Jak najít dobrého terapeuta, to je častá otázka mnohých čtenářů, kteří uvažují o možnosti psychoterapie nebo psychologickém poradenství. Odpověď na ni není rozhodně nijak jednoduchá, proto jsem se ji rozhodl podat podrobnou a komplexní formou. Věřím, že tak může posloužit i jako hodnocení kvality psychoterapeuta pro ty, kteří k některému už docházejí.

Už více než 20 let žiju s depresí. Můj stav se různě lepší, horší, teď momentálně jsem v situaci, kdy bych potřebovala dobrého psychoterapeuta (nejlépe v Českých Budějovicích, ale může to být kdekoli v jižních Čechách) a nevím, jak jej získat. Potřebuji pomoc s poruchou přizpůsobení a protrahovanou depresivní reakcí. Docházím dlouhodobě k psychiatrovi, beru antidepresiva, ale cítím, že potřebuji i psychoterapii. JolanaM, 54 let

Právě tento dotaz jedné naší čtenářky mě inspiroval k napsání tohoto článku. Berte prosím následující řádky jako můj subjektivní názor a doporučení na základě mnoha let praxe, ve které se setkávám nejen s klienty, ale i s mnohými kolegy.

Pravděpodobnost nalezení dobrého psychoterapeuta zvýšíme, pokud se zaměříme na zkoumání následujících oblastí:

1. reference a osobní doporučení druhých
   
2. odbornost (vzdělání, články, knihy)
   
3. vlastní osobní zkušenost (osobní setkání)
   

Tři základní kritéria hledání

I. Reference

Nejprve se poptejte ve svém okolí. Osobní doporučení jsou důležitým vodítkem. Dejte především na lidi, které znáte a kterým důvěřujete, nikoli příliš na internetové recenze a diskuze – zde nevíte, jaké jsou motivace píšících a zda jsou reference pravdivé.

Nevěřte však referencím na sto procent. Dobrý chirurg odoperuje cholerika i flegmatika a zedník postaví zeď zamyšlenému intelektuálovi i emotivnímu umělci. Proto v těchto oborech lze referencím věřit více.

U psychoterapie to takto jednoduše neplatí. Záleží na kompatibilitě terapeuta a klienta. Jako je nám jasné, že kamarádova manželka by nebyla jako žena vhodná i pro mě (byť on sám je s ní velmi spokojen), stejně tak neplatí, že je pro mě nutně vhodný psychoterapeut, ze kterého je kamarád nadšený. A naopak – to, že si kamarád s terapeutem nesedl, neznamená, že mně nebude vyhovovat. Vždy berte v potaz i osobnost toho, kdo reference dává. Obecně jsou ale osobní reference dobrým zdrojem informací.

II. Odbornost

Vyjasněme si na začátek pojmy, jak je budu dále používat:

Psychoterapeut je odborník, který absolvoval akreditovaný psychoterapeutický výcvik a stanovený počet hodin supervize (dohled jiných odborníků nad způsobem, jakým terapii vede). Standardní doba takové přípravy je minimálně 4 roky a provádí ji psychoterapeutické instituty.

Není to tedy někdo, kdo pouze vystudoval (nebo nevystudoval) psychologii a následně

• si přečte pár knih o psychoterapii
  
• získá zkušenost v roli klienta a poté napodobuje to, jak s ním terapeut pracoval
  
• absolvuje několik víkendových či měsíčních seminářů
  

A není to někdo, kdo takový psychoterapeutický výcvik začal studovat nebo je v jeho průběhu: takový odborník může vést podpůrnou terapii nebo životní poradenství, ale není kompetentní k tomu provádět hlubší psychoterapii.

Připomínám, že zákonná úprava psychoterapie ani psychologie u nás neexistuje, takže na vizitku nebo na web si tato slova může napsat kdokoli.

