K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak funguje psychoterapie

Základní prvky dobré terapie jsou stejné bez ohledu na konkrétní školu a směr.

Irena Teichmanová

Irena Teichmanová

15. 10. 2014

O psychoterapii už tady bylo napsáno mnoho. Jedněmi podceňovaná, druhými idealizovaná disciplína. Způsob, jakým na psychoterapii nahlížíme, je přitom jedním z faktorů, který přímo ovlivňuje účinek samotné terapie. Je pravděpodobnější, že nám terapie pomůže, když tomu věříme.

Podle definice je psychoterapie léčba psychologickými prostředky, která má za cíl odstranit nebo zmírnit potíže, nemoci nebo poruchy a v jejím průběhu dochází ke změnám v prožívání a chování klienta. Co je však to, co v psychoterapii funguje a dělá ji užitečnou? Jsou to techniky, věk nebo teoretické zaměření terapeuta? A co dalšího ovlivňuje, jaké výsledky bude mít psychoterapeutické počínání?

Když si vzpomenu na sebe a svá studia, byla jsem spíše z těch, kteří byli okouzleni příběhy o tom, co vše se v rámci psychoterapie dá zvládnout a změnit. Věřila jsem v její „kouzlo“. To se nezměnilo. Jen můj pohled je dnes o něco realističtější a slovo kouzlo bych už nepoužila. A co vy, ke které skupině byste se přidali? K těm, co příliš nevěří, že se dá psychoterapií něco změnit, nebo k těm, kteří věří v její zázračnou moc? Nebo byste byli někde mezi tím?

  • Právě způsob, jakým na psychoterapii nahlížíme, je jedním z faktorů, který přímo ovlivňuje účinek samotné terapie. Naše očekávání a to, zda věříme, že nám psychoterapie pomůže, má 15% podíl na celkovém terapeutickém efektu.
  • Podle Michaela J. Lamberta se tak řadí na stejnou úroveň (také 15 %) jako samotné techniky či postupy, které terapeut používá.
  • Podíl 30 % pak připisuje tzv. společným faktorům v psychoterapii, které uvedu níže.
  • Konečně celých 40 % vlivu Lambert připisuje okolnostem mimo samotnou terapii (osobnost klienta, příznivé vlivy prostředí apod.).

Co to tedy znamená? Zjednodušeně řečeno asi tolik, že pokud věříte, že vám terapie může pomoci, jste nastaveni na změnu a máte-li podporu ve svém okolí, máte z půlky vyhráno ještě před tím, než zaťukáte na dveře psychoterapeuta. To je dobrá zpráva pro všechny, kteří věří ve vlastní sílu a v to, že mají život ve svých rukou. Horší zpráva pro ty, kteří čekají „kouzelnou radu“, jak rychle změnit svůj život.

Co pomáhá

Pojďme se ale podívat na ony zmiňované „společné faktory“ psychoterapie, které fungují napříč terapeutickými školami a přístupy.

1. Terapeutický vztah. Je to především vztah mezi terapeutem a klientem. Terapeutické spojenectví založené na důvěře a očekávání klienta, že mu terapeut může pomoci. Terapeut nabízí empatické a bezpečné prostředí a klienta přijímá prostě takového jaký je. Mnohdy je to poprvé, kdy klient takové přijetí zažívá. Tento vztah je pak základní podmínkou pro další práci a změnu.

Připojuji se k těm autorům, kteří akcentují právě terapeutický vztah jako hlavní prostředek změny. To, aby mohl dobrý terapeutický vztah vniknout, ovlivňuje mnoho faktorů na obou stranách. Ať si to uvědomujeme nebo ne, je to také otázka obyčejné lidské sympatie. Zda si dovedeme představit právě tomuto člověku svěřit svá trápení, nebo ne. Pak se může stát, že i vyhlášený terapeut vám prostě nesedne.

Je to jako s každým lidským vztahem: když si nepadnete do noty, neznamená to, že je něco špatně. Znamená to jen, že potřebujete něco jiného. (Pokud ale nebudete spokojení ani u pátého terapeuta, je potřeba obrátit pozornost k tomu, co se to děje. A u některého přeci jen zakotvit.)

2. Výklad a porozumění svým potížím, symptomům, sobě samému. Terapeutický účinek pak nezávisí na brilantnosti vědeckého terapeutického výkladu, ale spíše na tom, zda je tento výklad pro klienta srozumitelný a může ho přijmout jako smysluplné vysvětlení toho, co se s ním děje. Srozumitelnost a lidskost je tady užitečnější než terminologicky přesný výklad teorie.

