Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Proč věříme médiím?

Média mají řadu fint, jak získat naši důvěru. Podle výzkumů jsme ale vůči nim překvapivě ostražití.

Ze seriálu: Proč věříme médiím?

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

31. 8. 2010

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vlastně věříme médiím? A je podle vás možné, že vás samotné nezblbnou tak snadno jako jiné lidi? Máte pravdu, média opravdu nefungují jako injekční stříkačka, kterou by se dalo snadno vpíchnout do lidských hlav cokoliv.

Ještě než si ukážeme, jak se umíme manipulaci bránit, vyjmenujeme pár způsobů, jakými si média u svých čtenářů, diváků a posluchačů budují důvěru:

Svým smyslům věříme víc než čemukoliv jinému. A média sytí právě naše smysly. Jak příjemné je ponořit se do stránek obrázkového časopisu na křídovém papíře nebo si nechat hlavu vypláchnout pásmem videoklipů! Nastokrát si při tom můžete opakovat, že jídla vyfotografovaná u receptů jsou nasprejovaná lakem, aby vypadala šťavnatější, a že vyhladit zpěvačce pokožku na stehnech byl úkol pro tucet lidí několika profesí.

Není to ale nic platné – všechnu tuto fikci budete obvykle vnímat jako skutečnost a sklíčí vás, že jsou vaše večeře tak nějak vysušené a tělo ve srovnání s celebritami v lepším případě obyčejné. 


Obdivujeme novináře. Ano, kdekdo si na ně rád zanadává, přesto jsou ale tito lidé v pozici, která automaticky a mimovolně vzbuzuje úctu. Procestovali svět, stýkají se se slavnými lidmi a budí dojem, že toho vědí víc než my. Včetně toho, co je správné, a co je špatné. Takovým lidem je snadné uvěřit.

Mediální expert John Fiske v jedné své práci chytře napsal, že televize dnes plní funkce středověkých bardů, potulných zpěváků. Oslavuje hrdiny, vtahuje jednotlivce do hodnotového systému společnosti a označuje nebezpečné odchylky přicházejících z jiných kultur.

Můžeme dodat, že dnešní média, na rozdíl od bardů, hrdiny samy vytvářejí, společenské hodnoty předepisují a odchylky z jiných kultur samy do té své aktivně zavlékají.


Média chytře pracují s odborníky. Komentáře věhlasných chirurgů, světaznalých docentů i úspěšných hokejových trenérů legitimizují názory, které zaznívají z televizní obrazovky či stránek novin. Má to pár úskalí.

Část těchto lidí je totiž v zájmu své popularity schopna říct cokoliv. Viděli jste psychology tlachající v televizní debatě o tom, jak muži jsou z Marsu a ženy z Venuše?

Bulvární média navíc nemají problém ufiknout komentář vědce před tím, než dodá, že zázračné účinky nového léku zatím nejsou potvrzené. A samozřejmě i sebevětší odborník se může ve svých názorech mýlit.

Kazisvět Paroubek, trochukazisvět Paroubek, chudák Paroubek

Pokud teď máte pocit, že média mohou do člověka nalít jakoukoliv blbost, pletete se. Výzkumníci, kteří se mediálním účinkům věnují, dlouho věřili, že televize, noviny a filmy fungují jako injekční stříkačka; často se objevovala i metafora magické střely.

V téhle představě divák či čtenář slepě poslouchal všechno, co se doslechl nebo vyčetl. Od sedmdesátých let ale víme, že se na trase mezi televizní obrazovkou a divákovou myslí může stát spousta zajímavých věcí.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Britský teoretik Stewart Hall v roce 1973 přišel na to, že existují tři způsoby, jakými lidé reagují na zprávy, filmy a další sdělení. Prvním je skutečně zmíněné nekritické, takzvaně dominantní čtení. Když  v pravicově orientovaných novinách vyjde článek o tom, že je Jiří Paroubek kazisvět (stalo se to loni 25. září v Lidovkách), bude většina lidí, kteří tohoto muže bytostně nenávidí, souhlasně přikyvovat.

Pak jsou ale takoví, kteří čtou způsobem, kterému Hall říká dohodnutý. Ti si řeknou: no dobře, ten člověk má svoje chyby a novináři na něj musí jít zostra, ale takhle můžete sejmout kohokoliv ve sněmovně.

Nakonec ještě existuje opoziční, nebo dokonce radikální čtení. Tak bude k článku přistupovat jednak sám Jiří Paroubek a samozřejmě ti, kteří s hodnotovou a názorovou orientací takových novin nesouhlasí. Vše si vyloží po svém a článek je utvrdí v přesně opačných názorech, než má autor.

Mě televize nikdy nezblbne, ostatní jí ale zbaští všechno

Já dokážu být k médiím kritický, říkáme si. Jenže co ostatní? Hop na špek! Je to jen psychický klam.

Většina lidí si myslí, že média ovlivňují jiné lidi, ale ne je samotné. Pochopitelně jde o matematický nesmysl.

Kurt a Gladys Engel Langovi, kteří v osmdesátých letech zkoumali vliv médií na veřejné mínění, došli k vtipnému závěru: Většina lidí si myslí, že média ovlivňují jiné lidi, ale ne je samotné. I když jsou vliv médií a důvěra v média trochu odlišné jevy, tato poučka zřejmě platí pro oba. Pochopitelně jde o matematický nesmysl – stejně jako když o sobě zhruba tři čtvrtiny motoristů tvrdí, že patří do lepší poloviny řidičů.

Radikálního, kritického čtení zpráv či jiných sdělení je schopný každý. Primáře rozčílí neobjektivní zpravodajský šot o zdravotnictví. Pasáčka popudí špatně a povýšeně natočená zpráva o zemědělství anebo o regionu, kde žije.

Platí, že čím víc se nás nebo našeho oboru nějaká zpráva dotýká, tím snazší je odhalit v ní nesrovnalosti. A čím vzdálenější nám téma je, tím snáze jí uvěříme. Proto se raději přestaňte pohoršovat nad tím, jak jsou ostatní zblbnutelní nebo už zblblí, a všímejte si toho, jak média ovlivňují vás samotné.

Využívejte celý web.

Předplatné

V dalších článcích na Psychologie.cz si ukážeme, jak si správně nastavit optiku, skrze kterou čteme noviny, vnímáme webové stránky a sledujeme televizi.

Prameny:

  • Marshall McLuhan: Člověk, média a elektronická kultura
  • Denis McQuail: Úvod do teorie masové komunikace
     
Diskuse 0
Proč věříme médiím?
Seriál

Michal Kašpárek

  • Komunikace