Jak se člověk stane terapeutem

Vždy byly profese, které mě fascinovaly. Říkal jsem si, jak se člověk asi stane tím pánem, co sedí vpravo vzadu v orchestru, jednou za hodinu se zvedne, uhodí do činelů a zase se posadí. Proč si někdo vybere jako sport to srandovní pouštění kotoučků s uchem po ledě. (Ano, curling se to jmenuje).

Poté, co roky poslouchám na každém večírku, kde se proflákne, čím se živím, stále stejné vtipné otázky a narážky, napadlo mě, že si možná kde kdo klade stejnou otázku k mému oboru. Proč, když už jsem doktor, nedělám chirurgii, královnu medicíny, nebo aspoň gynekologii?

Pak mi kdosi půjčil prvního Freuda. A já byl ztracen. Poprvé jsem četl o podvědomí. O detektivní práci.

Začněme osobněji. V medicínském prostředí jsem vyrostl, takže poté, co mi rodiče vymluvili popeláře a z doposud nepochopitelných důvodů jsem nebyl přizván do kosmického programu NASA, bylo rozhodnuto.

Tedy, bylo rozhodnuto o medicíně. Ale dlouho bylo jasné, že nebudu dělat nic, co se týká mozku. Neb jsem vždy s Woody Allenem tvrdil, že mozek je přeci můj druhý nejoblíbenější orgán (a byl žhavým kandidátem na první místo) a že přeci nechci denně pracovat s lidmi, kterým zrovna tento orgán nefunguje, jak má.

A pak mi kdosi půjčil prvního Freuda. A já byl ztracen. Poprvé jsem četl o podvědomí. O detektivní práci, o tom, jak člověk ze střípků, z náznaků a chyb, ze snů a narážek dedukuje, vymýšlí, zkouší a zkoumá. Tiše naslouchá a pak odhalí Pravdu. Najednou jsem se mohl stát Sherlokem Holmesem. (Aniž bych musel studovat policejní akademii a vstoupit do Policie ČR.)

Mohlo by vás zajímat

Emoční nezávislost

Odcházet od partnera nechcete, šťastní ale ve vztahu nejste. Kde čerpat?

Přečíst článek

Už dávno si nemyslím, že prodělaná psychoterapie by nutně vedla ke zdravému životnímu stylu, ale zlepšení kvality života dotyčného i jeho blízkých je často markantní.

Zbytek byl prostý. Dostal jsem se na medicínu, po Freudovi následoval Jung a s ním pochopení, že možná jednou proniknu do tajemství duše nikoli jediné, ale kolektivní, celého lidstva. (I když, já byl vždy spíše Freudián.)

Medicína mě v rozhodnutí jen utvrdila. S neutuchajícím nadšením a naivitou jsem tvrdil, že přeci chci jít po pravé příčině lidských neduhů a strastí a ne jen záplatovat následky. Jistě, interna je výborná věc, ale kdyby se lidi nestresovali, nepřejídali, nekouřili, neopíjeli, oč by bylo méně infarktů, selhání jater a rakovin. Chururgie je úžasná, ale klidnější lidé by měli méně úrazů, méně ucpaných cév. A to si vlastně myslím doposud.

Už dávno si nemyslím, že prodělaná psychoterapie by nutně vedla ke zdravému životnímu stylu, ale ano, zlepšení kvality života dotyčného i jeho blízkých je často markantní. Což je jeden z důvodů, proč mě ta práce pořád tak baví. Jinak byl střet s realitou, jak už to ostatně u idealistů bývá, poměrně tvrdý. A o tom příště.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.