Každý z nás od svých rodičů zdědil specifické znaky na bílých krvinkách – jednu polovinu od matky, druhou po otci. Některé tyto znaky se prokazatelně pojí s vyšším rizikem vzniku a rozvoje určitých chorob, jako je třeba cukrovka nebo celiakie. Škoda, že vlastní neúspěchy, neschopnost poprat se s životními překážkami, lenost, prokrastinaci, tendenci vybírat si lehčí cesty nebo utíkat před problémy či vztahy nemůžeme na tahle „čísílka“ taky svést. Jak by se člověku ulevilo!

Jednou jsem se shodou náhod setkala s člověkem, který měl za sebou několik finančních průšvihů – ty skončily větším finančním podvodem. Z většiny zaměstnání byl odejit kvůli svému chování, konfliktům a podobně.

Ovšem měl omluvu: To já ne! To ta moje rodina!

Podle něj všechny problémy jako půjčování si peněz, nevracení částek kamarádům nebo podvod jsou způsobené tím, že se mu v rodině dost nevěnovali. Táta pil, máma byla taky často na pracáku, sociální pracovnice si u nich podávaly dveře. Jeho vlastní bratr má ale čistý trestní rejstřík, vystudovanou vysokou školu a fungující manželství.

Měla jsem stejnou šanci

A já si často kladu otázku, jak je možné, že máme stejné rodiče, skoro stejnou krev, a přesto jeden prochází životem bez jediného škobrtnutí a v roli „slušňáka“, zatímco druhý se potácí na okraji společnosti a většina jeho kámošů nosí zelenou teplákovku na Ruzyni.

Uvědomila jsem si, jak někdy i já hledám omluvy pro vlastní selhání v partnerských vztazích či na životní cestě. Absence otce v době mé puberty může stoprocentně za moji neschopnost udržet si kvalitní partnerský vztah a příliš úzkostná matka praktikující tak trochu „diktátorský režim“ namísto podporujícího stylu výchovy má samozřejmě podíl na mém mizerném sebevědomí.

Akorát nevím, na co tedy svést třeba svoje dlouhodobé setrvávání v práci, kde se čím dál častěji objevuje podráždění, nuda a pocit neuspokojení. Vždy to ale přebije moje typická věta Jinde by mě ani nevzali.

Moje sestra vystudovala jednu z nejtěžších vysokoškolských fakult, odjela do zahraničí a nyní šéfuje dětskému oddělení v místní nemocnici. K tomu má rodinu, dvě školní děti. Obě jsme přitom měly stejný start, žádná z nás nebyla v ničem zvýhodněná či nedostala „lepší kartu“. Ona se ale vždy dokázala zakousnout a jít za svým cílem.

Bolestnější tedy je přiznat si svůj podíl viny na vlastním osudu. Měla jsem stejnou šanci to někam dotáhnout. Tehdy mi přišlo fajn nemuset se šprtat ty šílené haldy knih, učit se do noci, chodit na praxe…

Až teď v dospělosti, kdy se blíží Kristova léta, si uvědomuji, že jít lehčí cestou je sice pohodlné, ale jsou to cesty, které nás často nijak neobohatí nebo nikam nedovedou.

Každý z nás má základní kámen od svých rodičů. Možná má špatný tvar či barvu, ale otesat si ho už budeme muset sami, s tím nám bohužel nikdo nepomůže.

Máme karty, se kterými musíme hrát, a na rodiče všechno holt svádět nemůžeme. Rodinu si nevybíráme. Jako dospělí máme ale možnost svůj osud měnit. Já vím – je to těžké, složité a taky hrozně nefér.

Čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz