Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Hodní lidé žijí déle

Dobré skutky pomáhají nejen druhým, ale i nám samotným.

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

20. 12. 2011

Blíží se Vánoce a dobré skutky jsou v kurzu víc než kdykoliv jindy během roku. Pusťte se do nich. Konání dobrých činů totiž podle vědců zlepšuje imunitu, snižuje stres a prodlužuje život.

Předvánoční doba je obvykle plná stresu, horečného shánění dárků, nervózního běhání na poštu s vánočními přáníčky i pečení cukroví na poslední chvíli. Všichni tak nějak máme pocit, že bychom na Vánoce měli být hodní a udělat pro ostatní něco hezkého. Přitom z českého přísloví moc dobře víme, že za dobrotu na žebrotu, hloupý kdo dává, a že kdo šetří, má za tři. Takže celá ta záležitost s dárky nemá smysl.

Jenomže na druhou stranu všichni víme, jakou budeme mít radost, až někdo najde pod stromečkem náš dar a rozzáří se mu tvář nadšením a překvapením. Všichni znovu a znovu pečeme to zatracené cukroví, protože pak bude co rozdávat sousedům. A všichni máme ze sebe dobrý pocit, když aspoň jednou za rok pošleme nějaké peníze na dobročinné účely. Není hezké vědět, že díky naší padesátikoruně jedno dítě v Africe bude mít  školní pomůcky a získá tak větší šanci na důstojný a svobodný život?

Věřím, že má smysl dělat něco pro druhé. A těší mě, že si to myslí také vědci zabývající se chemií dobrých skutků.

Mnoho lidí slyším říkat, že být hodný se nevyplatí. Některé maminky tvrdí, že s časovým odstupem by své děti vychovávaly pro náš drsný svět jinak. Že by jim neříkaly: „Děti, buďte hodné, o všechno se podělte a chovejte se k sobě hezky,“ ale že by se jim snažily předat spíš dravost a ostré lokty. Osobně si myslím, že je to hloupost. Možná jsem na to ještě mladá, ale věřím tomu, že by na sebe lidé měli být hodní, protože jinak to tady můžeme rovnou zabalit.

Věřím, že má smysl dělat něco pro druhé, protože co jiného už by mělo mít smysl. Věřím, že lidé, kteří nikdy nikomu nepomůžou, myslí hlavně na sebe a jdou za svým přes mrtvoly, nemůžou být spokojení. Mají možná víc peněz, narozdíl od jejich altruistických přátel se čas od času nemlátí do hlavy s výkřiky „bože můj, do čeho jsem se to zase nechal uvrtat, příště všem řeknu, ať mi vlezou na záda“, ale sotva jim na světě bude dobře. A těší mě, že si to myslí také vědci zabývající se chemií dobrých skutků.

To, že lidé, kteří častěji pomáhají druhým nebo se věnují veřejně prospěšné činnosti, jsou šťastnější, je již dlouho potvrzeným faktem. Americká psycholožka Michelle Crist-Houran došla k závěru, že u lidí dobrovolně věnujících čas něčemu prospěšnému je dvakrát větší pravděpodobnost, že se budou cítit šťastní.

Altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelně lepšímu zdraví.

Podle jiného výzkumu z roku 1988 může úroveň altruismu ovlivnit míru osobní spokojenosti až o čtvrtinu. Pravděpodobnost, že někomu pomůžeme, se nezvyšuje jen tehdy, když máme výbornou náladu a svět nám připadá jako úžasné místo. Náchylnější ke konání dobrých skutků jsme také tehdy, když je nám mimořádně pod psa. Jen málokomu totiž na náladě nepřidá dobrý pocit z pomoci druhým.

Americký profesor bioetiky Stephen Post, který se celý život zajímá o pozitivní přínos konání dobrých činů pro druhé, dokazuje, že altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelně lepšímu zdraví. Jednoduše zjistil, že hodní lidé žijí déle. Domnívá se, že se to naprosto shoduje s teorií evoluce.

Už Aristoteles tvrdil, že člověk je tvor společenský. A jako takový je naprogramován na podporu svých druhů, protože je to tak pro celou skupinu a tím pádem pro přežití druhu výhodné. Český tisk nás sice denně zásobuje zprávami, z nichž vyplývá všechno kromě „s poctivostí nejdál dojdeš“ – zdá se však, že „za dobrotu na žebrotu“ také tak úplně neplatí.

Díky pozitivním emocím, které nás za pomoc druhým čekají, se zbavujeme svého vlastního stresu a zlepšuje se naše imunita.

Podíváme-li se na stav naší mysli po vykonání dobrého skutku z hlediska chemie a neurologie, zjistíme, že se nám v mozku vyplaví oxytocin, dopamin a endorfin. Oxytocin je hormon, který se běžně spojuje s něžnými pocity mezi matkou a dítětem nebo mezi milenci. Vyšší hladina oxytocinu byla přitom naměřena u neobvykle štědrých lidí. Dopamin se vyskytuje v souvislosti s očekáváním odměny a navýšením motivace, uvolňuje se třeba při sexu nebo dobrém jídle. Endorfin je pak obecně známý hormon štěstí, který si vytváříme mimo jiné při sportu. Tento hormonální koktejl je pro nás sám o sobě odměnou za vykonání něčeho štědrého nebo altruistického. Díky pozitivním emocím, které nás za pomoc druhým čekají, se zbavujeme svého vlastního stresu a zlepšuje se naše imunita.

Ve studii dobrovolníků, kteří dobrovolnictví věnovali velkou část svého života, bylo zjištěno snížení předčasného úmrtí o 44%. Podle Posta je to větší efekt než cvičení čtyřikrát týdně.

Vztahem imunity a emocí se zabývá disciplína jménem psychoneuroimunologie. Přes děsivý název je to poměrně zábavné vědní odvětví. Věděli jste, že když jdete do kina na komedii, krátkodobě se vám zlepší imunita, a naopak po hororu se dočasně zhorší? A jak je to s těmi dobrými skutky? Ve studii dobrovolníků, kteří dobrovolnictví věnovali velkou část svého života, bylo zjištěno snížení předčasného úmrtí o 44%. Podle Posta je to větší efekt než cvičení čtyřikrát týdně. Navýšení počtu protilátek v krvi bylo naměřeno u lidí dokonce tehdy, kdy ani sami nic dobrého nedělali, pouze sledovali film o Matce Tereze. Zdá se, že už jenom vidět, jak jsou na sebe lidé hodní, člověku udělá dobře.

„Všechna velká náboženství i pozitivní psychologie na tento bod kladou důraz: nejlepším způsobem, jak se zbavit hořkosti, hněvu, vzteku nebo žárlivosti je chovat se ke svému okolí pozitivně. Je to jako kdybyste své špatné emoce spojené se stresem potřebovali odčarovat pomocí emocí dobrých,“ říká Stephen Post.

Proč máme tolik rádi filmy a knihy o hrdinech? Proč každý z nás minimálně jako malý chtěl takovým hrdinou být? Věřím, že právě proto, že jsme na pomoc a prospěšnost druhým od přírody naprogramováni. Toužíme být užiteční, ať už v jakékoliv formě. Toužíme dělat něco, co má nějaký smysl a co nás baví, jen na to občas v návalu povinností zapomeneme.

Buďme tedy rádi za Vánoce, díky kterým si aspoň na chvíli můžeme vzpomenout, že jsme vlastně chtěli pro někoho udělat něco hezkého. Jenom je třeba v tom všem pomáhání nezapomenout na další české přísloví: „Koně můžeš přivést k vodě, ale napít se musí sám“.

Diskuse 0