Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Dva póly nezájmu

Jak může dospělý člověk budovat svou vnitřní sebehodnotu?

Dalibor Špok

Dalibor Špok

26. 6. 2019

„Mám velmi rozvinutou schopnost naslouchat,“ napsala nám do redakce čtenářka Píďalka. „Odmala jsem byla zvyklá poslouchat rozhovory dospělých ve chvílích, kdy jsem neměla kam odejít. Dospělí řešili svá témata a já z osamění utíkala do svých myšlenek, cítila jsem se s nimi jako neviditelná. Od puberty jsem naslouchání záměrně kultivovala, jako introvertovi se mi stalo dobrým nástrojem k získání přátel. Jedním pólem mého problému je neustálý pocit nezájmu o mne při rozhovoru s druhými lidmi. I když mě dotyčný slovně ujistí o tom, že ho to, co říkám, zajímá, stejně mi to nestačí. Pokud se aktivně nedoptává nebo reaguje na mé vstupy mlčením (přestože vím, že se třeba zamýšlí), mám intenzivní pocit odmítnutí a nezájmu z jeho strany. V současnosti mi to kazí partnerský vztah. Velice stojím o to být středem pozornosti ve skupině, ale jakmile se ke mně pozornost stočí, znejistím, zakoktám se a zrudnu. Druhým pólem je, že sama neumím dát druhým najevo nic jiného než 100% zájem. Důsledkem bývají otevřené rozhovory s mnoha lidmi (teď cca 15), kteří mě považují za blízkou přítelkyni a důvěrnici, ovšem obvykle tento vztah bývá nevyvážený, ne-li jednostranný. Háček? Jejich důvěra je také vyjádřením zájmu o náš vztah, po kterém tak prahnu. A řeči o neosobních tématech mě nebaví. O společné aktivity, o které stojím, moc zájem nemají. Kolem tohoto problému se točí všechny mé vztahy. Přitahuji lidi, kteří mě takto zneužívají, sama vyhledávám ty, kteří umí dobře naslouchat (a snažím se je nevyužívat stejným způsobem). Na zájmu – nezájmu pak stojí celá má sebejistota a pocit hodnoty, veškeré moje konání je motivováno snahou získat projevy zájmu okolí. Tuším: jde o nastavení hranic a oproštění se od pocitů nezajímavosti, ale jak na to? S psychoterapeutkou jsem měla stejný pocit (řešily jsme vztah k rodičům). Jak dát najevo nezájem o téma jinak než skočením do řeči, zvednutím se od stolu?“

Milá Píďalko, píšete v krátkém textu o poměrně velkém spektru témat a pečlivá odpověď by vydala na knihu. Proto se dotknu jen tří témat, která z vašeho dopisu vnímám jako nejpodstatnější: zájmu – nezájmu (vůči sobě, o druhé), naslouchání a sebehodnoty. Zkusíme také prozkoumat, jak spolu mohou souviset.

Předem upozorňuji, protože činím mnoho závěrů, že z krátkého textu nemohu znát, jaká je vaše situace. Budete-li mít pocit, že něco nesedí, přeskočte to. Píšu takto podrobněji o různých hypotézách i proto, aby se v nich mohli najít i další čtenáři, protože jsem přesvědčen, že trojici zájem – naslouchání – sebehodnota zná z osobního potýkání mnoho z nich.

Naslouchání není neschopnost promluvit

Pojďme se nejprve zastavit u toho, co je to naslouchání. Z vašeho textu by to mohlo vypadat, že se jedná o schopnost, které se člověk naučí spíše vnucenou pasivitou. Dítě nemůže mezi dospělými příliš mluvit a musí mezi nimi zůstat – proto se naučí naslouchat (rozuměj: neobtěžovat je). Takové naslouchání má ale blízko spíše k vnitřnímu stáhnutí se než k aktivnímu projevení zájmu o druhého či svět: protože na něco jiného (jako dítě, jako dospělý) nemám dost síly nebo schopností, musím poslouchat, jak druhý hovoří. Ale raději bych hovořil já.

Tak toto není kultivovaná schopnost naslouchání. Toto je, co vám zbude, když nemáte vybudované jiné schopnosti, například:

  • schopnost prosadit se
  • schopnost postavit se na odpor
  • svobodně realizovat svou vůli (odejít, ukončit konverzaci, nesejít se s druhým člověkem)
  • snést sociální riziko: že mě druzí pomluví, že nebudu nejoblíbenější v okolí…

Pokud se nám pokazí auto a my u krajnice stopujeme, neznamená to, že máme jedinečně kultivovanou schopnost říkat si o pomoc. Jsme v situaci, kdy nám nic jiného nezbývá – díky našim předchozím činům, rozhodnutím, (ne)budování jiných osobnostních kompetencí. Je dobré se zamyslet, řešíme-li jakýkoli problém, kdy se domníváme, že něčeho dobrého máme „příliš mnoho“, zda toto „příliš“ není spíše skrytým ukazatelem něčeho, čeho máme příliš málo, a zda toto „mnoho“ není spíše projevem toho, že nám nic jiného nezbývá (než například stopovat u krajnice).

