Jak se člověk stane terapeutem

Poté, co roky poslouchám na každém večírku, kde se proflákne, čím se živím, stále stejné vtipné otázky a narážky, napadlo mě, že si možná kde kdo klade stejnou otázku k mému oboru. Proč, když už jsem doktor, nedělám chirurgii, královnu medicíny, nebo aspoň gynekologii?

Pak mi kdosi půjčil prvního Freuda. A já byl ztracen. Poprvé jsem četl o podvědomí. O detektivní práci.

Začněme osobněji. V medicínském prostředí jsem vyrostl, takže poté, co mi rodiče vymluvili popeláře a z doposud nepochopitelných důvodů jsem nebyl přizván do kosmického programu NASA, bylo rozhodnuto.

Tedy, bylo rozhodnuto o medicíně. Ale dlouho bylo jasné, že nebudu dělat nic, co se týká mozku. Neb jsem vždy s Woody Allenem tvrdil, že mozek je přeci můj druhý nejoblíbenější orgán (a byl žhavým kandidátem na první místo) a že přeci nechci denně pracovat s lidmi, kterým zrovna tento orgán nefunguje, jak má.

A pak mi kdosi půjčil prvního Freuda. A já byl ztracen. Poprvé jsem četl o podvědomí. O detektivní práci, o tom, jak člověk ze střípků, z náznaků a chyb, ze snů a narážek dedukuje, vymýšlí, zkouší a zkoumá. Tiše naslouchá a pak odhalí Pravdu. Najednou jsem se mohl stát Sherlokem Holmesem. (Aniž bych musel studovat policejní akademii a vstoupit do Policie ČR.)

Už dávno si nemyslím, že prodělaná psychoterapie by nutně vedla ke zdravému životnímu stylu, ale zlepšení kvality života dotyčného i jeho blízkých je často markantní.

Zbytek byl prostý. Dostal jsem se na medicínu, po Freudovi následoval Jung a s ním pochopení, že možná jednou proniknu do tajemství duše nikoli jediné, ale kolektivní, celého lidstva. (I když, já byl vždy spíše Freudián.)

Medicína mě v rozhodnutí jen utvrdila. S neutuchajícím nadšením a naivitou jsem tvrdil, že přeci chci jít po pravé příčině lidských neduhů a strastí a ne jen záplatovat následky. Jistě, interna je výborná věc, ale kdyby se lidi nestresovali, nepřejídali, nekouřili, neopíjeli, oč by bylo méně infarktů, selhání jater a rakovin. Chururgie je úžasná, ale klidnější lidé by měli méně úrazů, méně ucpaných cév. A to si vlastně myslím doposud.

Už dávno si nemyslím, že prodělaná psychoterapie by nutně vedla ke zdravému životnímu stylu, ale ano, zlepšení kvality života dotyčného i jeho blízkých je často markantní. Což je jeden z důvodů, proč mě ta práce pořád tak baví. Jinak byl střet s realitou, jak už to ostatně u idealistů bývá, poměrně tvrdý. A o tom příště.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.