Ve svých knihách už řadu let popisuje, jak vysokou politiku stále silněji ovládají nízké motivy – závist, frustrace, potřeba pomsty. Vývoj událostí je nečekaný a znepokojivý. A pod povrchem se děje něco hlubšího. Nejde o politiku, jde o duši.
Vlado Šolc je jungovský analytik a psycholog. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze, žije a pracuje v USA. Česky mu letos vyšla kniha Temné náboženství – Psychologie popírání a objevování skutečnosti.
V posledních týdnech se toho hodně stalo. Jakou novou myšlenku ti tyto události přinesly? Jakou psychologickou souvislost sis uvědomil?
Ještě před nástupem Donalda Trumpa na politickou scénu jsem mluvil o posedlosti narcistním archetypem. Projevuje se jako samolibá sebestřednost – všechno moje je považováno za univerzálně správné, dokonalé, hodné následování. A právě proto si nárokuji právo svůj ideál vnucovat ostatním – klidně i jednostranně, s kontrolou, nebo dokonce s krutostí. To, co dříve společnost považovala za morálně nepřijatelné, se najednou stalo novou hodnotou, které se není třeba obávat. Trump v této atmosféře povstal jako vyvolený Über‑Narcis. Legitimizoval tabu: temné postoje a emoce, které do té doby nebylo možné otevřeně vyjadřovat bez následků.
Co se tedy děje v našem v kolektivním vědomí a nevědomí?
Současnou společnost ovlivňuje celá řada vnějších tlaků – globální klimatické změny, rychlé společenské proměny umocněné vlivem sociálních sítí, nově i umělá inteligence. Mnoho těžkostí, které na nás v rychle se měnícím světě doléhají, působí jako trauma, které nedokážeme průběžně zpracovávat. Nespokojenost a hněv, jež pramení z odcizení ega od duše, vyplouvají na povrch. Protože jejich původ je nevědomý, hledají si „viníka“. A tím se stává ten druhý: stát, imigrant, kdokoli, kdo je trochu jiný než já. Pod těmito emocemi jsou často oprávněné potřeby a touha po změně, ale na první pohled se projevují jako zoufalé emoce malého dítěte, které je neumí jinak vyjádřit. Stejně jako v alchymické fázi nigredo (období temnoty a vnitřního rozkladu předcházející proměně) musí i tyto emoce projít utrpením, aby mohly být přetaveny v něco opravdového. Ne v projekce nebo konspirační představy o tom, že „za všechno může někdo jiný“, ale v autentické utrpení. Trump v tom hraje roli jakéhosi spasitele, který těmto emocím otevře cestu – ale postupně se proměňuje v zrcadlo, v němž se tyto emoce vracejí zpět spolu s bolestí a nutností uvědomění.
Temná noc kolektivní duše
Proč se to děje právě teď?
To je zásadní otázka, protože vzestup sobecké politiky – tedy politiky bezohledné, manipulativní a založené na lžích – není jen americkým jevem. Stačí se podívat do historie: co vedlo k rozpadu impérií nebo ke světovým konfliktům? Narcistické paradigma se často vynořuje z narušené rovnováhy – jako reakce na hospodářský úpadek, rostoucí sociální nerovnost, oslabenou stabilitu nebo ztrátu národního a kulturního sebevědomí. Narcistický vůdce, obvykle nositel „nižších motivů“, nabízí jednoduchá řešení – taková, která davu dávají smysl. Když se lidé cítí bezmocní nebo ponížení, ať už ekonomicky, společensky, nebo kulturně, nevědomě vyhlížejí postavu, která působí silně, sebejistě a neochvějně. Narcistický vůdce jim pak nabídne idealizovaný, nutně neúplný obraz toho, čím by v dané chvíli sami chtěli být.
Jak se to projevuje v psychice jednotlivce?
Ve své terapeutické praxi často vidím, že mnoho lidí zažívá úzkosti, poruchy nálad nebo deprese – ale bez potřebného vnitřního náhledu či psychologického ukotvení. Výsledkem jsou projekce, konflikty a konspirační myšlení. Jednoduše řečeno: emoce jsou odpojené od vědomí a projevují se jen v surové, zatemněné podobě jako strach, hněv nebo stud. Duše ale v sobě nese přirozenou schopnost léčit – její snahou je sjednocení protikladů a obnova rovnováhy. Jung nám připomíná jeden základní psychologický zákon: když se protiklady od sebe příliš vzdálí, aktivuje se nevědomí – a to začne vystupovat na povrch prostřednictvím událostí a činů. Jsme pak nuceni čelit rozštěpení uvnitř sebe sama a hledat vědomé řešení. Tato fáze (alchymické nigredo) je vlastně hlubokým vyjádřením Buddhovy pravdy: existuje utrpení. A neexistuje žádný psychický trik, který by ho dokázal obejít.
