Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Inspirace je všude

Došly vám nápady? Nechte se pozvat na malou procházku a dobře se dívejte.

Lukáš Šaněk

Lukáš Šaněk

19. 10. 2012

Pro každého z nás má jinou podobu. Někdo ji hledá v tichu a klidu lesa, někdo na dně sklenky červeného, další možná v debatě s lidmi. V naší kultuře dostala inspirace podobu múzy – něčeho nadpřirozeného, co nás navštěvuje jen jednou za čas.

Já si ji představuji jako déšť. Kdesi vysoko v atmosféře probíhají mně neznámé reakce, až to seskupení molekul prostě nevydrží a padá k zemi. Někdy dopadne na trávu, kde pomůže rostlině růst, jindy na střechu, ze které si najde cestu přesně tam, kam patří. A někdy dopadne zlehka, neslyšně i na mou hlavu a probudí ve mně zvědavost, kreativitu a nadšení.

Mnohdy by se nám hodilo, aby inspirace přicházela častěji. Někdy potřebujeme něco napsat, něco vytvořit, ale náš mozek zarputile odmítá spolupráci. Dokážeme strávit minuty a hodiny nad něčím, s čím ve výsledku ani nejsme spokojení. Odcházíme od práce naštvaní a zbytek dne už nestojí za nic. Co se změnilo od dnů, kdy sypeme jeden nápad za druhým? Co je tentokrát špatně? Co příště udělat jinak?

Když se dostanu do konfliktu, často si představím oceán – cokoliv, co se děje na hladině, nedosáhne na dno. Bouře může zuřit na hladině, ale v nitru zůstávám klidný a vyrovnaný.

Pojďme se podívat slovo inspirace samotné. Kořen slova spirare znamená v překladu z latiny „dýchat“, předlozka in znamená „v“. Slovo inspirace tedy znamená vdechovat nebo nadechovat se. Už slovo samotné nám dává první vodítko: abychom si při práci dali občas pauzu, zvedli se od stolu a šli se pořádně nadýchat čerstvého vzduchu. Kdo ví? Třeba na nás ten nápad čeká někde venku. Čeká, abychom ho mohli vdechnout a oživit jím náš mozek.

Rád bych vám představil moje osobní zdroje inspirace.

Sára

Představuji vám Sáru. Má čtyři nohy, dvě oči, jeden ocas, jeden dlouhý jazyk, dvě řady zubů a ve svých šesti letech téměř nevyčerpatelný elán do života. Proč zrovna pes? A zkusili jste někdy své čtyřnohé miláčky pozorovat? V mnohém jsou totiž jako děti – spí, když se jim chce, jedí, když mají zrovna chuť, skáčou, kdy to uznají za vhodné, nebo běhají z plných plic, když zrovna nevidí nic lepšího na práci. A víte, co je na tom ještě skvělé? I my sami jsme bývali malými dětmi.

Sára je zástupcem loveckého plemene, a tak potřebuje spoustu pohybu. Pravidelně spolu chodíme na procházky lesem, kdy mi do uší hraje klasika právě tak akorát nahlas, abych zachytil i zpěv ptáků nebo šumění listů. Nikde nikdo, větvičky a listí mi praskají pod nohama, ve výšce se kývou koruny stromů, jako by snad chtěly dosáhnout na oblohu nad nimi a nechat se unést mraky ještě výš. A taky dusot země a hlasitě funění – pozor, můj pes právě běží. A neumí uhýbat.

Kdykoliv jsem s ní, tak vím, že dělám správné věci. Vím, že společně pracujeme na sto procent, ať je to cokoliv. Ať je to radost z toho, že jsem za ní přišel s obojkem v ruce, ať je to smích, když jedeme na kole s nákupem a z košíku nám právě vypadl pórek, nebo to klidně může být i poobědová siesta, kdy padáme za vlast v řádech minut (někdy i dřív). Sára dělá všechno na sto procent. Všechno, nic neodflakuje, protože má dost sil. Ví, kdy se jí chce odpočívat, a prostě odpočívat začne. Ví, kdy má sil dost, a běží jako o život. Ví, že můj oběd prostě hrozně dobře voní a ona by chtěla taky ochutnat. Kdy naposledy jste udělali něco opravdu na sto procent? A jak jste se potom cítili?