Co by to mohlo být u vás? To nemohu přesně tušit, ale některé tipy na zvážení bych měl – schopnost prosadit se, schopnost být nepopulární, schopnost žít si po svém… Naslouchání s těmito dovednostmi je úplně jiné než bez nich. Naslouchání není vnucená pasivita (tím, že nic jiného nedokážeme). Mělo by naopak vycházet z naší svobody, z našich možností různě se chovat a vybírat své reakce – všechny v rámci naslouchání. Včetně toho, že druhému například řekneme, že už nás svým tématem obtěžuje. I v rámci naslouchání se projevujeme a reagujeme. Nejsme naslouchající proto, abychom pasivně suplovali nahrávací zařízení; to bychom mohli psychology nahradit figurínami mlčky pokyvujícími hlavou.

Zkuste tato témata promyslet – zde se jim nemohu dále věnovat. Je ale jiné téma, na které bych vás chtěl upozornit především, protože s ním možná (a to vás asi překvapí) máte větší problém, než si myslíte, i když píšete o opaku: a to je schopnost projevovat zájem.

Co je to hluboký zájem

Zájem není vyvolání pozitivního pocitu v druhém díky tomu, že mlčím nebo radím, nechám ho vést téma a já přikyvuji hlavou a následuji ho. To je povrchní zájem, který může přerůst dokonce až do zájmu falešně předstíraného. Více pokývám hlavou, pečlivě opakuji větu… abych vyvolal pocit většího zájmu. To není dialog, to je divadlo.

Hluboké naslouchání je něco jiného – znamená hluboký, často až existenciální vnitřní zájem. Samozřejmě ne vždy a pořád. Ale pokud takové chvíle chybí (a my je neumíme), nedokážeme překonat ani chvíle povrchnějšího zájmu a prchavé vlastní pozornosti. Dovolím si spekulovat, že velká část vašeho strachu o to, že druzí o vás zájem nemají, když vám jen mlčky naslouchají, pochází z projekce vašeho vlastního stylu naslouchání – nenaslouchání. Možná tímto hlubokým zájmem ve skutečnosti oplýváte méně, než si myslíte.

Píšete, že „dáváte 100% zájem“. Je zájem a zájem. Ano, něco dáváte najevo. Ale zájem se neprojevuje jen na úrovni chování. Hluboký zájem je především prožitková, postojová kategorie. Zájem znamená, že něco plně „zaujme“ naši pozornost, jsme do něčeho vtaženi, díky tomu často vstupujeme do flow… A pokud řekneme, že o něco (někoho) máme zájem, pak to v tomto hlubším smyslu znamená, že bychom tento stav s ním měli (občas, často) zažívat. Ruku v ruce s tímto zájmem ve vztazích bychom měli zažívat také zaujetí a zabývání se daným tématem (osobou, problémem) – i uvnitř, v našem mentálním a pocitovém světě. Svět druhého se tak pro nás stává zajímavým, stává se alespoň na chvíli také zajímavou součástí našeho světa. To ale samozřejmě souvisí také s aktivní schopností směřovat hovor tam, kde nás to zajímat může – jak píšu výše.

Zájem se „nedává“. Není to komodita jako uhlí nebo potrava, kterou je třeba šetřit, protože hrozí, že dojde. Zájem se buduje – čím více to umíte, tím více ho bude. Není to hra na konečný součet má dáti / dal nebo jakési mentální účetnictví, ve kterém vypočítávám, že jsem dal druhému více než on mně.

Zdravý zájem je nakažlivý. Nedokážu si představit, že pokud má někdo o mě hluboký zájem, že já o něj ne. To by znamenalo, že jsem narušená osobnost (či člověk v hluboké životní krizi nebo duševním onemocnění). Jistě, s někým konkrétním se to stát může. Ale u patnácti osob, jak píšete, nejspíše ne. To ukazuje spíše na vás a na to, že váš zájem možná není dostatečně hlubokým zájmem. Je pouze něčím, co v druhých vzbuzuje tento dojem.

