Do psychiatrických ambulancí se dostává široké spektrum pacientů. Toto slovo pro mne osobně má velmi ambivalentní význam. Na jednu stranu je to člověk se svým jedinečným životním příběhem, který si přichází pro pomoc. Z medicínského pohledu slovo „pacient“ stírá onu pomyslnou pestrost lidského prožívání a všechny problémy příchozích hází do jednoho pytle s nálepkou „psychopatologie“, tedy něco, co není normální. Co když ale i to nepříjemné a nesnesitelné odehrávající se v naší duši je vlastně přirozené?

Jaký vůbec mají psychická onemocnění pro lidský druh význam? Tato otázka mate nejen evoluční teoretiky, ale i psychiatry a psychology už dlouho. Pokud platí teorie přírodního výběru, tedy že předávané kombinace genů zvyšují schopnost jedince soutěžit, přežít a reprodukovat se, jak si vysvětlíme přítomnost duševních poruch po tisíciletí? Vždyť první zmínky o depresivním onemocnění pocházejí již z Mezopotámie.

Ze spektra duševních poruch si vytáhněme jednu. Nedávný výzkum zabývající se významem psychóz, mezi které patří například schizofrenie, naznačil, že by mohly být obranným mechanismem potřebným pro přežití jedince (nebo skupiny) ve specifických sociálních podmínkách.

Vznik psychózy si tedy můžeme vysvětlit i tak, že mozek vyhodnotí prožívanou realitu jako prostředí, ve kterém nelze přežít, a ke své záchraně dereguluje myšlení na snesitelnou úroveň, čímž se ovšem od reality úplně distancuje. Vytvoří si blud, tedy chorobné a nevývratné přesvědčení o realitě – dotyční například tvrdí, že jsou pronásledovaní mafií, byť to není pravda, že mají nadpřirozené schopnosti a podobně.

Psychotické onemocnění se tedy – ve stručnosti – projevuje poruchami vnímání ve smyslu halucinací, odpojením se od reality, poruchami myšlení a chování. O těchto lidech se lidově říká, že „se zbláznili“, a nezřídka to o sobě tvrdí i oni sami.

Když je toho moc

Čas od času se v ambulanci setkáváme s pacienty v takzvaném prepsychotickém stadiu. Nacházejí se v životní situaci, ve které již vlastními adaptačními mechanismy nejsou schopni kompenzovat zátěž, a tak dochází k celkovému hroucení psychického systému.

Tito lidé jsou v napětí, popisují „chaos v hlavě“, často se špatně soustředí, mají poruchy paměti, zničehonic se zarazí v myšlení i v řeči. Tento stav je natolik trýznivý a nesnesitelný, že následný vznik bludného přesvědčení je pro dotyčného nakonec úlevou: všechno najednou dostane smysl. Psychiatr pak pacienta s tímto problémem zařadí do náležité kolonky a nasadí léky.

Vraťme se ale k původní myšlence, že ne vše nepříjemné a sociálně nepřijatelné musí být zákonitě patologické a vyžadovat léčebný zásah. Existuje názor, že proces, který svými projevy připomíná psychotické onemocnění, zanechá člověka duchovně zralejšího a zdatnějšího, pokud se k němu přistupuje jako k přirozenému a očistnému. Mluvím o psychospirituální krizi, která je často v duchovním pojetí označována za prožitek přesahující lidskou zkušenost.

O její existenci hovoří zakladatel transpersonální psychologie profesor Stanislav Grof. Koncept psychospirituální krize se vynořuje z jeho práce s psychedelickými látkami a později i s holotropním dýcháním, během nichž je možno vyvolat velice silné a mimořádné stavy vědomí. Tyto výjimečné zážitky se v běžné psychiatrii považují za projevy duševních onemocnění, nicméně bylo zjištěno, že pokud se nechají proběhnout bez zásahu psychofarmak, mají terapeutické účinky.