Je správé milovat mnoho věcí, neboť v tom spočívá opravdová síla, a kdokoliv hodně miluje, ten hodně vykoná a mnohého dosáhne, cokoliv vykonáno z lásky je vykonáno dobře. Vincent Van Gogh

Pinia

Chvíli bych ještě zůstal v lese, ve kterém právě se Sárou jsme, a zastavil se u té krásné borovice. Vůně, kterou její dřevo vydává, je omamná. Dohlédnout tak na její vršek a vidět sebe tak, jak to jen ona dokáže. Rád se při procházení dívám na stromy, na jejich sílu, se kterou se dokážou vypořádat s tím, co děje v jejich okolí. Za to, jak se dokážou přizpůsobit svému prostředí, a zároveň jak dokážou svoje prostředí měnit tak, aby to vyhovovalo jim. Nenásilně, jemně, ale přesto si prosadí své. Čistá a esenciální asertivita v praxi.

To, co se my sami musíme učit, každá rostlina zvládá s grácií sobě vlastní. Všímám si i kořenů, které jsou vidět na povrchu, a představuji si, jak hluboko ještě v zemi asi jsou. Všímám si jejich síly, s jakou dokážou zlomit asfalt nebo posunout zabetonovaný obrubník. Všímám si, jak pružně a lehce ve větru kmen stromu působí a jaký ve skutečnosti je. Zkusili jste přemýšlet nad tím, kde leží vaše kořeny? Kde je místo, kam se opravdu nebojíte stáhnout a čerpat zde sílu? A kdy jste tam byli naposled?

Přítel

Nedávno jsem si ve vlaku na cestě domů uvědomil jednu věc – trpím na absenci jednoduchých a nic-mi-nedavájících lidí. Zároveň mě napadla další otázka: je to opravdu tím, že mám kolem sebe tak skvělé lidi, nebo spíš tím, že já dokážu čerpat inspiraci z opravdu malých detailů?

Za dvacet minut cesty jsem odpověď nenašel, ale když nad tím teď tak přemýšlím, odpověď leží někde uprostřed. Někdy se totiž stane, že vám skvělou myšlenku předá třeba ta usměvavá pokladní, která se s vámi zapovídá o tom, že ji tahle práce jednoduše baví, nebo je to váš přítel, se kterým řešíte vážnou věc a jen čekáte na jeho nápady a myšlenky. Věřím, že inspirace by měla přicházet i z lidského konání, jen se nesmíme bát vzít za to zodpovědnost.

Aby inspirace přicházela častěji

Takže kde přesně se skrývá ta inspirace? Odpověď už znáte – je všude, stačí se jen dívat. Nabídnul jsem vám svůj pohled na tři věci, které mě pravidelně inspirují a díky kterým mám život mnohem barvitější, kreativnější a i šťastnější – jen musím otevřít oči, nastražit uší a vdechovat atmosféru toho, co mám právě před sebou. Nebo nad sebou. Přidávám pár osvědčených tipů:

  1. Dělám všechno na sto procent. Nebo se o to alespoň snažím, někdy to není lehké a hodně to vyčerpavá. Učím se odhadnout svoje síly a když se v něčem “necítím”, nejdu do toho.
  2. Co na srdci, to na jazyku. Bojíme se upřímnosti, protože pravda bolí. Málokdy ale bolí slova, která slyšíme, ale spíš to, co v nás probouzejí. Nebojím se říct svůj názor, protože věřím, že ho dokážu podat tak, abych nikomu neublížil.
  3. Učím (se) asertivitě. Já osobně s asertivitou problém nemám, ale často narážím na jedince, kteří by chtěli něco svého prosadit a nevědí jak, neumí zatáhnout za správnou páku. Svým přístupem k nim jim mohu pomoci vyjádřit svou myšlenku, prosadit ji a zároveň nepotlačit nic ze sebe.
  4. Pružnost. Když se dostanu do konfliktu, často si představím oceán – cokoliv, co se děje na hladině, nedosáhne na dno. Bouře může zuřit na hladině, ale v nitru zůstávám klidný a vyrovnaný.
  5. Kořeny. Já vím, kde leží moje. Vím, kde se cítím sebejistý, ať se děje cokoliv. Vím, že tam můžu ukázat jakoukoliv emoci a budu přijat přesně takový, jaký jsem. Vím, že tam najdu sílu a podporu pro cokoliv se rozhodnu udělat. Nemůžeme si být sebejistí a nemůžeme cítit právou sebehodnotu pokud nevíme, kam se můžeme stáhnout v případě neúspěchu. Když víme, kam jít, strach odejde.
  6. Láska… a tisíce jejích podob. Láska k sobě samému, láska rodiny, láska přátelská, láska mého psa, láska k mé posteli, láska k mojí minulosti, láska k mojí budoucnosti. Stačí se přeladit na správnou frekvenci a uvidíme, že je všude. Pro toho, kdo vidět nechce, nebude existovat.

Pokud můj článek pomůže, abychom se jednou za čas zastavili a věnovali plnou pozornost tomu, co právě vidíme a vdechli něco nového, tak vím, že jsem nevěnoval svůj čas zbytečně.

Diskuse 0