Ilustrace: Nick Alm
odemčené

Rodinné rovnice

Ženy na mateřské o sobě mnohdy uvažují jako o nákladové položce rodinného rozpočtu.

23:55
Simona Dosedělová

Simona Dosedělová
Psychologie.cz

2. 12. 2021

Z audiobooku: Stáváme se rodiči
Ze seriálu: Stáváme se rodiči

Vztahy a práce, to jsou dva pilíře našich životů. Jsou to oblasti, ve kterých zažíváme svou identitu, pocit, že někam patříme, pocit bezpečí a stability, a snad taky pocit vlastní hodnoty a naplnění. Když jeden z pilířů chybí nebo je výrazně nižší než ten druhý, může se náš život začít bortit. Proto práci nelze jen tak snadno vyškrtnout ani v období rodičovské dovolené, kdy cítíme, že bychom se přednostně měli věnovat jiným prioritám. Kombinovat práci s mateřskou ovšem může bolet – vás, vaše dítě, vašeho partnera, vaši domácnost, někdy i vaše širší okolí. Co si srovnat v hlavě, v srdci a ve vztazích, abyste neplatili neúměrné daně?

„Užívej si, že nemusíš pracovat. Děti rostou, strašně rychle to uteče, práce bude a ještě se ti bude stýskat.“ Mámě, která má před sebou ještě několik let rodičovské dovolené, tohle chlácholení opravdu nepomůže. Když ví, že se znova a znova a znova, den co den opakuje stejný scénář péče o děti a domácnost, je to pro ni dlouhá doba, ne něco, co rychle uteče.

„Když nemusíš, tak nepracuj, věnuj se rodině. Vždyť to máš super, máš partnera, co se o vás postará, a nemusíš se stresovat.“ Jenže pro ni to tak jednoduché, super a bez stresu není. Chce pracovat. Z různých důvodů. A tahle potřeba jí do života přináší problémy. Místo toho, aby si „rodičák v pohodě užívala“, jak jí to všichni kolem radí.

Společenský kontext

  • „Je doma s dětmi, jenom vaří, uklízí, vytváří domácí atmosféru, poskytuje citovou podporu, ale za to si nekoupíš ani rohlík. Do práce chodím a vydělávám já, abychom měli co jíst a kde bydlet.“
  • „Když nepracuje a nevydělává, může místo toho přece zajistit všechno ostatní kolem dětí a domácnosti.“

Tento narativ je v naší společnosti, zdá se, hluboko zakořeněný. Podobné výroky stále v různých obměnách nezaznívají pouze z úst mužů, kteří chodí do práce, ale samy na sobě je často cítí, zažívají ženy, které se své práce vzdávají a odcházejí na rodičovskou dovolenou.

V takové rétorice se projevuje zažitý stereotyp dělení společnosti na dva sektory: veřejný (pracovní, mužský) a soukromý (rodinný, ženský). Touto problematikou se dlouhodobě zabývá genderová expertka a socioložka Lenka Simerská. Podle ní problém takového dělení způsobuje, že se od sebe mužský a ženský svět vzdalují.

Muži jsou vyčleňováni z rodinného prostoru, zůstávají sami na udržování životní úrovně rodiny, ztíženě navazují vztahy s malými dětmi a pak je složitě dohánějí v krizi středního věku. Problémem je taky to, že péče o rodinu je pracovní stigma a mateřská péče není vnímaná jako hodnota sama o sobě.

Hodnotným se stává to, co je oceňované, ne to, co je samozřejmost. Jedna z žen, které jste poznaly už v článku Máma je nikdo, popisovala své pocity takto: V práci jsem se vždy cítila potřebná, cítila jsem, že moje role je důležitá a nezastupitelná, a i když racionálně vím, že pro mateřství platí to stejné, že moje role je potřebná, pro rodinu důležitá, možná i nezastupitelná, necítím to tak, necítím se tak. Cítím znehodnocení díky tomu, že se ode mě očekává spousta samozřejmostí, nad kterými ostatní ohrnují nos.