Mluvíš o fázi nigredo – o období temnoty, které může předcházet vnitřní proměně. Co by mohlo následovat? Je naděje, že jako společnost projdeme i fází znovuzrození? Mohou ti samí lidé, kteří dnes obdivují „Über‑narcise“, jednou upřednostnit postavu, jež by zosobňovala zralejší emoce a hodnoty? A není stejně dobře možné, že budoucnost bude ještě temnější? Může nám v tomhle psychologie něco napovědět?
Narcistní rozštěpení je ve své podstatě regresí – návratem do stavu, kdy ego prožívá iluzi všemohoucnosti a nadřazenosti. Tento pocit je falešný, protože není v kontaktu s realitou. Jde o způsob bytí, který je ve sporu se světem. Takový stav nelze udržet dlouhodobě. Odporuje totiž přirozenému vývoji vědomí, které směřuje k propojení se skutečností na vědomé rovině. Nikdo nedokáže říct, jak hluboký rozklad bude třeba, než si jako společnost začneme uvědomovat důsledky této temnoty. Ale v dějinách by to nebylo poprvé. A patrně ani naposledy. Podobně to vidíme v terapii: když se iluze dostane do příliš velkého rozporu s realitou, něco se zlomí. Rodina přestane tolerovat násilí. Zhroutí se představa dokonalosti a nastane chvíle, kdy je třeba začít řešit skutečné problémy.
To odpojení a rozštěpení je pro laika trochu neuchopitelné. Neměl bys k tomu nějakou pěknou psychoanalytickou metaforu?
Tomáš Akvinský v díle Aurora Consurgens popisuje duši jako zraněnou nevěstu, která touží po spojení se svým mužským protějškem – tedy po spojení s hmotou, se světem. Každému zrození vědomí předchází chaos a bolest. V legendě o Králi Rybáři je král zraněn v oblasti slabin a nemůže vládnout ani se pohybovat. Jeho království se mění v pustinu – bez života, bez plodnosti. Král může jen sedět u řeky a čekat na rybu. Rytíři pátrají po svatém grálu, který by mohl zemi uzdravit. Až Parsifal, rytíř s čistým srdcem, po letech dozraje natolik, že králi položí tu jedinou správnou otázku: Co tě trápí, můj králi? Tím kletbu zlomí. Král se uzdraví a život se do země vrací. Parsifal se vlastně ptá po zranění – přistupuje ke králi jako terapeut. Většina lidí tuto otázku nepoloží ani sama sobě.
Mohlo by vás zajímat
Z hlouposti k bolesti, z bolesti k proměně
Jakou roli ve vývoji společnosti hraje lidská hloupost? Sám vnímám střet hlouposti a chytrosti podobně jako střet dobra a zla, tedy jako hybnou sílu vývoje…
Hloupost je síla, která nám hází klacky pod nohy – nám i ostatním. Způsobuje potíže, aniž by z toho vzešlo cokoli dobrého. Carl Gustav Jung před vypuknutím druhé světové války varoval, že hloupost je imunní vůči moudrosti a logice. A že je vůči zlu buď náchylná, nebo k němu zůstává lhostejná. Dodával také, že hlouposti rozumí každý, zatímco moudrosti jen málokdo. Dietrich Bonhoeffer ji považoval dokonce za horší než zlo samotné – právě proto, že je neuchopitelná. Nositel hlouposti si ji sám neuvědomuje. Hloupost je v jádru neschopnost dohlédnout důsledky vlastního jednání. Buddha ji přirovnal ke slepotě.
Zkusme definovat hloupost jako psychologický fenomén.
Z pohledu hlubinné psychologie je hloupost výrazem nevědomosti. Ego, tedy vědomé já, si zpočátku vůbec neuvědomuje svůj původ. Až v průběhu individuace (kdy se člověk stává tím, kým skutečně je, kdy rozvíjí svou autentickou, jedinečnou osobnost tím, že integruje různé části svého nitra včetně nevědomých složek) se může postupně učit vidět a chápat samo sebe. Vědomí se vyvíjí: nejprve jen prožívá, potom promítá – a nakonec se učí rozlišovat. Tento vývoj ale vyžaduje přítomnost vnitřního pozorovatele. Někoho, kdo dokáže vnímat prožívajícího i to, co promítá navenek. Hloupost tento vnitřní odstup nemá.
