Nový audiobook: Svět v terapii
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Bo Bartlett

Léčivé vlny

Jsme propojení se svým prostředím. Každý náš pohyb vyvolá další změny.

18:50
Aleš Borecký

Aleš Borecký
Psycholog

7. 6. 2022

Z audiobooku: Svět v terapii
Ze seriálu: Svět v terapii

Svět se mění neustále. To mě vede k otázce, jestli změněná doba nepotřebuje také pozměněnou terapii. A nemyslím jen kosmetické změny, 57. nový směr terapie či zpřesněné poznatky z výzkumu, ale prostě jiné základy, jiné axiomy. Čím by psychoterapie pro člověka a pro svět měla být?

Před pár dny jsem měl přednášku na konferenci Dělat vlny, konané v Ostravě, s podtitulem …když je klientem svět. Chtěl bych se o prezentované myšlenky podělit. Je to jakási moje třetí fotka téhož tématu po článcích Živý, krásný a nemocný světPsychologie a politika. Z nich čerpá do určité míry i tento text s tím, že zde je fokusem přímo vztah terapie a světa. Myslím, že neškodí připomenout si některé myšlenky znovu, protože téma je podle mě čím dál potřebnější.

Druhým důvodem mého vystoupení je naděje, že i další kolegové budou téma rozvíjet ze svých úhlů pohledu a pomohou udělat „vlny“, které psychoterapie jako obor potřebuje. Děláním vln se měníme z pouhých následovníků terapeutických systémů v dospělejší tvůrce, využíváme naši kreativitu a vnímavost a zkušenosti nasbírané z praxe.

Vlny – i ty fyzikální (mechanické, elektromagnetické, gravitační, zvukové, mozkové) se šíří polem a způsobují změnu. Zná to každý terapeut v malém, v kontaktu s klientem. Vlnu spouští inspirace, nápad, myšlenka, představa – rozvlní společné terapeutické pole nebo i kousek světa a může nastat něco nového.

Terapie jako součást problému

Jaký je vlastně vztah terapie a světa? Samozřejmě jde jen o generalizovanou abstrakci, která by při drobnohledu vykazovala řadu odlišností dle různých terapeutických směrů, osobností terapeutů i kulturních a geografických vlivů. A sám nestojím v nadřazené pozici, která by umožňovala pozorovat vně skutečnost samou, ale i tak se pokusím poukázat na různé modely kontaktu terapie a světa.

Každý nějak vnímá, jak působí psychoterapie v dnešní době. Vnímáme také rychle se měnící společnost a svět. První vlaštovky změn, které se stanou nakonec důležitými pro celek, vidíme ve společnosti nejdřív na těch, kdo stojí na okraji – okraji zájmu, okraji společnosti, protože jsou menšinami a outstandery: nestojí v centru ani nejsou součástí mainstreamu, ale vidí za horizont, za hranice známého.

Z tohoto hlediska mi připadá, že 20. století bylo ovlivněno tématem gay menšiny a coming outem. Narativ o hledání svého pravého já, postavení se za sebe platil nejen pro příslušníky sexuálních menšin, ale rozlil se do kolektivního vědomí celé společnosti a do značné míry byl platný pro obor psychoterapie samý. 21. století by mohlo být stoletím tranzice – bude nutné proměnit celou řadu věcí, prohloubit a překročit pohledy, které stačily a odpovídaly předchozím dekádám. Vývoj terapie mívá za dobou zpoždění a je stále v zajetí iluze, že je nějak indiferentní vůči světu a jeho proměnám nebo že stojí nad ním.

Terapie je součást celku, celku světa, celku společnosti. Poskytuje službu, která má sloužit primárně jedincům, párům, skupinám. Vyjdeme‑li z etymologie, je psycho‑terapie služba duši, léčení duše či péče o duši. V angličtině je care of the soul takovou dvojznačnou hříčkou, protože ji lze přeložit jako péče o duši i jako péče duše v tom smyslu, jak duše sama nám poskytuje péči. Terapie, svět a společnost jsou ve vzájemném kontaktu a ovlivňování.

Státy utvářejí pro fungování terapie určité podmínky a zvlášť státem poskytovaná terapeutická péče nad ní vytváří kontrolu, tu více, tu méně přímou a více či méně prospěšnou. Terapie je samozřejmě vymezena právními předpisy (až na naši zemi, chce se hořce dodat v kontextu letitého konfliktu o „terapii poskytovanou ve zdravotnictví“), a z tohoto hlediska může být v jakémsi podřízeném postavení vůči společnosti a světu. V terapeutických kruzích to může vyvolávat obrany kompenzačního charakteru, snahy získat ve společnosti lepší místo a zalíbit se za cenu, že společnost a její systémy se nezpochybňují a její vlivy na zdraví lidí se nezohledňují.

