Náš mozek se rozhoduje na základě informací, které má k dispozici. Dodávejme mu tedy co nejúplnější podklady: poznávejme sebe sama. Učme se z našich reakcí a také z toho, jak nás vidí důvěryhodní druzí.

„V určitou chvíli před tím, než si uvědomíte, co hodláte udělat, tedy v čase, kdy se vám subjektivně zdá, že máte absolutní svobodu zachovat se, jak se vám zachce, váš mozek již rozhodl. Vy si tohoto rozhodnutí teprve zpětně začnete být vědomi a uvěříte, že jste jej učinili vy.“

Možná i vy jste nedávno četli článek v Respektu o nových výzkumech v oblasti svobodné vůle, důkazech o její neexistenci. Opravdu jsou naše rozhodnutí učiněna o půl vteřiny až několik vteřin dříve, než si myslíme, že jsme se rozhodli?

Důkazy jsou přesvědčivé. Už více než čtyřicet let pokusů a výsledek stále stejný. Původně jednoduchá technika, dnes magnetická rezonance. Ve chvíli, kdy já mám pocit, že se rozhoduji, můj mozek se už rozhodl.

Které já se rozhoduje?

Jenže co to vlastně znamená ono já? Kdo nebo co tomu mozku v jeho rozhodnutí radí? Rozum? Emoce? Já? I když o tom neví? Znamená to vážně, že svobodnou vůli nemám? A funguje to takhle jen v pokusu, když si vybírám mezi červenou a zelenou barvou, nebo se to vztahuje na všechna moje rozhodnutí?

U lidí, které dobře známe, někdy můžeme snadno předvídat i věci, které oni sami předvídat nedokážou.

Při čtení zmíněného článku se mi vybavil pocit, který občas mívám, když poslouchám něčí problém s rozhodováním. „Mám s ním zůstat, nebo se s ním rozejít?“ Odpověď bývá tak zřejmá, až by se vám chtělo říct: „Nehraj to na mě, stejně víš, jak to dopadne.“

Jako by nějaký neviditelný hybatel, který vede myšlenky, byl už dávno v cíli a jen čekal, až ho doběhne pomalejší já. U lidí, které dobře známe, někdy můžeme snadno předvídat i věci, které oni sami předvídat nedokážou. I bez magnetické rezonance. Proč?

Vím něco, co ty nevíš

Částečnou odpověď dává koncept Johariho okénka vytvořený v padesátých letech Josephem Luftem a Harringtonem Inghamem. Stejně jako existují věci, které my víme a naše okolí o nich nemá ponětí (velká i menší osobní tajemství), platí to i naopak. Součástí já každého z nás je takzvaná slepá skvrna. Věci, které ostatní vidí a my sami o nich nevíme.

Proto je tak důležité ve vztazích umět naslouchat, přijímat a dávat zpětnou vazbu. Je to šance, jak se o této slepé skvrně dozvědět co nejvíc. Přidat dílek do skládačky: uvědomit si, na základě jakých informací náš mozek vlastně rozhoduje.

Jenže tím to nekončí. Slepá skvrna, s tou si ještě dokážeme poradit. Stačí se zeptat toho správného člověka a umět naslouchat. Součástí našeho já je ale také místo, o kterém nevíme nic ani my, ani naše okolí.

Také toto neznámé místo pravděpodobně našemu mozku radí, jak se rozhodnout. Dříve, než to naše já zjistí. I toto místo – přirovnala bych ho k Jungovu konceptu nevědomí – na nás promlouvá. Formou snů, kreseb, asociací, projekcí. I toto nevědomí tedy můžeme poznávat a znovu se tak dostat k dalšímu dílu skládačky.

Ve chvíli, kdy se naučíme znát lépe sami sebe, zmenšíme oblast pomyslné slepé skvrny a budeme se rozhodovat vědoměji.

A pak je tady to, co o sobě víme. Přece jen máme se sebou už nějakou zkušenost. Známe své obvyklé rozumové argumenty, známe své obvyklé reakce na určité situace. Obvyklé emoce, které je provázejí. I když i ty možná známe jen do určité míry. Víme, že mohou být jak dobrými, tak špatnými rádci. Že se v nich někdy spleteme nebo dokonce vůbec nevyznáme. Že s rozumem se buď doplňují, nebo přetahují, jak už to ve vztazích bývá.

Všechny tyto složky předávají mozku své podněty k záverečnému rozhodnutí. Ten je ale podle výzkumů schopen rozhodnout jen z určitého omezeného množství informací, aby nebyl zahlcen. Vybere tedy jen ty informace, které považuje za důležité pro danou situaci, a vydá rozhodnutí… Jak může rozhodovat, když nemá všechny informace? Jednoduše. Prostě si je domyslí. Tak, aby mu to dávalo smysl.

Cesta sebepoznání

Jako bych teď vynesla závěrečný ortel nad tím, že jsme stejně jen vláčeni okolnostmi. Kde že je tedy ta svobodná vůle? Cestu, kterou vidím já, jsem už naznačila. Cestu sebepoznání.

Pokud známe své priority a hodnoty, hned tak nějaké naše rozhodnutí nás nepřekvapí. Že to je nadlidský úkol? Je to rozhodně cesta celoživotní.

Ve chvíli, kdy se naučíme znát lépe sami sebe, kdy zmenšíme oblast pomyslné slepé skvrny, začneme si všímat zpráv, které nám dává naše nevědomí, a pokusíme se co nejlépe porozumět jak našemu rozumu, tak našim emocím, můžeme věřit svému mozku, že se rozhoduje správně.

Docílíme toho, že mozek bude mít takovou zásobu informací, které i naše já považuje za důležité. Budeme znát své priority a hodnoty a hned tak nějaké naše rozhodnutí nás nepřekvapí. Že to je nadlidský úkol? Je to rozhodně cesta celoživotní.

Kdybych si opět měla pomoci s Jungem, přirovnala bych tuto cestu k cestě k Bytostnému já, k osobnostní celosti, k integraci nevědomých obsahů s vědomým já člověka. Sebepoznání je projevem naší svobodné vůle.

Poznání je považováno za hnací motor lidstva a je i dobrým hnacím motorem pro jednotlivce. Až nám příště někdo řekne: „Já jsem věděl, že tohle uděláš,“ můžeme mu s klidem říct: „Já taky. Já jsem to takhle chtěl.“