Jak vypadá vnitřní život člověka s nižší schopností reflexe a porozumění?
Hloupému člověku se věci „prostě dějí“ – aniž by viděl, že společným jmenovatelem všeho je jeho vlastní já. Osud je v tomto smyslu jen jiným jménem pro nevědomost. Z pohledu jungovské psychologie je hloupost neschopností vést dialog se sebou samým, s vlastním nevědomím. Zvířata mají inteligenci díky instinktům, ale nejsou si jí vědoma. Vědomí totiž předpokládá sebereflexi. Kdo ji nemá, ztrácí se v chaosu vnějších požadavků, odpojený od vlastního středu.
Všichni jsme v něčem hloupí a nevědomí. Jak můžeme své nitro kultivovat?
Cesta z hlouposti vede dialogem s vlastní duší. Mnoho pohádek začíná podobně: hloupý nebo naivní mladík se vydává na cestu. Nejprve se mu něco stane, pak reaguje – a teprve časem začíná zvažovat a chápat. To, co zůstává otevřené novému, má šanci se vyvíjet. Individuace je cestou k moudrosti a hloupost je její přirozenou součástí. I v křesťanském mýtu Adam a Eva zhřešili, protože bez rozvahy uvěřili a naletěli hadovi. Hloupost je archetypálním prvkem lidské existence. Je v nás jakoby „duchovně naprogramovaná“: nejprve se odděluje od svého původu, aby si skrze zkušenost nesouladu mohlo nitro uvědomit vlastní omyl. Vidíme to i v moderní vědě – mnoho omylů a chyb nakonec vedlo k přehodnocení, a tím k pokroku.
Narcističtí vůdci s diktátorskými sklony mají pro lidi zvláštní přitažlivost. Začíná to působit jako selhání systému. Je demokracie v rozporu s tím, jací skutečně jsme? A jak můžu ve své mysli naložit s tím tíživým pocitem, že hloupí členové mého kmene ohrožují mne, mé blízké a celé společenství? Věřím, že v nás je odpor vůči hlouposti evolučně zakořeněný – má nás ochránit, ale přijde mi, že jsme bezbranní.
Lidská společnost se po miliony let vyvíjela v malých skupinách, kde hlavními hodnotami byly loajalita a identita. Nevědomá jednota (participation mystique), nerozlišené cíle a společné priority tvořily základ soudržnosti klanu. Vůdce, který dokázal zajistit společné směřování, ve skutečnosti zajišťoval přežití celé skupiny. Ta fungovala jako jeden organismus, v němž vůdce potlačoval odlišnosti, aby zachoval celistvost. Základními sjednocujícími emocemi byly strach a opojení, které upevňovaly sdílené mýty. Teprve relativně nedávno – zhruba před 70 tisíci lety, během takzvané kognitivní revoluce – se v člověku začala rozvíjet schopnost racionálně rozhodovat, vytvářet abstraktní představy, srovnávat, reflektovat a komunikovat prostřednictvím složité řeči. Ale ten starý člověk, ten instinktivní, v nás stále přebývá.
A s nástupem racionality se rodí já…
Ano, instinkt nachází svého partnera – druhého. A právě na „smetišti“ instinktivního vzniká to nejkřehčí a nejcennější: duše objevuje novou, dosud neprošlapanou cestu. Vydává se na experiment jménem individualita. S tím přichází dualita, pochybnost… i hloupost. „Ten druhý“ není zbytečný – je zrcadlem, výzvou, zdrojem konfliktu, ale i hybatelem. Právě z této polarity může vzniknout něco třetího, nového. Jung říká, že individuace je opus contra naturam, dílo jdoucí proti přirozené, instinktivní povaze člověka. Je to proces, který přírodu překračuje – a zároveň ji zahrnuje. Umožňuje vzniknout něčemu, co tu dříve nebylo: jedinečnému, vědomému já. Toto já pak umožňuje celku (organismu masy) zahlédnout sebe sama. A tím se začít proměňovat.
Budoucnost bez svědomí?
Pojďme zpátky na zem. Jak to všechno souvisí s dnešním vývojem?