Psycholog je odborník, který na univerzitě vystudoval akreditovaný magisterský (pětiletý) program psychologie, případně totéž vystudoval na kvalitní zahraniční univerzitě. Na univerzitě získáte důležité znalosti psychologie, ale nikoli praktické kompetence psychoterapie. Aby se mohl nazývat psychologem i psychoterapeutem, musí proto ještě absolvovat terapeutický výcvik. Psycholog není člověk, který vystudoval například pedagogiku či andragogiku a argumentuje, že „absolvoval státnice z psychologie“.

Dobrý psychoterapeut se snaží svůj styl přizpůsobit typu klienta. Špatný terapeut s klienty pracuje přes šablonu.

Psychiatr je lékař se specializací na psychiatrii, tedy na psychické poruchy a především jejich farmakologické zvládání. Jeho vzdělání nezaručuje ani znalost psychologie (tedy mechanismů lidské psychiky), ani znalost psychoterapie. Je na každém psychiatrovi, zda si takovou znalost osvojí a výcviky absolvuje.

Klinický psycholog je psycholog (dle definice výše), který se atestoval ve zdravotnictví a má odpovídající praxi. Vykonává psychologii jako součást zdravotního systému. V jeho podání psychologie zahrnuje především:

• psychodiagnostiku (duševních poruch a mozkových poškození)
  
• pomoc s psychickým zvládáním vážných onemocnění a úrazů
  
• léčbu psychických poruch (psychózy, neurotické poruchy apod.).
  

Pracuje na pojišťovnu. Atestace klinického psychologa nezaručuje sama o sobě jeho kvalitu jako psychoterapeuta, protože pravidla pro atestace byla historicky různá. Někteří starší kliničtí psychologové bohužel provádějí psychoterapii bez relevantní hlubší znalosti některého terapeutického směru a bez patřičného výcviku.

Klinický, nebo soukromý psycholog?

Uvažujete‑li o psychologickém poradenství jako prostředku seberozvoje nebo řešení osobních problémů, obrátíte se na soukromého psychologa. Trpíte‑li psychickou poruchou (například depresí, úzkostí), můžete si vybrat mezi klinickým a soukromým psychologem. Obecně vám jednotlivé varianty přinášejí následující výhody a nevýhody:

Klinický psycholog:

• je pro vás zdarma
  
• má garantovanou znalost klinické problematiky
  
• má lepší propojenost s psychiatry, neurology a dalšími lékaři
  
• vám zaručí psychodiagnostiku, je‑li potřeba
  

Nevýhody jsou:

• praxe klinických psychologů jsou obvykle přeplněné, s dlouhou čekací dobou
  
• setkáte se zde s méně pro‑klientským přístupem
  
• formálně se schůzka více podobá návštěvě u lékaře
  
• musí o vašich problémech vést zdravotnickou dokumentaci a výkazy pro pojišťovnu
  

Soukromý psycholog:

Darujte předplatné

Koupit

• poskytne vám termín dříve
  
• má více pro‑klientský přístup, vyjde vám vstříc např. ohledně požadavků na termín setkání (u klinického psychologa si obvykle nemůžete vybrat)
  
• setkání se více podobá např. návštěvě u právníka nebo v pojišťovně příjemnějším prostředím, které nepřipomíná ordinaci, není na poliklinice apod.
  

Nevýhody jsou:

• nijak není garantována odbornost a kvalita – její posouzení je pouze na vás
  
• za služby si platíte z vlastní kapsy
  
• v případě problémů se nemůžete obrátit na žádnou autoritu
  

Musí být psychoterapeut také psycholog?

Tato otázka vyvolává nekonečné diskuze. Můj pohled, kterým si nenárokuji patent na pravdu, je:

1. Psychoterapeut, který se zabývá hlubší změnou osobnosti nebo léčbou psychických poruch, musí být také psycholog nebo psychiatr, jak jsme je vymezili výše.
   
