Jsme sociální tvorové – pravidelný osobní kontakt s ostatními je důležitý pro naši duševní pohodu. S karanténou se náhle mnoho lidí ocitlo v sociální izolaci. Pro mnohé, zejména pro ty, kteří žijí sami, si nucené omezení sociálního kontaktu může vybírat skutečnou daň na duševním a fyzickém zdraví. Naštěstí žijeme v době internetu. Pro mnohé se mezilidská komunikace, ať už pracovní, nebo osobní, náhle zcela přesunula do on‑line prostředí.

Přestože virtuální komunikace nemusí být tak uspokojivá jako osobní kontakt, je mnohem lepší než vůbec žádný kontakt. On‑line komunikace však má svá specifika a fungují zde jiné psychologické mechanismy. Ty je dobré znát, ať už komunikujeme se svými blízkými, nebo s kolegy z práce.

Většina naší komunikace je dnes založena na psaném textu. Píšeme e‑maily, chatujeme, přispíváme na sociální sítě. Na první pohled by se zdálo, že pokud je něco černé na bílém, nemůže dojít k nedorozumění.

Bohužel, opak je pravdou. Pokud naše sdělení nechá příliš prostoru pro interpretaci, pak mohou zkreslení a falešné předpoklady na obou stranách způsobit nedorozumění a vést ke zbytečným konfliktům.

Přenos emocí

Záměr našeho sdělení se může v psaném textu snadno ztratit z více důvodů. V psaném projevu mají lidé sklon méně se hlídat a být víc negativní či kritičtí. Když nevidíme emocionální reakci osoby přijímající zprávu, je snadnější napsat věci, které bychom tváří v tvář nikomu neřekli.

Negativita proudí oběma směry. Bez důležitých neverbálních podnětů se naše představivost snaží vyplnit mezery v informacích: co odesílatel zprávy zamýšlel a jak se při psaní cítil. Jen zřídka vyplňujeme prázdná místa pozitivními úmysly. Adresáti písemné komunikace mají totiž tendenci ji interpretovat negativněji, než odesílatel zamýšlel.

V osobní komunikaci jsou emoce vyjádřeny a přijímány většinou prostřednictvím neverbálních narážek, které v textové komunikaci chybí. Výzkumy ukazují, že příjemci e‑mailu, který má zprostředkovat pozitivní emoce, mají tendenci tuto zprávu interpretovat jako emočně neutrální. A pokud má e‑mail jen mírně negativní zabarvení, bude vykládán mnohem negativněji, než bylo pisatelem zamýšleno.

Dalším problémem písemné komunikace je to, že nejsme schopni v reálném čase zjistit, zda a nakolik nám adresát rozumí. Pokud se s někým bavíme osobně, jeho nechápavý výraz nám napoví, že něco není v pořádku a že musíme obsah sdělení upravit či upřesnit.

V písemných zprávách ale často předpokládáme, že ostatní se zaměří na věci, které my sami považujeme za důležité, a přeceňujeme jasnost svého sdělení. Bohužel je snadné přehlédnout ty nejdůležitější informace.

Měli bychom si také být vědomi skutečnosti, že e‑maily mohou mít „tón“. Lidé si budou pamatovat emoční tón e‑mailu živěji a déle než jeho obsah. Tón e‑mailu je zprostředkován výběrem slov, syntaxí, interpunkcí, písmem, délkou vět, úvodním pozdravem a rozloučením a dalšími grafickými symboly, jako je použití emotikonů.

Je prokázáno psychologickými výzkumy, že když vidíme někoho v určitém emočním stavu, automaticky to vyvolá prožitek tohoto stavu v pozorovateli. Takže pokud uvidíme někoho smutného, přirozeně zažíváme a chápeme, jak se ten člověk cítí. Předpokládá se, že tento jev podporuje naši schopnost porozumět sociální interakci. Sdílení emocionálních stavů s druhými usnadňuje naše porozumění a predikci jejich záměrů a jednání, protože emoce způsobují, že cítíme, jednáme a díváme se na svět podobným způsobem. Online interakce tento přenos emocí ztěžuje nebo vůbec neumožňuje.

Jeden tragický příklad, zdokumentovaný v USA, vypráví o matce a dceři, studující v jiném městě na vysoké škole. Svou komunikaci řešily přes chat. Jednoho odpoledne si jako obvykle chatovaly. Matka se zeptala, jak se dcera cítí, a ta odpověděla pozitivními výroky prokládanými smajlíky a srdíčky. Ve stejný den se dcera pokusila o sebevraždu. Již delší dobu na ní byly vidět známky deprese, ale mohly být interpretovány pouze prostřednictvím osobní komunikace a sdílením emočního stavu.

Ponaučení? Pokud chcete být v této turbulentní době v kontaktu se svými blízkými, využívejte raději technologie, které umožňují lepší přenos emocí. Naplánujte pravidelný sociální kontakt telefonem nebo ještě lépe videohovorem, který nám umožňuje vidět výrazy obličeje ostatních.

Místo vašich obvyklých společenských akcí, které jste museli zrušit, zkuste vytvořit nové on‑line události, kde se spojíte s přáteli, rodinou nebo spolupracovníky. Už se objevily on‑line videovečírky, oslavy narozenin nebo společné sledování různých přenosů. Už jen to, že sdílím společný zážitek s lidmi, kteří jsou mi nějakým způsobem blízcí, může snížit pocit osamělosti.

Osobní kontakt je velice důležitý pro budování důvěry v každém vztahu. Simon Simek, známý autor knih o vedení, doporučuje, aby v těchto dnech každý pracovní tým pracující na dálku začal pracovní týden videokonferencí, která bude věnovaná čistě tomu, jak se každý člen týmu cítí a jak situaci zvládá. Toto setkání nemá být vůbec věnované diskuzi o pracovních projektech či problémech – na ty se zaměří jiný mítink. Pomůže to týmu zůstat ve spojení a udržet vzájemnou důvěru.