V jednom z předchozích dílů tohoto seriálu už zaznělo, že péče bývá označovaná jako nejhůř placená práce. Má nižší hodnotu a význam, než jaké v našich očích mají činnosti, které přinášejí finanční zajištění rodiny (tedy viditelný příjem na bankovním účtu). Finance se potom stávají argumentem, který válcuje všechny ostatní hodnoty, které proti nim postavíme.

Péče není vnímaná jako dostatečně hodnotná činnost, podezřívavá otázka Co vlastně celý den děláš? předjímá, že neděláš nic moc. Tlak na viditelné a hmatatelné výsledky v kombinaci s častou frustrací a pocitem, že jsem jen doma s dětmi a nic po mně nezůstává, nic viditelného, vede ženy k tomu, že se snaží nacházet hodnotu jinde, přinášet světu kolem sebe i svému životu víc než jen péči o děti a domácnost.

Přání a potřeby žen

Své pocity a zkušenosti ženy popisují následovně:

  • Ono se to vlastně očekává, že vedle mateřské budete ještě i pracovat, protože být jen na mateřské prostě není dost. Je to vlastně takový poflakování se doma s dítětem, nic moc hodnotného po vás nezůstává.
  • Nemám radost ani z úklidu, protože zatímco já uklízím na jednom konci bytu, dítě na druhém konci okamžitě rozbordelí všechno, kolem čeho projde. V podstatě pořád je někde něco roztahané, vysypané, zamatlané a na konci dne to potom opravdu vypadá, že jsem nic nedělala.
  • Když přijde manžel z práce, místo toho, aby viděl, co všechno je hotové (uklizeno, uvařeno, dítě šťastné), začne poukazovat na to, co ještě hotové není, třeba vyžehleno.

Svou hodnotu spojují s pracovním výkonem, s dosaženým vzděláním a chtějí po sobě nechávat něco hodnotnějšího než jenom plínky a úklid:

  • Od malička na nás je kladen požadavek vysokého výkonu. Nepochybuji o tom, že to rodiče i vzdělávací systém zamýšlí dobře. Chtějí, abychom v životě jako lidé uspěli, aby z nás něco pořádného bylo. Tak jsem se naučila podávat výkony. Je to pro mě přirozené. Jenže teď se toto normální nastavení ve mně pere. Svou hodnotu společnosti prokazuju přece prací, ne péčí o děti a domácnost.
  • Pracovat, podávat výkon, to přece umím, k tomu jsem za celý život dobře vycvičená. Začít pak místo toho vařit, uklízet a pořád jen sledovat, předvídat a řešit potřeby druhých a svoje odkládat za horizont, a nic za to nedostávat, ani slovní ocenění, ani plat, to je slušný sebe‑znehodnocení a dá se to dělat jen s totálním sebezapřením. Proto chci pracovat. Vracím tak hodnotu sama sobě. Vracím se k tomu, kdo jsem, a umožňuje mi to nezapírat svoje potřeby.

Taky nechtějí ztratit kontakt se svým oborem, mají obavy o své pracovní uplatnění:

  • Mám strach, že až se po pěti, šesti, sedmi letech budu vracet z rodičovské dovolené do pracovního prostředí, nebudou mě čekat ovace, že se vrací kvalitní člověk se silnou psychickou odolností, vybavený spoustou nových kompetencí. Ale naopak podezřívavé pohledy, jestli ještě zvládnu to, co jsem zvládala před rodičákem, nebo nenápadné kontrolování, jak moc jsem zakrněla. Tak jsem se rozhodla, že nezakrním, že práci neopustím a že to budu zvládat i s dítětem nebo dětmi. Prostě aby mi neujel profesní vlak.
  • Chápeš. Já se upozadím, dodám rodině servis, a až se budu chtít vrátit do pracovního procesu, je pravděpodobné, že na mě bude čekat nižší pozice, než kde jsem skončila a pro co mám kvalifikaci. Můj muž mezitím pokročí kariérně i platově, ale já si těžko po rodičáku řeknu u zaměstnavatele, že chci oproti původnímu platu přidat. V tomhle je to nefér, proto nestojím v životopise o několikaleté prázdné místo.