2. Velké nebezpečí vidím v tom, že psychoterapeuti nepsychologové (ale i psychologové, které jejich vzdělání příliš nepoznamenalo) často nahrazují absenci psychologického vzdělání některou příliš jednoduchou teorii světa/mysli, kterou následně indoktrinují i své klienty. Obvykle se jedná o alternativní a new‑age přístupy, zjednodušující léčitelské nebo psychologické bestsellery anebo „vlastní“ teorii psychologie. Ve skutečnosti tak provádějí léčitelství nebo spirituální či new‑age poradenství. Což by bylo v pořádku, pokud by to deklarovali a neoznačovali se za psychoterapeuty. Psychoterapie je však vědecky a odbornou zkušeností podložená teorie, praxe a umění.
   
3. Psychoterapeut bez psychologického vzdělání by měl provádět pouze lehčí formy terapie (podpůrnou terapii, výuku dovednostem, podporu komunikace v partnerském poradenství, životní poradenství nebo koučink). Neměl by se zabývat psychoterapií vedoucí k hlubším osobním změnám nebo léčbou psychických poruch (neuróz, depresí, úzkostí, psychóz, poruch osobnosti, závislostí apod.).
   

Obecně doporučuji spíše psychoterapeuta‑psychologa. Teorie, která se učí v psychoterapeutických výcvicích, nestačí k dostatečnému pochopení psychiky člověka. Od toho je zde psychologie. Automechanik, který zvládne kurz oprav automobilů, nemůže být automobilovým konstruktérem. Výjimky samozřejmě existují, a to oboustranně: znám dobré psychoterapeuty bez formálního psychologického/psychiatrického vzdělání (ale s výcvikem) a znám i psychology s výcvikem, ke kterým bych nikoho nedoporučil. Prvních znám výrazně méně než druhých.

Informace o odbornosti naleznete na webových stránkách terapeuta. Pokud terapeut informace ohledně vzdělání a praxe nemá uvedeny nebo jsou příliš obecné („vystudoval jsem psychologii a jsem terapeut“), je to podezřelé. Nebojte se mu položit jakékoli otázky ohledně vzdělání, výcviku a terapeutické školy, ve které byl tento výcvik vedený. Už ze způsobu, jakým vám odpoví, můžete mnohé vyčíst.

Adaptabilita terapeuta

Dobrý psychoterapeut se snaží svůj styl přizpůsobit typu klienta (jeho osobnosti, vzdělání, očekáváním). Řekl bych, že to je dokonce první definice dobrého psychoterapeuta. Špatný terapeut s klienty pracuje přes šablonu – má jednu metodu či teorii, kterou implantuje všem. Bohužel to jako klient, který do jiných poradenských hodin nevidí, obvykle nezjistíte. Existuje však následující vodítko:

Pokud terapeut publikuje, je dobré podívat se na jeho články (přednášky, rozhovory) a zodpovědět si dvě otázky:

• Jak na mě tyto články nebo přednášky působí? Souhlasím s nimi, jsou mi blízké, je to můj styl přemýšlení, nebo je to úplně v rozporu s tím, jak přemýšlím? I na těchto ukázkách lze poznat něco ze stylu terapeutova myšlení a možná i odhadnout, zda si budete vyhovovat.
  
• Nejsou všechny jeho výstupy pouze na jedno téma? Neopakuje něco stále dokola? To by mohlo ukazovat na neschopnost adaptibility a stereotypnost/fádnost jeho uvažování. Každý terapeut s dostatečnou praxí se setkává s širokým spektrem klientů a problémů, kterým se musí být schopen přizpůsobovat – což se podle mého názoru musí odrážet ve spektru témat nebo řešení, o kterých přednáší nebo píše.
  

Kde konkrétně hledat?

1. Pokud se rozhodnete pro klinického psychologa (tedy psychologa hrazeného pojišťovnou), měla by vám poradit vaše zdravotní pojišťovna, s kým má uzavřenou ve vašem okolí smlouvu.
   
2. Druhou možností mohou být neziskové organizace, které zaměstnávají psychology soustředěné na specifický problém (dluhy, domácí násilí, alkoholismus atd.) – ty najdete na internetu.
   
