Přemýšleli jste někdy nad tím, proč bývají na titulních stranách novin a v úvodu televizních zpráv zrovna ty novinky, které tam bývají? Novináři je vybírají podle několika klíčů: jak blízko k publiku se ta která událost stala, jak moc je překvapivá či negativní, nakolik může ovlivnit všední životy lidí. A hlavně: jak dobře se bude prodávat.

Pamatujte, že pořadí a výběr zpráv z principu nemůže být stoprocentně objektivní. Není za tím žádné velké spiknutí, ale prostě jen normální lidské preference editorů a vedoucích redaktorů.

Zatímco i pologramota tuší, že se události ve skutečnosti nemusely stát přesně tak, jak se o nich píše v novinách, výběr témat, která nám média předkládají, přijímáme bez kritického odstupu bez ohledu na naši inteligenci. Všimněte si, o čem se mluví v televizi a o čem se bavíme se svými přáteli. Kajínek, ekonomická krize, globální oteplování, iPhone 4. Začali jsme o těchto věcech klábosit sami, a novináři je od nás odposlechli, anebo bychom si jich, nebýt médií, ani nevšimli? Téměř bez výjimky jde o druhou možnost.

Netvrdím teď, že na nás média valí jakési pseudoudálosti. K práci novináře patří i to, že se snažíte vidět problémy tam, kde je většina lidí vědomě či nevědomě přehlíží. Vzpomeňte si ale, jak často všemi hlavními médii prolétne nějaká jalová kuriozita. Některé dny zrovna není o čem psát nebo točit, noviny však mají s tiskárnou nasmlouvaný počet stran a televize pevně určenou stopáž zpravodajství. Semínko nevyváženosti klíčí i v téhle skutečnosti.

Jindy má někdo šikovné oddělení vztahů s veřejností a pár dárků pro novináře udělá svoje. Novinář František Havelka vzpomíná: „Na jaře mě redakce poslala na tiskovku do wellness centra. Půl dne nás tam balili do čokolády, švihali metličkami, zavírali do parní lázně. Všichni, co tam byli, pak úplně nepokrytě na web i do časopisů psali, jak to bylo super. Já ne. Ale kdyby mě takhle hýčkal někdo, komu patří motokárová dráha, asi bych na tom byl stejně.“

Důvěřuj, ale progoogluj

Média nejsou všemocná. S trochou tréninku můžete sebe samotné i své okolí vytrénovat v jejich zdravě kritickém, ale přesto ne paranoidním čtení.

Sledujte tolik alternativních médií, kolik vám čas dovolí. I když jsem neznaboh, v autě poslouchám křesťanské rádio Proglas. Do zpráv se tam dostanou úplně jiné události než na Radiožurnálu – obvykle novinky z Vatikánu a různá výročí svatých. Obzory mi to rozšiřuje víc než samotné cesty, na které se autem vypravuji. A hrají folk, ten můžu.

Studujte názory lidí, se kterými nesouhlasíte. Takový web Komunistického svazu mládeže je stoka, ale když se jí probrodíte, dojdete k promyšlenějším protiargumentům, než že by se ta děcka měla podívat na Kubu. (Anebo se tam možná zamilujete do Marxe a přidáte se do KSM, vaše věc.)

Ověřujte si informace. Tuhle jsem si dal v restauraci mizerný a drahý hamburger, jen abych zjistil, jestli v novinách recenzent nelhal, když napsal, že byl mizerný a drahý.

Ověřování vás ale nemusí stát ani korunu. Pokud se vám v médiích něco nezdá (anebo jen tak, ze sportu), zamiřte na anglickou Wikipedii a případně na zdroje, na něž odkazuje. Jde o pestrý výběr odborných i populárních médií z celého světa, v němž lze pochopitelně vydolovat víc zrnek pravdy než z krátkého novinového článku rychle datlovaného před uzávěrkou.

A taky googlujte. Budete tak moci třeba zjistit, že žádný novinář František Havelka neexistuje. Vymyslel jsem si ho. Berte to jako blahosklonnou facku od učitele, kterou vám vlepil z lásky a s vědomím, že kdyby to neudělal on, dostali byste brzo po ústech od někoho jiného – a surověji.

K tématu doporučuji tři chytré knihy:

• Karel Hvížďala: Jak myslet média
• Niel Postman: Ubavit se k smrti
• Lynette Sheridan Burns: Žurnalistika