vždycky jsou po ruce rodiče nebo jiní blízcí lidé, kteří mají velmi konkrétní představu, jaké stavebnici by se měl váš život podobat. Maminka doporučí něco pěkného z Lego City, kolegyně z práce je spíš na Lego Friends a kámoši jedou ve Star Wars.
Uprostřed toho stojíte vy se změtí kostiček, ze kterých se marně snažíte něco podobného vybudovat. A plánek nejenže nesedí, vy dokonce ani žádný nemáte! Zkusíte něco málo odkoukat v okolí, ale na stavbu podle cizích vzorů nemáte vhodné kostičky. A ty, co máte, jsou vůbec špatné – copak jde z takového chaosu něco vytvořit? Potřebujete odbornou radu a potřebujete ji hned.
S takovou představou mnoho lidí přichází k psychoterapeutům, kde hodlají vysypat na stůl svůj pytlík kostiček a za laskavého přispění odborníka z nich něco postavit. Protože kdo jiný by ten plánek měl mít. Ve chvíli, kdy se odborník na vaše kostky koukne a místo plánku vytáhne jen sadu otázek jako A co vlastně chcete postavit? Proč zrovna tohle, jak vás to napadlo? Co je toto za kostku a jak s ní pracujete?, dostaví se místo kýžené úlevy ještě větší frustrace. Kdybych věděl, co z toho postavit, tak sem přece nelezu!
Rozbitá duše
Něco pro vás ale Mistr Stavitel alias psychoterapeut udělat může. Může spolu s vámi provést inventuru kostiček a vašeho způsobu nakládání s nimi. Možná máte pocit, že většina kostiček ve vaší várce je docela dost na prd. Mít ty velké cihličky, to by se to stavělo! Ale tohle? Samé mrňavé, ehm, potvory, kterých potřebujete tunu, aby to začalo k něčemu vypadat. Nebo tyhle neforemné kusy čehosi. K čemu to proboha patří, vždyť to nikam nemůže nikdy pasovat!
A víte co? Nejspíš máte pravdu. Způsob přidělování kostek je dost pofiderní – zatímco někdo má vše potřebné, aby před ním do pár hodin stál princeznovský hrad, vy se tady moříte už pár let a pořád to vypadá jak útulek pro bezdomovce. Je to fér? Není. Může vás to frustrovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Proto je tak dobře, že duše z lega není.
Představa, že naši duši tvoří různé části, které jsou buď špatné (traumata, komplexy, strach, psychické bloky…), nebo dobré (silné stránky, talenty a vášně…), vede k myšlence, že by přece jen stačilo ty špatné věci vyházet a je uklizeno. Proto tak často přicházejí dotazy, jak tedy poznat, co je to dobré, jak se těch špatných věcí zbavit a jak mezi nimi rozlišovat. Co a jak udělat, aby to konečně bylo správně, všechno sedělo a mohli jsme si dosyta užít té dokonalé stavby.
Jenže duše se daleko víc než legu podobá plastelíně. Začnete modelovat červenou kouličku, přidáte modré lístečky, protože chcete kvítko, pak zelený stonek, jenže se to kvítku ani trochu nepodobá a už vás to stejně moc nebere. Tak to zmačkáte a ono je to celkem hezky duhové, tak proč nepřidat žluté sluníčko a ještě tady kousek fialové…
Po chvíli máte hroudu, která hraje všemi barvami, místy už je to jakási podivná khaki a výsledek teda nic moc. Rádi byste začali znovu a lépe, jenže jak ty barvy dostat zase od sebe? I když se to někde podaří, pečlivě vypreparovaný rádoby jednobarevný kousek je stejně někde „zasviněný“ něčím nevhodným. Je asi jasné, že chtít po terapeutovi, aby identifikoval ty „špatné“ kousky a pomohl je eliminovat, není zrovna reálné. Jenže jak tedy s tou pestrobarevnou hroudou naložit?
Omnia mea, mecum porto
Aneb vše, co je mé, nosím s sebou. A platí to i obráceně: pokud to nosím s sebou, tak to asi bude moje. A možná to není náhoda a bylo by dobré se zamyslet, než se toho začnu lehkomyslně zbavovat. Všichni máme v životě věci, kterých bychom se zbavili moc rádi. Ošklivé vzpomínky. Komplikované vztahy, zejména rodinné. Vlastnosti, ke kterým se rozhodně nehlásíme. Kostlivce ve skříni. Komplexy. Psychické bloky a traumata.
Představa, že to všechno pěkně někde vyhodíme, definitivně uzavřeme a zbavíme se toho, je vážně moc lákavá. Jenže ty nejlákavější věci jsou často ty nejvíc zrádné, které nám ve finále zrovna neprospějí. Asi jako když se koukáme na šlehačkový dort (panáka whisky, pytlík chipsů – vyberte si podle chuti) a cítíme obrovskou touhu, protože máme hlad a je nám mizerně a toto je prostě ono…
Jenže není a ten tenký hlásek uvnitř nám nesměle namítá, že kdybychom si dali salát a pak si šli zaběhat, tak se nejen vyhneme kocovině nebo žlučníkovému záchvatu, ale bude nám o dost líp o dost delší dobu. Navíc ono „líp“ bude vypadat tak nějak jinak, trvaleji a smysluplněji než intoxikace bílým cukrem. A pokud se nám povede zadek zvednout, salát si udělat a pak aspoň oběhnout blok, nebudeme mít lepší pocit jen z našeho života, ale hlavně sami ze sebe. Klidně si pak můžeme říct, že i když je ten život dost na prd, jsme aspoň ve stavu se i tak zvednout a nevzdat to. A to už se počítá.