Chtějí mít možnost přepnout hlavu a věnovat aspoň chvíli soustředěnou pozornost něčemu jinému než mateřským a domácím povinnostem. Neodsouvat seberealizaci:

  • Mateřská je jedna velká frustrace. Všechno, co si chceš naplánovat, může být ve vteřině jinak. Dítě a jeho potřeby mají většinou přednost. Takže odsouváš bokem, co odsunout jde – svoje záliby, svoje potřeby, svou touhu po seberealizaci. Jenomže všechno tohle odsouvání si pak časem taky vybere svou daň. Takže se snažíš vybojovat si kousek svého prostoru.
  • Bez možnosti seberealizace bych byla protivná máma, co ji děti „serou“ a která kouká, kam před nimi utéct. Potřebuju si od toho kolotoče odpočinout, nabrat sílu, načerpat jiné podněty a mít možnost se na děti těšit.

Chtějí jít příkladem svým dětem:

  • Práce ani koníčků se nevzdám. Chci přece dětem ukázat, že i máma umí víc než jen vařit a uklízet. A chci jim taky ukázat, že i moje potřeby jsou důležité.
  • Chci taky ukazovat dětem svůj svět, jehož jsou součástí. A časem nejenom to, CO dělám, ale taky je seznámit s tím, proč to dělám, proč je to důležité pro mě, jakou hodnotu a přínos v tom vidím nebo komu to pomáhá.

Chtějí být finančně nezávislé, chtějí být rovnocenným, stejně hodnotným partnerem, neviset na krku, přispívat rodinnému rozpočtu:

  • Jakmile se nám narodilo dítě a já s ním zůstala doma, došlo mi, že jsem se z vydělávajícího partnera najednou stala nákladovou položkou v našem rodinném rozpočtu. Stejně jako naše dítě. Došlo mi, jak obrovská zátěž na mého partnera zničehonic padla, a to mě nutí taky se finančně podílet, aby v tom nebyl sám.
  • Jsem unavená, mateřství je fyzicky i psychicky náročné a já bych si občas ráda dopřála nějaký odpočinek, relaxaci, abych sílu dočerpala. Třeba masáž, saunu, nějaký wellness. Ale tím, že jsem vypadla z příjmu a zodpovědnost za veškeré rodinné náklady padla na partnera, jsou taková přání aktuálně nadstandard. Takže pokud něco takového chci, je moje zodpovědnost vydělat si na to.
  • Není to tak, že bych chtěla malovat čerta na zeď, máme pěkný vztah, ale statistiky mluví jasně. Polovina párů je rozvedených. A když pomyslím na to, co by bylo se mnou a s dětmi, kdybychom spadli do té poloviny nepovedených vztahů, není to pěkná představa. Je pro mě důležité umět zaopatřit sebe a děti, a ne jen spoléhat na to, že se o nás někdo postará.

Je to slušný balík různých rozporuplných pocitů – nadšení, neodkladného nutkání po naplnění svého potenciálu a uskutečnění svých snů, plánů, ale taky tíživých myšlenek, obav a sebeobviňování. Pokud ale nechcete rezignovat na své pracovní uplatnění, seberealizaci a na část svého života se odmlčet a uzavřít se pouze doma, musíte najít nějakou vyhovující cestu, jak to všechno nakombinovat. Ideálně tak, aby nikdo (vy, váš partner ani děti) netrpěl pocitem, že jeho potřeby nejsou dobře a dostatečně syceny.

Reálné dopady práce při mateřské

V průběhu covidové sezóny po sítích proběhl obrázek neexistující dětské hračky s názvem Work From Home Playset. Na obrázku je holčička u stolečku s notebookem, v uších bezdrátová sluchátka, vypadá, že je ve stresu. Za notebookem jsou na stolečku dvě lahve vína, na zemi chipsy a pod stolem brečící batole. Názorná ukázka toho, že home office s dětmi není žádná hitparáda a velmi se liší od sluncem zalitých instagramových fotek, které se nás snaží přesvědčit, že i s velmi malými dětmi se dá zvládat naprosto všechno „bez omezení“: podnikat, lyžovat, cestovat na druhý konec světa a pořád u toho být neskutečně happy a plní energie – stačí jen chtít.