Definice psychospirituální krize říká, že se jedná o krizi vlastní identity. Vzniká v době, kdy se osobní vývoj člověka začne vymykat kontrole a stane se z něj na jistý časový úsek destruktivní a chaotický proces. Spouštěči takové krize jsou – podobně jako u psychotických stavů – například spánková deprivace, velká fyzická zátěž, intenzivní meditace, extrémní sexuální zážitek, závažné onemocnění, velká životní změna (například narození dítěte) či psychické trauma.

Vzniká relativně náhle, z plného zdraví, a samozřejmě záleží na jedinci, jak ji bude prožívat. Projevy mohou zahrnovat i zrakové či sluchové halucinace, paranormální a mystické zážitky, poruchy spánku, přechodné narušení kognitivních funkcí či extatickou náladu.

Rozdílů oproti patologickému psychotickému stavu je více, nicméně nejdůležitější je ten, že pokud necháme tuto krizi proběhnout, aniž bychom ji patologizovali a zamedikovali, ale naopak ji přijmeme, nevede k vyčerpání a nevratným změnám v mozkové tkáni, jako je tomu u psychóz, ale k opaku: osobnímu a duchovnímu růstu člověka, ke zrání a změnám v jeho systému životních hodnot.

Mimo kolonky

Psychospirituální krize je však pro klasického psychiatra problém. Přestože v USA je zařazena do diagnostického manuálu, v Evropě tomu tak není. V klasických učebnicích psychiatrie prozatím není zapsána, a byť se její koncept poslední roky bouřlivě rozvíjí, je stále novým a ne zcela prozkoumaným tématem.

S nutnou erudicí jde ruku v ruce klinický postup. Tedy i to, že přestože jde o proces ve výsledku prospěšný, v některých jeho fázích je natolik dynamický a obtížně zvladatelný, že ho bez adekvátní znalosti klasifikujeme jako psychotický stav a v dobré víře farmakologicky léčíme.

Některé zdroje dokonce uvádějí, že psychospirituální krizi ve skutečnosti prožívá až čtvrtina diagnostikovaných psychotiků. V ideálním případě by ji měl odborník rozpoznat a co nejvíce normalizovat a podpořit, vysvětlit jako přínosný proces a příležitost k sebeléčení, ne s ní zacházet jako s něčím, co je škodlivé.

V českém prostředí vnímání psychospirituální krize ovlivňuje i osoba jejího „objevitele“. Stanislav Grof, vážený americký psychiatr s českými kořeny a autor mnoha publikací, je na jednu stranu držitelem ceny Václava a Dagmar Havlových Vize 97, ale dostal i Bludný balvan od klubu Sisyfos, a to hned dvakrát. Jeho dílo bylo označeno jako pseudovědecká aktivita.

Podle klubu Sisyfos Grof „opouští realitu tam, kde výpovědím o fascinujících zážitcích přidává status skutečnosti“. Lidské vědomí totiž dle Grofa není vázáno na neurofyziologické procesy, ale může se odpoutat od těla a ztotožnit se s vědomím kohokoliv jiného. Tento fakt je vědecky zpochybněn, protože o něm neexistují data.

Položme si tedy otázku, kde je hranice, kam naše západní, pragmatická věda může zajít. Je od ní fér tvrdit, že jde o fikci, protože nemáme o problému dostatek informací a dat? Lze vůbec psychospiritualitu interpretovat nástroji západního světa tak, aby byla uznána jako spolehlivý zdroj poznání?

A co my psychiatři – dokážeme u člověka procházejícího krizí rozpoznat, co je skutečně dobré a co škodí? A pokud je něco škodlivé, dá se na tom nalézt i něco pozitivního? Co když právě tento skrytý pozitivní význam je příčinou vzniku daného problému? Kam až můžeme zajít, abychom neublížili tím, že budeme léčit něco, co léčbu nevyžaduje, ale ani naopak?