3. Emoční uvolnění, katarze. Samotná příležitost ventilovat svoje starosti, potíže a traumatické zážitky s plným emočním doprovodem je dalším významným faktorem posilujícím úspěch terapie.

4. Konfrontace s vlastními problémy. Postavit se vlastním problémům, neuhýbat před nimi. To je způsob, jak se naučit realisticky čelit vlastním problémům a zažít pocit úspěchu, že je dokážu zvládnout.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

5. Posílení a podpora. Všichni terapeuti bez ohledu na teoretickou orientaci se snaží posilovat svými slovy a chováním u klienta to, co mu pomáhá, co funguje. A pomáhají tak k opouštění nefunkčních způsobů chování.

Ti, kteří prošli zkušeností psychoterapie, si mohou sami zkusit odpovědět, co fungovalo právě jim. Většinou je to dobře namíchaný koktejl výše uvedených přísad.

Různé cesty, jeden cíl

Když tedy mluvíme o oněch společných faktorech, které fungují napříč psychoterapeutickými školami, znamená to tedy, že všechny jsou účinné stejně? Nebo je snad nějaká účinnější?

Obecně lze říci, že výzkumy neprokázaly významné rozdíly mezi jednotlivými školami a přístupy. V mnohých případech existuje více možností, jak klientovi pomoci ke zlepšení jeho potíží. Velmi odlišné mechanismy mohou vést k podobnému výsledku. Podle Stanislava Kratochvíla jsou možnosti následující:

  1. sebezkoumání pacienta v empatickém terapeutickém vztahu
  2. terapeutovy interpretace, které pacienta přivedou k náhledu na neuvědomované souvislosti s minulými zážitky a vztahy
  3. intenzivní emoční korektivní zážitek
  4. náhled s nalezením životního smyslu a získání odstupu od problému
  5. účinné řešení aktuálních problémů
  6. systematický nácvik žádoucího chování, sociálních dovedností, sebeprosazení nebo desenzibilizace (snížení citlivosti na určité podněty)
  7. symptomatické hypnosugestivní ovlivnění nebo autogenní trénink

Z některých výzkumů a klinických zkušeností se zdá, že u některých typů potíží mohou být přeci jen o něco účinnější některé konkrétní přístupy.

  • Tak například u konkrétních fobií se doporučuje kognitivně-behaviorální přístup se svojí technikou desenzibilizace a nácviku.
  • Naopak u klientů s pocity životní nespokojenosti, ztráty smyslu života by mohla být vhodnější spíše humanisticky orientovaná rogersovská terapie nebo logoterapie.
  • U poruch osobnosti pak spíše analyticky orientované směry (psychoanalýza).
  • V současné době je trend k propojování jednotlivých přístupů (integrativně a eklekticky orientovaná psychoterapie). Její zastánci se pak snaží integrovat poznatky a postupy z různých směrů a užívat je ve prospěch klienta.

Nakonec je však opět nejdůležitější zamyslet se nad tím, co právě každý klient hledá a co mu vyhovuje.

Je jasné, že psychoterapie není všemocná. Na druhé straně však může nabídnout něco, co – ověřeno výzkumem i zkušeností – dobře funguje. Cílem tohoto článku není dělat psychoterapii reklamu. Ta si ji buď dělá, nebo nedělá sama. Mým záměrem bylo spíše poskytnout zase trochu jiný vhled do psychoterapeutické kuchyně.

Nabídnout pohled na to, co je možné od terapie čekat, pokud o ní uvažujete. Nabídnout prostor ke zpětné reflexi vaší vlastní zkušenosti s psychoterapií (co u vás vlastně zafungovalo nejvíc?) nebo k reflexi právě probíhající terapie. Zamyslete se, zda se cítíte v terapeutickém vztahu bezpečně, porozuměli jste víc sami sobě, je to prostor, kde můžete ventilovat otevřeně své pocity, učíte se čelit svým potížím, zda váš terapeut podporuje a posiluje to, co se vám daří.

Co vy sami považujete za nejdůležitější aspekt psychoterapeutické péče, co pomohlo právě vám? Nebo co si myslíte, že by vám nejvíce pomohlo? Jaké jsou vaše představy a fantazie o tom, co byste potřebovali v terapii získat?

Diskuse 0