K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak se hladí terapeut

Terapeut je jako zrcadlo. Umožňuje pacientovi vidět sebe sama. Čím hladší zrcadlo, tím lepší obraz.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

19. 9. 2012

Problém není, co se na medicíně učí, ale co se neučí. Tak třeba psychiatrie jsme měli dva týdny. Za celých šest let. Psychologie jeden. Týden. Svět je plný lidí s nerozpoznanou či špatně léčenou depresí, úzkostí a jinými poruchami.

První díl seriálu o profesní cestě psychoterapeuta byl o tom, proč se stát se terapeutem. Druhý by mohl říci, jak. Jak vypadá cesta k oné cedulce na dveřích s kouzeným slůvkem psychoterapeut.

Cest je mnoho, v českých zemích v tom vládne mírný zmatek. Zanechme stranou všechny kartářky i jasnovidce, kteří nabízejí krom lásky na celý život i výlet do životů minulých. O kousek dál zanecháme ty, co si udělali jakýsi kurs a díky tomu se cítí oprávněni zachraňovat svět. Nebo přidají špetku marketingu a mají dojem, že se na tom dá dobře vydělat.

Stranou nechme i pracovníky s regulérním psychoterapeutickým vzděláním, kterému však nepředchází všechny náležitosti. Mluvím o psychiatrických zdravotních sestrách či o různých členech týmů pracujících se závislostmi. Často mají výborné vzdělání a odvádí skvělou práci. Avšak tento článek se bude zabývat námi, psychoterapeuty s velkým P (bez nemístných pseudofreudiánských poznámek, prosím).

Kde začít?

Aby se člověk stal pravým terapeutem, musí se nejdříve stát psychiatrem či psychologem. V čem se obě profese liší, si můžete přečíst tady, ale pro zjednodušení – psychiatři začínají na lékařské fakultě, psychologové na filosofické.

Já šel na lékařskou. Jaké je být medikem, se u nás ví díky filmové básnické tetralogii. Tak jen drobné opakování:

  • Anatomie. Všechny kosti v těle, jejich pahrbky a otvory. Svaly, šlachy, nervy, vnitřnosti, prostě všechno. Dle našich učitelů je to jako naučit se čínsky. Podle mě s jedním rozdílem – čínštinu člověk v životě využije.
  • Histologie. Jak to všechno vypadá pod mikroskopem.
  • Fyzilogie. Jak to funguje.
  • Biochemie. Jak to funguje, ale na ještě nižší úrovni…

Už umíme čínsky, finsky a gruzínsky, a ještě jsme nezačali s obory preklinickými, jako je patologická anatomie a fyziologie (jak to vypadá a jak to funguje, když to nefunguje), či mikrobiologie nebo farmacie.

A pak teprve začne pravá medicína. Interna. Chirurgie. Neurologie. A psychiatrie.

Hippokratova formalita

Chápejte, mně zas tak nevadí, že jsem strávil šest let studiem, které je z pětadevadesáti procent pro praxi zbytečné. Věřím, že ke každému oboru patří základní vzdělání, mohutná teorie, která vše podpírá. Nedovedu si představit být lékařem a nevědět, co se děje pod povrchem. Nehledě na to, že to člověka baví. Jediná buňka, jediná částečka buňky, vše je tak složité, fantasticky propojené, vyladěné.

Jen na tu anatomii mám trochu pifku. Nic než telefonní seznam. Pro někoho je zajímavá, pro mě ne. Navíc zbožšťovaná, což je podle mě atavismus z dob, kdy lékaři jen rovnali zlomeniny, čistili rány a vrcholem interní medicíny bylo pouštění žilou.

Minulé století zanechalo na medicíně nejednu temnou skvrnu. Třeba v podobě slavného lékaře a vědce. Nejeden život byl zachráněn díky jeho pokusům s podchlazením. Doktor Mengele.

Chápu i nesmírnou složitost studia medicíny jako filtru. Člověk musí prokázat nejen inteligenci, ale i značnou vytrvalost a píli. Kdyby to chtěl někdo dělat jen kvůli kšeftu, bylo by snazší a výnosnější studovat ekonomii či práva.

Problém není, co se na medicíně učí, ale co se neučí. Tak třeba psychiatrie jsme měli dva týdny. Za celých šest let. Psychologie jeden. Týden. Není to tak velký problém pro nás psychiatry. My se to doučíme před atestací. Jenže pro většinu ostatních lékařů kontakt s psychiatrií promocí končí. Takže svět je plný lidí s nerozpoznanou či špatně léčenou depresí, úzkostí a jinými poruchami.