Jako by všechno záleželo jen na rozhodnutí rodiče a jeho odhodlání; o svéhlavosti dětí, jejich mnoha potřebách, když se vám to zrovna nehodí, a neochotě spolupracovat na realizaci vašich plánů nikde ani zmínka. Takže pak dochází ke srážce vašich velkolepých očekávání s realitou.

Mámy, které pracují, popisují různé scénáře, kdy a jak svou práci realizují a jaké daně za to platí. Pokud nemají hlídání a fungují v nukleární rodině pouze se svým pracujícím partnerem, hledají skulinky, když děti usnou, protože to je jediná možnost se soustředit a dělat něco v klidu – úklid a vaření se musí zvládnout za pochodu s dětmi na zádech. Střídají se s partnerem po jeho příchodu z práce, často za cenu večerů, které by jinak mohli strávit spolu.

Ty, které se snaží urvat všechno, přes den být laskavá, pečující máma, která navaří, uklidí, hraje si, potom trpělivá, naslouchající partnerka pro svého muže, až přijde z práce, po koupání a uspávání dětí ještě smyslná žena a pak v nočním klidu (pokud nějaký je) produktivní podnikatelka, přiznávají, že za takhle vymakaný systém platí nedostatkem spánku a odpočinku, což nejde zvládat dlouhodobě, je to sebevražda, hazard s vlastním zdravím, jsou vyčerpané, na hranici sil.

Období mateřské je náročné samo o sobě. Fyzicky, ať už nosíte, nebo tlačíte plný kočár dětí, hraček, nákupu a děláte dvěma rukama to, na co by jich bylo za jiných okolností potřeba aspoň šest. Psychicky, když odchodem z práce ztrácíte kus své identity, dostáváte se do finančního propadu, do izolace a jednou hlavou musíte pobrat agendu, která by za jiných okolností zaměstnala hlavy tři. Ženy, které do toho ještě pracují, často čelí nerealistickým očekáváním, že budou stále stejně kvalitně obstarávat jak svou práci, tak domácnost, nebo si samy staví standardy tak vysoko, že je téměř nemožné jich dosáhnout.

Pověstný ženský multitasking není něco, co by ženy dělaly s nadšením, ale past, do které spadly a neumí z ní najít cestu ven. Důsledkem je roztříštěná pozornost, vnitřní konflikty, pocity úzkosti a vyhoření. Třeba když se máma snaží vyřídit telefonát na úřad a u toho si s dítětem staví kostky, není to super, jak všechno zvládá. Je to průšvih pro ni i pro dítě. Oba totiž vědí a cítí, že hra jede na autopilota, takže dítě se vzteká a máma má výčitky, že ho zanedbává, i když se mu věnuje.

Jedněma rukama všechno dokonale neurvete. Pokud máte vysoké nároky, toužíte po vyladěných vztazích, vyblýskané domácnosti i naplňující práci, je potřeba kolem sebe mít podpůrný systém. Partnera a další lidi (babičky, tetičky, kamarádky, sousedky), které můžete nejen poprosit o pomoc nebo hlídání, ale kteří vás ve vašem úsilí budou taky psychicky podporovat, když přijdou těžké chvíle, a nebudou snižovat hodnotu toho, co děláte.

A pokud se rozhodnete, že ačkoliv byste raději pracovala, teď a tady zpomalíte, budete pečovat, vnímat potřeby druhého, dávat lásku, uklízet nepořádek a postavíte svou seberealizaci na druhou kolej, pozastavíte svou kariéru, nutně se taky sama musíte naučit vnímat hodnotu svého jiného přínosu rodině a nesnižovat to, čemu se věnujete, když nepracujete.

Jedna nerovnice rodinného rozpočtu

Problém totiž je, že občas pokulhává rodinná matematika.

  • Já po partnerovi taky chci, aby se věnoval dětem a domácnosti. To jsou přece naše společné zájmy. A tím pádem i na sebe kladu požadavek pracovat a přinášet peníze, aby to bylo fér.
  • Cítím, že moje mateřská, jakožto ocenění té mojí práce v domácnosti a péče o děti, je nedostatečný příspěvek do společného rozpočtu, kde jsme se původně dělili rovným dílem, takže se snažím dovydělat zbytek, aby byla situace spravedlivá, abychom se s partnerem podíleli stejně. A abych mu nevisela na krku.