Doporučuji vám v této souvislosti podcast Nechám tě růst, kde se tématu naslouchání s Honzou Majerem věnujeme, a také díl Otrava člověkem, kde si zase povídáme o umění mezilidské komunikace – tím, že se vnitřně ptám, co je pro druhého hodnotou a o co se zajímá (a co z toho alespoň částečně zajímá i mě).

Aktivně hledejte rozmanitá prostředí

Pojďme se na celé téma podívat ještě z druhé strany. V podcastu Otrava člověkem jsme se věnovali spíše každodenním drobnostem, které nás obtěžují, a my pak jimi obtěžujeme druhé. Ale stejně to platí i v oblasti velkých emocí a osobních problémů. Když vás jimi někdo stále, ve velké míře zahlcuje, je to prostě sobecké. Možná i vy jste v takové situaci a vybrala jste si takové okolí. Co s tím můžeme dělat?

Především rozšířit spektrum lidí okolo sebe. Ne nutně co do počtu, ale co do typů. Nemusí to být zrovna přátelé na celý život, ale je potřeba najít různá prostředí, různé hodnoty, styly komunikace, oblasti zájmu. Píšete: „O společné aktivity, o které stojím, moc zájem nemají.“ To není jejich problém. To je váš problém. Proč si nenajdete lidi nebo prostředí, kde o ně zájem mají?

S lidmi okolo je to podobné, jako když si večer vybírám, zda půjdu na vážnou hudbu nebo na folkový koncert – obojí má jinou atmosféru, jiná očekávání ode mě, pro obojí se musím i já jinak připravit a v obou prostředích se jinak chovat, abych měl dobrý zážitek. Pokud to zvládnu a dokážu si vybrat podle nálady, budu spokojený. A co více, dovolím si tvrdit, že vaše spokojenost je také výslednicí toho, že si máte možnost vybrat i z něčeho jiného než jen jednoho žánru hudby. Šíře občerstvuje a také i nás činí zajímavými lidmi s vnitřní bohatostí. To platí nejen o hudbě, ale i o lidech (prostředích), kterými se obklopujeme. Měli bychom mít na výběr.

Tři kroky k budování vnitřní sebehodnoty

Píšete: „Na zájmu – nezájmu pak stojí celá má sebejistota a pocit hodnoty, veškeré moje konání je motivováno snahou získat projevy zájmu okolí.“

To je velké téma, kterého se zde nelze než jen lehce dotknout. Jistě platí, že částečně získáváme (a jako děti jsme získávali) sebehodnotu tím, jak na nás reaguje okolí. Tyto opakované reakce druhých lidí jsme zvnitřnili. Pokud nás druzí příliš nechválili nebo jsme nikdy nezažili, že jsme středem pozornosti… potom jsme si mohli vybudovat sebehodnocení nízké.

Řešením takového historického nedostatku ale není „opakovat situaci dítěte“ tím, že vyžadujeme po okolí, aby nám jako dospělému člověku v nadmíře nahradilo to, co nám v dětství scházelo. Jistě, může se to někdy povést – například v některých skupinových psychoterapiích. Ale život není skupinová psychoterapie a nemůžeme si ho s ní plést.

Je proto určitě důležité také získávat zájem a ocenění zvenčí. Je ale stejně důležité (a v případě dospělého dokonce důležitější) budovat sebehodnotu zevnitř.

1. Kontrola vědomí

Pro sebehodnotu často používáme také synonymum „sebevědomí“ a toto slovo výborně odkazuje na to, kde s budováním začít – lepším vědomím sebe sama. Tím, že si dobře uvědomujete své vnitřní procesy, ale také tím, že od nich dokážete mít odstup, nadhled, náhled (a tedy kultivovat schopnost pozorovat je, ovládat je, nebýt na nich závislá), získáte jednu z nejvyšších možných forem sebe-vědomí, a tedy posléze sebehodnoty. Hovořím o meditaci či kontrole mysli.

Mnohým lidem není souvislost mezi tímto základním sebevědomím a sebehodnotou jasná. Je to ale jednoduché: cokoli z vnějšího (i vnitřního) světa – všechny své úspěchy, starosti, frustrace, konflikty – nakonec prožíváte prostřednictvím aparátu svého vědomí. Vaše emoce z vnějších událostí nakonec nastane právě v něm. A pokud víte, máte důkaz a jste si jista, že toto vnitřní prostředí dokážete ovládat (díky budované kompetenci kontroly mysli), potom získáváte jistotu, že i všechny tyto pocity, myšlenky a vzpomínky (které reagují na vnější situace) dokážete do jisté míry kontrolovat také.

