K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Jak bolí znásilnění?

Není to útok na vaginu, je to útok na osobnost. Na zcela základní principy ženství, mateřství.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

21. 1. 2013

Sexuální traumata zasahují do psychiky hlouběji, než si kdokoli dokáže představit. I já jako terapeut jsem jejich hloubkou znovu a znovu překvapen.

S tím znásilněním se toho nadělá. Přitom o co jde? Trochu nepovedenej sex. To je toho. Těch  v životě je. A vůbec, ženský si o to samy říkají. A ještě se jim to líbí. A vůbec. Kdo se ženský pokaždý zeptá, než jí to udělá, ani není chlap.

Co myslíte? Je to tak? Nebo ne? Měl jsem tu smutnou čest léčit poměrně značné množství znásilněných či sexuálně zneužitých žen (i mužů, ale to je jiná kapitola). Budu tedy vycházet ze svých profesních zkušeností s kontaktem takřka tělo na tělo s psychikou, která zažila sexuální trauma.

Mezi znásilněním a zneužitím je samozřejmě rozdíl:

  • Znásilnění je útok z vnějšího světa, vedený s větší, často značnou brutalitou. Oběť se zpravidla snaží bránit. Akt sice brutální, ale jednorázový. (I když zřejmě vůbec nejčastější je znásilnění od stálého partnera. A děsivé je, že málokdo je jako znásilnění vůbec vnímá).
  • Sexuální zneužití přichází ze známého a relativně bezpečného prostředí. Pozvolna, opakovaně, soustavně. Oběť se nebrání, neumí to.

Přes všechny rozdíly jsou dopady nápadně podobné. Klientky přijdou po velmi dlouhé době. Po deseti, patnácti letech. Celou dobu se snažily trauma zpracovat. Marně.

Nezažil jsem případ, kdy by se někomu znásilnění líbilo. Zažil jsem ale mnoho případů, kdy oběť vzrušovalo zneužití.

Nápadně často se opakují stejné emoce. Sebeobviňování a stud. Jak to, že se nebránila? Proč se nebránila víc? Přeci se dalo něco dělat…

Nezažil jsem případ, kdy by se někomu znásilnění líbilo. Zažil jsem ale mnoho případů, kdy oběť vzrušovalo zneužití. S naprosto jasným dopadem. Byl to důkaz pro obě strany, že se jí to vlastně líbí, že je to v pořádku. A pro ženu další důvod nenávidět sebe samu, své tělo, svou sexualitu, své vzrušení.

Po krk v bahně

Co se týče sexu, tam jsou dva modely: abstinence či promiskuita. Potlačit svou sexualitu, zabít ji, zničit. Nebo ji spojit s nepatřičností. S jasně nevhodnými partnery. Nebo se rovnou vyspat s celým světem. Nabídnout se dřív, než si mě zkusí vzít násilím. Potrestat tělo, které tehdy zradilo. A za každý styk se nenávidět ještě víc. Když do bahna, tak až po krk.

Většinou se dlouho o traumatu nedá mluvit. Slovo znásilnění či zneužití ani nejde vyslovit. Většina žen o něm zřejmě nezačne mluvit nikdy. Některé se po letech rozhodnou svěřit nejbližším, rodině. A tady je výsledek smutně jednotvárný. Rozumné reakce? No jednou jsem slyšel o jedné rodině, kde se to vzalo vážně…

Nedůvěra a odmítnutí je zpravidla pro oběti poslední ranou. Oč lépe jsou na tom oběti brutálních znásilnění. Těm se věří.

Ještě to trochu chápu u zneužití. Očekávat, že se matka postaví proti manželovi a zastane se dcery, je trochu naivní. Rodina v patologické formaci přečkala desetiletí a přetrvá nadále.

Nepochopitelnější je reakce na znásilnění. Nedůvěra, popření, odsouzení. Oč lépe jsou na tom oběti brutálních znásilnění. Těm se věří. (A jejich často menší psychické následky jsou smutnou pravdou.)

Nedůvěra a odmítnutí je zpravidla pro oběti poslední ranou. Aspoň část světa zatím byla bezpečná. Někdo, kdo by pomohl, kdyby o tom věděl. Kdyby měl tu moc zasáhnout. Nepomohl, jak je vidno.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Život v temné krajině

Oběti znásilnění i zneužití zpravidla žijí docela normálním životem. Jen je pronásledují

  • noční můry
  • mizerné vztahy
  • další a další útoky (Nezažil jsem ženu, která by byla znásilněna jen jednou. Vždy po čase znovu, často od partnera. A rozhodně to není tím, že by si o to říkaly.)
  • deprese
  • zdevastované sebevědomí a sebeúcta.

Prostě pocit, že jednou někdo vzal koleje jejich života a přehodil je do cizího života, do noční můry, do příběhu, kam nepatří a kde nemají co dělat. Kde jim nikdo nepomůže. A po pár – tak deseti, patnácti – letech jízdy touto temnou krajinou už to prostě nejde snést. A objevují se v našich ordinacích.

Každá pochybnost, každé odmítnutí může být velmi zraňující. A odmítání je v tomto případě normou.

Znásilnění či zneužití je jeden z nejodpornějších aktů, který může člověk člověku udělat. Není to útok na vaginu, je to útok na osobnost. Na zcela základní principy ženství, na principy mateřství. Vždyť co jiného je znásilnění ve své podstatě než snaha zplodit dítě s někým, kdo o to nemá zájem? Zásadní nerespektování člověka.

Sexuální traumata zasahují do psychiky hlouběji, než si kdokoli dokáže představit. Ani oběti, které většinu života tráví s dojmem, že takovou drobností už se dávno nemají zabývat, ani jejich blízcí. I jako terapeut jsem jejich hloubkou znovu a znovu překvapen.

Každá oběť sexuálního násilí si zaslouží maximální pozornost a péči svého okolí. Svěřit se je velmi často obtížné, prakticky nemožné. Každá pochybnost, každé odmítnutí může být velmi zraňující. A odmítání je v tomto případě normou. Společností, rodinou, i odborníky.

Využívejte celý web.

Předplatné

P.S.: Jistě, že jsou i situace přesně opačné. Kdy jsou sexuální traumata glorifikována. Kdy jde jen o smyšlenky. O zbraň proti mužům. Ale tato témata si dovolím rozvinout v jiném textu.

P.P.S.: Tento text jsem plánoval už delší dobu, k jeho urychlenému napsání mě inspiroval výrok presidentského kandidáta Miloše Zemana o zemanech, kteří díky znásilňování nezdegenerovali. Nikdy jsem nebyl zastánce přehnané politické korektnosti a mnoho z mých oblíbených vtipů je hodně za hranou. Avšak tento výrok mi z úst kohokoli, natož případného státníka, připadá naprosto nepřijatelný. Vždyť co jiného se v něm skrývá než rovnítko mezi sexuálním násilím a mužností? Tomuto bonmotu by se snad dalo zasmát, kdyby nebyl pravdivý. Tolik mužů i žen považuje znásilnění za něco normálního. Mužného. Správného. Ženy, prosím, postavte se názoru, že sexuální násilí je normální. Že se to prostě musí vydržet, že to patří k životu. Uvědomte si, jak jsou tyto výroky pro vás urážlivé. Muži, uvědomme si, že nejsme primitivní bestie, nerespektující ženskou důstojnost, a že tyto výroky jsou urážlivé i pro nás. A nenechme si znásilňovat matky, dcery a ženy. Většina obětí o svých traumatech nemluví, takže přesná čísla neznáme. Ale zdá se, že s vážným sexuálním útokem se setká každá třetí žena.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.

Diskuse 0