3. Pokud se rozhodnete pro soukromého psychologa, základní informace o terapeutech z vašeho okolí získáte nejlépe na základě referencí vašich známých nebo internetovým průzkumem.
   

U klinického psychologa budete asi ráda, že vás vůbec objedná (mají dlouhé čekací doby a někdy i pořadník na nové klienty). V případě soukromých psychologů doporučuji následující postup: Poté, co najdete několik „kandidátů“, prověřte si jejich odbornost na webu. Zvažte, jak na vás působí jejich webová prezentace: Je srozumitelná? Je vstřícná? Je v souladu s tím, jak byste si spolupráci představovala?

I ten nejlepší terapeut si s některým klientem nesedne. Psychoterapie je mezilidskou situací a někdy prostě nejsme kompatibilní.

Velmi nápomocné pro váš výběr je, pokud terapeut poskytuje rozhovory, články, knihy, můžete se s ním setkat na veřejném vystoupení nebo jej sledovat, pokud je činný v nějaké komunitní aktivitě. To vám dokáže poměrně jasně přiblížit jeho osobní styl. Neznamená to samozřejmě, že kdo to nečiní, není dobrý terapeut. Publikačně je činných jistě méně než 5 % psychoterapeutů.

Nesnažte se ovšem příliš analyzovat každý detail a pocit. Spíše vám doporučuji se k jednomu či několika z nich jednoduše objednat a postupně u nich sezení vyzkoušet. Jednoho z nich si pak vyberte. Pokud vám nebude nikdo sympatický, hledejte dále.

Uvědomte si, že psychoterapeutovi předáváte část moci nad sebou. Bude vás ovlivňovat. Proto vybírejte pečlivě a opatrně. Můj názor je, že nežli mít psychoterapeuta, kterému stoprocentně nedůvěřujete, raději nemějte žádného a své problémy občas rozeberte s kamarádkou u kafe. Je to daleko méně nebezpečné a zhruba stejně účinné (nemyslím to ironicky).

III. Osobní zkušenost

Pokud jste se objednala k terapeutovi, k ničemu se tím nezavazujete. Dobrý terapeut vám během úvodní hodiny předvede ukázku své práce, zeptá se vás na hlavní body vašeho problému, vyjasní vaše případné otázky a teprve až poté, co spolu pracujete/povídáte si a vy máte možnost zformovat si dojem, se na závěr setkání případně domluvíte na další spolupráci či příští návštěvě.

Při posuzování terapeuta během terapie, ale i před ní, je dobré dát na selský rozum:

• Jakým stylem komunikuje (i před setkáním)?
  
• Jaký máte první dojem?
  
• Přijal vás včas? Musíte na něj čekat?
  
• Je unavený? Usíná? Soustředí se na vás? Zívá? Ztrácí pozornost? K terapeutovi, který se na vás plně nesoustředí, se nevracejte.
  
• Dostáváte prostor? Je rovnováha v tom, jak často mluvíte vy a on? Pořád mluví? Pořád mlčí a nikam vás neposouvá? Necítíte se manipulována, zaváděna apod.?
  
• Respektuje vás? Nejde tam, kam nechcete?
  
• Cítíte podporu a přijetí?
  
• Naslouchá vám? Máte pocit, že vám rozumí? Rozumíte vy jemu?
  
• Dává vám to, co říká, smysl? Nezní to příliš komplikovaně, nepochopitelně nebo nerealisticky? Jsou vám jeho názory nebo vysvětlování blízké?
  
• Dokážete mu důvěřovat?
  
• Cítíte užitečnost takto strávené hodiny?
  
• Cítíte se v kontaktu s ním spíše úlevně, nebo spíše ostražitě?
  
• Je v jeho podání psychologie nepochopitelná věda, do které dokáže proniknout jen on a maximálně vám vysvětlit malou část, kterou zrovna potřebujete? Říká často: „Řeknu vám, co je váš problém“ nebo se podobným způsobem staví do pozice majitele pravdy? To rozhodně není známkou dobrého terapeuta.
  