A dost podobně se dá naložit s naším „duševním odpadem“. Místo pracného vydlabávání nepohodlného kousku z hroudy lepivé hmoty, které je předem odsouzeno k neúspěchu, můžeme zkusit trochu recyklovat. Konečně – je to teď dost v módě. Ale jako každá recyklace to prostě začíná tříděním odpadu. Dokud nevím, co přesně mám, tak ani nevím, co a jak zrecyklovat. A tohle přesně je část procesu, která se dobře dělá s nějakou fundovanější pomocí.
Ne proto, že byste to sami nezvládli, ona ta práce nakonec bude stejně na vás. Ale proto, aby se něco nepřehlídlo. Při revizi vlastních problémů máme dost často problém s „provozní slepotou“ a najdeme jen takové, které vlastně řešit chceme. Bohužel, jak už to bývá, ty opravdu důležité a zásadní věci se poznají podle toho, že se nám je nechce řešit tak moc, že je velmi důkladně přehlížíme, až je zcela upřímně nevidíme. Jenže to není proto, že by zmizely, ale proto, že už jsou s námi tak dlouho a tak hluboko, že jsou naší nedílnou součástí, a teprve vhodná zpětná vazba nám je pomůže objevit.
Tohle je ta část, která od terapie odrazuje mnoho lidí. Strach, že terapie odkryje něco velkého, hnusného a neznámého, co v nás žije jako Minotaurus v labyrintu. A my nejsme žádný antický hrdina a taková monstra bychom raději nechali, kde jsou, protože co oči nevidí… Jenže, vzpomínáte na plastelínu? Uvnitř té hroudy se nic monstrózního nevylíhlo. Víte úplně o všem, co tam je, a to, že to je teď slité a rozmazané, na tom nic nemění. Je to stále s vámi, přítomno ve všech vašich činech a rozhodnutích, nekrčí se to někde ve tmě připraveno zaútočit, až neopatrně otevřete dveře…
To, že si znovu dobře prohlédneme, z jakých barev se ta naše hrouda skládá, nám pomůže daleko líp zvolit, co by z ní asi šlo vytvořit. Možná se budeme muset smířit s tím, že přestože tam kdysi býval kus růžové, který si jasně pamatujeme, tak se definitivně a navždy proměnil v nějakou podivně snad purpurovou?, se kterou si nevíme rady. Zatímco ten ošklivý kus žluté, která se nám nikdy nelíbila, tam pořád netknutě vězí. Snažit se žlutou ignorovat a do purpurové pořád něco přidávat, aby byla zase hezky růžová, povede tak maximálně k mentálnímu vyčerpání, frustraci a pocitům zmaru.
Oprávněně, protože touto cestou toho mnoho nevytvoříte. Je daleko lepší se zamyslet nad tím, proč by vám mělo na růžové tolik záležet, jestli v tom není prostě jen nostalgie a jestli byste po těch letech neměli tu žlutou vzít přece jen na milost. Ona se k vám nakonec možná docela i hodí a určitě pro ni najdete využití. Stejně ji odtamtud nedostanete, zkoušeli jste to posledních pár let.
No a dost podobně se dá pracovat i s našimi duševními záškodníky. Jste příliš nesmělí a přes všechny kurzy asertivity neděláte stále pokroky, které si představujete? Tak to prostě nechte být. Dovolte si být nesmělí, nezlobte se za to na sebe a přestaňte tlačit na změnu. Smířit se s tím, co mám, nepovede ke změně ve smyslu nápravy, jak nám slibuje Lego. It‘s not a bug, it‘s a feature. Vaše nesmělost k vám patří a až ve chvíli, kdy vás přestane stresovat, kdy ji přestanete vydávat za něco, co není, můžete zjistit, k čemu vám vlastně může sloužit. A také se vám dost uleví, protože ono stále předstírat sebevědomí je docela namáhavé. Být autenticky nesmělý bude daleko snazší.
I ty opravdu nedobré věci, které se vám staly, v sobě nesou zárodek síly. Ale až ve chvíli, kdy je prostě jen akceptujete. Kdy se ani netváříte, že to „nic není“ a zvládáte to levou zadní, ani se nehroutíte. Prostě na to kouknete a řeknete si, že když už jste přežili takový marast až sem, tak další krok vás asi vážně nezabije.
Ve chvíli, kdy si dovolíte opravdu ucítit celou bolest, která z toho pramení, vám také dojde, že když vás to nezabilo tehdy, tak teď už se vůbec nemáte čeho bát. A také víte, že tam ta bolest vždycky byla a stejně jste šli dál, i když třeba občas jiným směrem, než jste chtěli, a udělali jste po cestě spoustu kravin. Ale šli jste a můžete v tom klidně pokračovat: přece to celé nezahodíte.
Plastelína má totiž proti legu jednu velkou výhodu. Vytvoříte jakýkoliv tvar a vlastně nic není úplně špatně a dá se toho využít později. Zkuste postavit Hvězdu smrti napřed z lega a pak z plastelíny a uvidíte sami… Ať vás provází Síla.