Etika se učí týden. Jako kdyby nebyla podstatná. Jako kdyby bylo důležitější vědět, kde je která kost, než se chovat eticky. Nebo že by to bylo samozřejmé? A přitom „už staří Řekové“ věděli, jak důležitá je etika v medicíně. Proto Hippokratova přísaha.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Když jde Roden do hloubky

Právě v současnosti se objevují témata, která jsou tak podstatná a dříve nebyla. Kmenové buňky, genetické modifikace, sdělování beznadějných diagnóz. A minulé století zanechalo na medicíně nejednu temnou skvrnu. Třeba v podobě slavného lékaře a vědce. Nejeden život byl zachráněn díky jeho pokusům s podchlazením. Doktor Josef Mengele. Na lékařské fakultě by mělo jasně zaznít, že takto ne.

Po promoci máme titul MUDr., jsme všeobecní lékaři. Všichni (kromě zubařů) jsme na tom stejně, umíme od všeho něco a dohromady nic. Praxi začneme s nadějí, že se nám neznalost podaří aspoň trochu zamaskovat. Máme pět let na to se všechno doučit. Pak nás čeká atestace, biflování dalších telefonních seznamů, teď už většinou užitečných.

A zpět k profesní cestě psychoterapeuta s kořeny v medicíně. S atestací získáváme glejt na to, že jsme psychiatři. A už předtím můžeme, nověji snad musíme, začít s prvním výcvikem v psychoterapii.

Často se stane, že klient, se kterým se nám nedaří hnout, řeší stejný problém jako my sami. Když o tom víme, dobře. Když ne, hůř.

Výcviky mají tři části. (Píši o hlubinných terapiích, kterými se zabývám já.)

Sebezkušenost. Nic jiného než psychoterapie. Stovky hodin. Často se mě lidé ptají, jestli chodí terapeuti na terapii. Chodí. Všichni, povinně. Před prvním klientem má za sebou terapeut zpravidla tak pět – šest set hodin vlastní terapie. Proč?

Terapeut je jako zrcadlo. (Jedno z mnoha přirovnání, které ode mě ješte uslyšíte, a nepochybuji, že některá se navzájem budou popírat.) Jeho hlavní role je, že umožňuje pacientovi vidět sebe sama. Čím hladší zrcadlo je, tím věrnější je obraz. Jistě, že se nepodaří vyhladit vše. Ale o nerovnostech je aspoň dobré vědět.

Druhou částí je teorie. Specifická pro jednotlivé školy, někde formalita, někde obrovská dřina.

Třetí je supervize. Se starším a zkušenějším terapeutem probíráme jednotlivé pacienty. Jak s nimi pracujeme, co bylo dobré a co ne. A pracuje se s protipřenosem – jinými slovy, díváme se, jak je naše zrcadlo čisté.

Často se totiž stane, že klient, se kterým se nám nedaří hnout, prostě řeší stejný problém jako my sami. Když o tom víme, dobře. Když ne, hůř. A nebo se naopak jedná o pacienta, se kterým jde vše nápadně lehce. Společně totiž setrváváme v blažené nevědomosti…

Hmmm…

Dá rozum, že ve filmech či knihách o terapii se většinou mluví o teorii. Nějakou mít musíme. Někdy o sebezkušenosti. Ale snad nikdy o supervizi. Vzpomínáte, jak se Karel Roden v seriálu Terapie zaplétá hlouběji, než by měl? Jak se Meryl Streep moří v Prime se zapeklitou situací, kdy léčí přítelkyni svého syna? Ideální případy pro supervizi. Supervizor je nezastupitelný i tehdy, když terapeut ztrácí odstup.

Po pár stech hodinách hodinách supervize a pár letech práce s klienty se sepíše kasuistika, což je popis práce s klientem. Udělá se zkouška. A je to. Na stěnu si můžete pověsit další diplom. A to je vše?

Využívejte celý web.

Předplatné

Ne, to je začátek. Pak další výcvik. Další sebezkušenost. První je zpravidla skupinová, až pak individuální. A další supervize. Někdo se chce naučit jiný přístup, jiné techniky, někdo chce prohloubit dovednosti v tom, co už umí. A někdo prostě jen přeleštit zrcadlo. Což znamená třeba dalších pár let v terapii.

Vzdělávání, sebezkušenost a supervize (pro starší intervize, což je víceméně totéž, jen jsou oba účastníci na stejné úrovni) je pro mnoho terapeutů nikdy nekončící proces. Ano, je to fascinující. Až budete někdy sedět u terapeuta v křesle nebo ležet na kanapi, frustrovaní, že už půl hodiny jste od svého terapeuta neslyšeli víc než zamručení „hmmm“, vzpomeňte, kolik úsilí tomu „hmmm“ předcházelo.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.

Diskuse 0
Jak se stát terapeutem
Seriál

Jak vypadá cesta k oné cedulce na dveřích s kouzeným slůvkem psychoterapeut? O té své vypráví psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor.

Tomáš Rektor

  • Věda a společnost