A protože tuto dovednost vám nikdo nevezme a okolí ji neovlivní (na rozdíl od vašeho zaměstnání, manžela či manželky, designového bytu, auta a dalších věcí, na kterých lidé pošetile sebehodnotu zakládají), budete se cítit velmi bezpečně. Pokud dokážete řídit svůj proud vědomí, dokážete ho řídit i v momentě, kdy se vnější okolnosti zhorší nebo vztahy nepovedou. A vy se opět můžete spolehnout – že to nějak (ve svém proudu vědomí) zvládnete. Neznám (na psychologické úrovni) hlubší formu sebe-jistoty.

2. Všímat si obsahů vytvářejících sebehodnotu

K vybudování komplexní sebehodnoty kontrola mysli samozřejmě nestačí, ale je to nutný a neopominutelný první krok, který často přeskakujeme. Druhým stupněm může být lepší budování „obsahů“, které sebevědomí utvářejí – tedy myšlenek, vzpomínek, přesvědčení o sobě a komentářů, které sám o sobě produkuji.

  • Co si o sobě uvědomuji?
  • Jak trávím čas ve vnitřní mluvě o sobě?
  • Jak se kritizuji nebo nekritizuji?
  • Kde je prostor na změnu?

Nejlepší metody jsou typicky ty nejjednodušší – doporučuji například metodu popsanou v článku Deset minut denně. Pomůže také vést si deník, všímat si toxických komentářů, snažit se je akceptovat, opouštět a nahrazovat (pomocí prostředků kontroly mysli).

3. Být hodnotným člověkem

Pomyslné třetí patro budování sebehodnoty zabírá jiný význam slova sebe-hodnota: hodnota, kterou produkuji já sám. Cítím-li se hodnotný, mám sebehodnotu. O tom se ale nemohu přesvědčit tak, že si budu před zrcadlem opakovat: „Mám sebehodnotu, jsem užitečný, dělám dobré věci“. Takové metody se mohou proměnit v navoněnou lež, pokud nejsou opřeny o realitu.

Pouze pokud budeme skutečně hluboce hodnotní pro své okolí, pro druhé a pro svět, pak tomu uvěříme – obzvláště pokud máme vyšší citlivost nebo inteligenci, kterou snadno neobelstíme. A jediná cesta, jak být hodnotný, je vytvářet hodnotu pro druhé. Tak snadné (a obtížné) to je.

Takovou hodnotu, aby mi to šlo dlouhodobě, musím vytvářet pomocí toho, co umím, co mi jde, co hluboce souvisí s mými potřebami a talenty a co druzí i já vnímáme jako užitečné. Nejedná se o hodnotu, kterou produkuji tím, že neumím ukončit hovor, a tak setrvám v diskusi, ve které si druhý vylívá srdíčko, i když trpím. Jedná se o hodnotu založenou na tom, co v sobě shledávám jako silné a autentické. Co mi přináší hluboké uspokojení. Kolik jí vytváříte?

Příliš nevěřím tomu, že člověk, který vytváří takovouto rozeznatelnou hodnotu pro druhé, a to mnoha způsoby, zachovává u toho základní prvky duševní hygieny, má přiměřené schopnosti kontroly mysli a obsahů svých vnitřních komentářů (viz předchozí dva kroky), zaměřuje se stejně tak na ostatní jako na sebe, by se cítil dlouhodobě méněcenný.

A zároveň právě to je způsob, který vás jako životní styl hluboce „zaujme“ – nikoli proto, že to, co děláte, je obecně dobré, ale protože je to to, co můžete dát jedinečně vy se svou osobností, se svou konstelací… Myslíte si, že v takové situaci nebudete (v pozitivním slova smyslu) někdy středem pozornosti? Že se o vás druzí nebudou zajímat?

Budujte zdravou míru tím, že budujete osobnostní komplexitu

Vaše schopnost naslouchat je určitě velkým darem. Nepropadněte krátkozrakému posuzování, že se jedná o něco, co vám brání v něčem jiném. Je to totiž zdravá míra, o kterou bychom měli usilovat. Pokud odložím jednu schopnost, musím ji umět nahradit jinou schopností. Řešením není zlobit se na to, co mi jde. Ale naučit se něco navíc nebo to doplnit tak, aby mě to více obohacovalo.

A na vnější úrovni: Jít někam jinam. Najít něco (někoho) nového. Tím nebudete monotematická a nebudete okolo sebe mít všechny přátele stejné barvy. Tím získá váš život na pestrosti a vy se o něj začnete více zajímat. Následkem tohoto získáte všechen zájem, který jen budete potřebovat.