Stres, trauma a ohrožení přežití vyvolávají návrat ke starým mechanismům: k identifikaci s masou, ke slepému následování vůdců. Ale jen do chvíle, než se tyto vzorce zhroutí – protože jsou neudržitelné. Je to fáze, která může působit krutě a temně, ale otevírá prostor pro tvořivost. Jak jinak bychom mohli vědět, že je něco potřeba změnit? Co nezmění pochopení, musí napravit přirozený výběr. Demokracie je touhou po hodnotách, hledáním ideálů, a zároveň křehkým experimentem, v němž není nic zaručeno. Není to slepá víra, že vědomé úsilí přinese větší svobodu, ale zkušenost vykoupená potem a krví. Je nadějí. Motivací k pokroku. A věřím, že pramení z nejhlubších vrstev duše – jako živá voda, která dává našemu životu smysl.
Kanadský biolog Peter Watts napsal zajímavý sci‑fi román Blindsight. Lidstvo v něm naváže kontakt s inteligentní mimozemskou bytostí. Ta chápe náš jazyk, reaguje, učí se. Ale chybí jí něco, co bychom považovali za samozřejmou součást inteligence – vědomí. Nemá já. Neuvažuje v první osobě. Jako když kamera zachytí obraz, ale nevidí. A přesto jedná. A možná právě proto – efektivněji než lidé. Astrobiologové a odborníci na umělou inteligenci tuto možnost zcela vážně zvažují: co když vědomí, to naše slavné já, není nezbytné k vývoji inteligentního života? Co když empatie, strach, svědomí nebo soucit nejsou projevem vyššího stupně vývoje člověka, ale evoluční přítěží, kterou lidstvo časem odloží?
Protože jsme omezeni vlastní subjektivitou, musíme vědomí a inteligenci rozlišovat. U lidí automaticky předpokládáme, že mají vědomí – promítáme na ně svou vlastní zkušenost. Tento předpoklad ale začíná selhávat s nástupem umělé inteligence. U zvířat, hypotetických mimozemšťanů nebo strojů můžeme pozorovat jen projevy inteligentního chování – a hodnotíme je z hlediska našeho vlastního vědomí. Inteligentní počítač zvládne přečíst za okamžik miliony stran a okamžitě je sdílet. Ale vědomým se to stává až ve chvíli, kdy si toho někdo všimne, kdy o tom někdo ví. Stromy, které spolu komunikují skrze podzemní mykorhizní sítě (wood wide web), přenášejí vodu, živiny i varování. Ale tento závěr je založen na naší interpretaci – na naší inteligenci, která si to takto vykládá. Problém vědomí zůstává nevyřešený, dokud ho nedokážeme objektivně pochopit. A právě to je jeho paradox: vědomí je spojené s emoční zkušeností těla a prostředí. Může inteligenci směrovat, ale není s ní totožné. Vědomí vzniká ve chvíli, kdy se emoce propojí se zakoušejícím já. Aby se z inteligentního systému stal systém vědomý, musí v něm vzniknout vnitřní pocit vlastní existence – emoční vědomí já. Emoce jsou v tomto smyslu jako autonomní orgány duše.
Jung říká: „Byla by velká chyba si myslet, že pocit je tvořen emocemi. Emoce jsou stavy, které ovládají vás, ale pocit – ten máte vy. Pokud má on vás, je to emoce.“ Tuším v tom něco zásadního pro pochopení vědomí, ale nerozumím tomu. Pomůžeš mi jeho slova pochopit?
Zkusme to jinými slovy: vědomí zahrnuje schopnost cítit a tím se liší od pouhé výpočetní inteligence. Důkazy inteligence nacházíme všude: u včel, termitů, mravenců, v korálových útesech i lesních ekosystémech. Tyto systémy vykazují samokorekci, výměnu informací, adaptaci. Totéž platí pro nervové soustavy, včetně lidského mozku. Nevědomí bezpochyby disponuje inteligencí. Dokáže zpracovávat informace, analyzovat, řešit problémy, předvídat výsledky a ovlivňovat vědomí vytvářením obrazů nebo reakcí. Přesto otázka, kdo skutečně zprostředkovává vědomý vhled, zůstává tajemstvím. Inteligence, která by se vzdala vědomí (a tím i schopnosti vnímat svět v protikladech, jako je dobro a zlo), by se vlastně vrátila na nižší vývojovou úroveň. Teoreticky je to možné, ale jsem optimista. Věřím, že i v takovém organismu by si kolektivní nevědomí nakonec našlo cestu na svět skrze nové já.