On z domu odchází do práce v sedm ráno a vrací se po páté večer, ona celý tento čas tráví péčí o děti a domácnost. Za tu dobu mají oba „odpracováno“ a potřebovali by si odpočinout. Jenže po příchodu partnera domů se musí o odpočinek nějak podělit, protože domácnost a děti jsou tam pořád a vyžadují další pozornost a péči.

Jinými slovy mají nějaké společné projekty (děti, společné bydlení, domácnost) a nějaké soukromé projekty (seberealizace, práce, prostor pro sebe). Pokud péči o společné projekty kompletně převezme jeden z partnerů, na jeho soukromé projekty už nemusí zbýt prostor ani energie.

Pokud tedy chtějí oba v těch pár večerních hodinách, kdy se potkají doma, najít nějaký čas na sebe navzájem, chvilku na nějaký svůj individuální odpočinek nebo záliby a ve zbytku (což může být hodina, přinejlepším dvě) se mají prostřídat v práci a péči o děti a domácnost, je jasné, že ani jeden z nich nedokáže „dohnat“ to, co druhý dělal celý den.

On bude těžko věnovat dětem a domácnosti tolik péče, kterou jí poskytla tato žena za celý den, a naopak ona za tu chvíli těžko dožene pracovně to, co by zvládla za celý den v práci na plný úvazek. Pocitově ale často očekávají jiné výsledky.

Přínos, kapitál a investice

Do rodiny oba partneři vnáší nějaký svůj kapitál. Ne pouze finanční, ale obecně zásobu různých zdrojů, které slouží k tomu, aby mohly vzniknout další hodnoty.

Peníze nám dovolují uspokojovat nějaký balík našich základních lidských potřeb – jídlo, oblečení, střechu nad hlavou, teplo… Péče je to, co pokrývá balík odlišných potřeb, které penězi neuspokojíme – třeba pocit bezpečí, potřebu přijetí, blízkosti, lásky, pocit, že někam patřím. Lepší než dělit svět na ženský a mužský a měřit rovné díly proto je uvědomit si, že svět je z mužů a žen složen, přínos každého je jiný a to, co vnáší, není užitečné porovnávat – užitečnější je sčítat.

V tomto ohledu je nutné si s partnerem ujasnit, jestli přínosy vnímáte stejně, jaké jsou vaše společné cíle a jaké hodnoty za nimi stojí, tedy proč usilujete zrovna o tohle a tamto.

  • Shodnete se na tom, proč je pro vás důležité při rodičovské pracovat? Máte podporu a dokážete společně vytvořit takové podmínky, které vám to dovolí?
  • Shodnete se na tom, že když zůstáváte doma s dětmi a poskytujete servis celé rodině, je to vaše investice, protože partner, který má podporu, získává prostor pro svůj růst (kariérní, osobní, finanční)?
  • Shodnete se na tom, že finance, kterými partner zabezpečuje rodinu, jsou investice, protože se mu vrací v podobě podpory, klidného a láskyplného zázemí?

Ještě pořád o sobě chcete přemýšlet jako o nákladové položce?

Je důležité se nepoměřovat, odpovídat si na otázky o smyslu toho, co děláte, kým chcete být, a seznamovat se s vlastním vnímáním hodnoty své práce a zkušeností, svého času a energie.

Protože teprve potom se můžete sebejistě a bez výčitek rozhodovat, čemu budete věnovat pozornost a v jaké míře, a začnete nacházet svou vlastní funkční cestu slaďování práce a rodiny – bez ohledu na to, jak příznivé nebo nepříznivé jsou podmínky nastavené společností, státem a vaším osobním životním kontextem.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

2. 12. 2021

Nepřijde to najednou. Mámou nebo tátou se stáváme postupně. Půjde to lépe, když si včas ujasníte pár důležitých věcí.

Simona Dosedělová

  • Děti
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.