Nebojte se terapii ukončit

Není žádná ostuda jakoukoli další návštěvu neabsolvovat. Pokud vás k ní terapeut přemlouvá i proti vašemu rozhodnutí, je to špatný terapeut. Vaše právo je terapii kdykoli přerušit nebo ukončit. Někdy uzavíráte dohodu, která vymezuje cíle terapie a počet hodin, abyste si vzájemně odsouhlasili téma a vymezený čas. V žádném případě vás taková dohoda ale nezavazuje k tomu, že daný počet hodin musíte skutečně absolvovat.

Každý psychoterapeut vychází z jiné filozofie, používá odlišné metody a má jiné názory. I ten nejlepší terapeut si s některým klientem nesedne. Psychoterapie je mezilidskou situací a někdy prostě nejsme kompatibilní. Rozhodně to není nutně vaše vina a terapeut by ve vás takový pocit neměl vzbuzovat.

Pokud se necítíte dobře, prostě terapii ukončete, případně terapeutovi napište, pokud se bojíte otevřené komunikace, a zrušte svá další sezení. Respektujte přitom termín, na kterém se pro případ zrušení sezení domluvíte (většina terapeutů vyžaduje zrušení nejpozději jeden nebo dva dny před schůzkou).

Po nějaké době klidně zkuste někoho jiného

Po 5 hodinách práce musíte začít vidět nějaké výsledky (uvědomění, změny), ty rozhodně musí být zjevné po 10 hodinách práce. Nenechte se uvázat žádným dlouhodobým kontraktem. 5–10 hodin je maximum, po který je takový „kontrakt“ (dohoda o spolupráci) oprávněný a etický. Po této době obvykle dojde ke zhodnocení pokroku a společně se rozhodnete, zda se budete vídat i nadále. To by se mělo opakovat po každých 5–10 setkáních. Hovoříme teď samozřejmě o hlubší psychoterapii, při běžném poradenském setkání se žádný kontrakt ohledně počtu hodin dopředu nestanovuje.

Není rozumné platit si dále psychoterapii (ani u toho nejlevnějšího terapeuta), pokud u sebe po maximálně 10 hodinách nevidíte jasný posun či změnu nebo jste‑li s terapeutem jakkoli nespokojená. Nevěřte povídačkám o tom, že nejprve „musíte něco zpracovat“ nebo že vaše nespokojenost je jen „projekce“. To se může stát během jedné hodiny, která se nepovede. Ale 10 hodin je dostatečně dlouhá doba na to, abyste mohla objektivně zhodnotit, zda vám terapie pomáhá.

Nedaří‑li se vám nebo jste‑li prostě zvědavá, zkuste psychoterapii u někoho jiného. Bude‑li horší, vraťte se k původnímu terapeutovi. Terapie není magie, ale služba jako každá jiná. Kadeřníky taky vyzkoušíte různé. Často nám odlišný terapeut může pomoci nahlédnout problém z trochu jiné perspektivy – to neznamená, že původní terapeut něco neuměl nebo byl špatný. Osobně vítám, pokud mají klienti zkušenosti i s jinými terapeuty nebo pokud vyhledají jiné odborníky. Nemyslím si, že by to nutně bránilo v mé práci. Myslím, že různí terapeuti dokážou pomoci z různého úhlu a klient si sám nejlépe přebere, co vše je pro něj užitečné – i pokud například každý terapeut tvrdí něco jiného.

Co není příliš důležité

Následujícím třem faktorům někdy klienti dávají přílišný důraz. Podle mého názoru jsou daleko méně důležité než výše uvedené reference, odbornost a osobní dojem.

Pohlaví terapeuta

Přestože někteří psychoterapeuti na svých webech radí, aby si klienti vybrali, zda preferují „muže nebo ženu“, nemyslím si, že se jedná o podstatnou záležitost. Psychoterapeut, u kterého příliš a neustále cítíte příslušnost k jeho pohlaví (tedy nadměrně si uvědomujete jeho mužskost či ženskost), není dobrý terapeut. Tím nechci říci, že by měl být bezpohlavní a nerozlišený. Avšak rozhodně by neměla příslušnost k rodu ve vašem vnímání dominovat a rušit vás v práci. Pokud se tak děje, může to být někdy způsobeno vaším nastavením, ale jindy přístupem nebo osobností terapeuta. Rozhodně ne nutně platí, že pokud nedůvěřujete terapeutovi proto, že náleží k určitému rodu, jedná se (vždy a nutně) o „váš problém“ nebo že je to indikátorem potřeby najít si terapeuta druhého pohlaví. Řešením je spíše najít si jiného terapeuta.

Odlišná situace nastane, pokud terapeut na základě své zkušenosti preferuje určitý typ klientů (dle pohlaví, věku, profese, problémů atd.). To obvykle činí na základě zkušenosti, že s takovým typem klientů se mu pracuje nejlépe a je to samozřejmě v pořádku.

Cena

Pokud si hradíte terapii jako samoplátce, bývá někdy cena důležitým rozhodovacím prvkem. Podle mě nesprávně. Neplatí však ani, že levný terapeut je vždy špatný terapeut a drahý je kvalitní. Někteří terapeuti stanovují nižší cenu právě proto, aby si je mohl dovolit ten typ klientů, se kterým chtějí pracovat.

Obecně se domnívám, že by si klient měl vybrat především podle referencí, odbornosti a osobního dojmu a až v druhé řadě podle svých finančních představ. Někteří terapeuti vám vyjdou vstříc a v případě, že si terapii nemůžete dovolit, se s vámi domluví na nižší ceně. Jiní terapeuti (tomu dávám přednost i já) upraví intervaly setkávání tak, abyste si je mohla dovolit. Jsem přesvědčen, že daleko lepší je přijít jednou za čas k vhodnému (a třeba dražšímu) terapeutovi, než často chodit k nevhodnému, zvolenému jen kvůli nízké ceně nebo vzdálenosti.

Orientační cena za jedno sezení je v Praze mezi 500–1200 Kč a mimo Prahu 300–800 Kč (situace v roce 2016). Rozumná frekvence psychoterapeutického setkávání je přitom jednou týdně nebo méně často, netrpí‑li člověk velmi silnou psychickou poruchou (v míře, která vyžaduje hospitalizaci) nebo není‑li v zásadní či život ohrožující krizi. Pouze v těchto případech a jen po nezbytnou dobu má význam častější terapie několikrát týdně.

Vzdálenost

Svou neochotou cestovat za prací jsme jako národ známí už i v zahraničí. S psychoterapií je to podobně. Nemyslím si, že by o výběru terapeuta měla rozhodovat o něco větší vzdálenost. Je pohodlné mít terapeuta ve stejném městě. Ale pokud nenajdete nikoho kvalitního, je efektivnější dojíždět dále (třeba ne každý týden) k někomu, s kým se vám dobře spolupracuje, byť by cesta zabrala i několik hodin.

Tyto hodiny můžete využít – jedete‑li vlakem, můžete pracovat, číst si dobrou (třeba psychologickou) knihu, připravovat se na sezení nebo prostě odpočívat s relaxační hudbou ve sluchátkách. Někteří klienti udávají, že právě cesta k terapeutovi a od něj je pro ně důležitým předělem, kde rekapitulují uplynulý čas, shrnují, o čem si s terapeutem povídali, a podobně. Přechodové časy se tak mohou stát důležitou součástí práce na sobě.

Chápu, že ne pro každého je takové dojíždění možné, ale znovu opakuji: než se nutit do návštěvy terapeuta, kterému nevěříte, jen proto, že je blízko, raději k terapeutovi nechoďte vůbec a zkuste si pomoci jinými cestami.

Nejdůležitější rada na závěr: Vždy pamatujte na to, že psychoterapeut vám může velmi pomoci, ale také velmi uškodit. Nepokračujte v terapii, o které nejste přesvědčeni, že vám pomáhá, a ve které se cítíte závisle nebo nedobře.