Lze svobodně poukazovat na problémy toho, kdo má moc naši činnost omezovat, regulovat či ztěžovat? Lze kritizovat politiku státu vůči tabáku a alkoholu, ze kterých stát profituje, jedovaté potraviny ničící zdraví, nezdravou vodu a vzduch a půdu, ničené v důsledku nemoudrých politických zásahů, stres vyplývající z byrokracie, která dopadá na většinu lidí, atmosféru shonu ve městech, systém vzdělávání, který často ubíjí kreativitu a přispívá k depresím a úzkostem?

Je možné být kritický vůči stavu zdravotnictví, který často neumožňuje, aby se v léčení zapnuly léčivé faktory? Lze poukazovat na škodlivost některých přesvědčení a politických názorů, které podporují a zvyšují psychopatologii lidí? Výčet by byl velmi dlouhý. A půjdeme‑li do menšího kontextu – můžete například kritizovat výcvikovou instituci, pokud se chcete stát v budoucnu jejím členem? Teoreticky samozřejmě můžete.

Role psychoterapie

Do každého jedince se s různou intenzitou dle různých podmínek otiskují vlivy světa a celku. Stát však povětšinou od terapie očekává, že bude fungovat jako opravář chybných kusů, takový správce Matrixu, nikoli jako skutečný lékař, který vidí věci v souvislostech.

Bez uvědomění, v jakém systému je terapie a každý terapeut zapojen, nelze jít dál, nelze svobodně přemýšlet, hledat a nalézat nové a potřebné odpovědi. Terapie se snadno může identifikovat se svým chlebodárcem (řečeno s trochu nadsázky může jít o určitou obranu „identifikace s agresorem“) a poslušně léčí tak, že používá jen individualistické výklady ignorující význam světa, jeho struktur a jeho duše (anima mundi).

Tento typ soužití znamená většinou určité přizpůsobení, případně nalezení vlastní sféry, kde si terapie může tak nějak vládnout samostatně a snaží se svět nechat venku, vně jejího zájmu a léčby. Může přijmout území, které zbylo uprázdněné po odchodu náboženství z některých sfér moderní společnosti.

Terapie může do určité míry hrát roli novodobého náboženství – plnit roli toho, kdo vykládá realitu, dává životu hloubku a smysl, nabízí naději a léčí. Nebo alespoň tvrdí, že léčí. V této pozici doplňuje terapie svou hodnotu. Buduje své chrámy – své pracovny, své poutě a setkávání jako jsou konference, má svůj systém zasvěcování ve formě výcviků, má tajemný jazyk, kterému svět až tak nerozumí, své stoupence a souvěrce. I to může sloužit v rámci kompenzace za bezmoc, kterou vnímá vůči vlivům světa a vůči postavení ve společnosti, které je jí přisouzeno.

Terapie může upadnout do všech obran, které tak dobře rozpoznává v individuálních příbězích, ale sama na sobě je – přirozeně – nevidí. Její vliv ve světě jako celku je zatím stále příliš malý. Bohužel. Na to upozorňoval už Jungův žák James Hillmann ve skvělé knížce Máme za sebou 100 let psychoterapie a svět je stále horší z roku 1992 – už před třiceti lety se pokusil udělat vlnu tsunami, která by vnesla dynamiku do struktur terapie, jejího vztahu ke světu a terapeutického myšlení. Z knížky velmi čerpám a některé její myšlenky používám i v tomto příspěvku.

Slepý lékař

Moc západní terapie, jak je konstruovaná, se navíc ukazuje jako iluzorní v kontaktu s různými kulturními prostředími, kde klasické typy terapie nejde bez přizpůsobení, bez kulturní implementace úspěšně používat. Terapie čeká, že se bude měnit jedinec, ne svět, nebo dokonce ona sama. Tento aspekt prorůstá do všech částí pole, které terapii obklopuje a prostupuje.

Ken Evans, známý britský gestaltista, se sympatiemi k psychodynamickým směrům, už před lety popisoval, jak často se ve výcvicích nesmí narušovat systém terapie a terapeutické postuláty – jsou jako náboženská dogmata. Při jejich zpochybňování je jedinec analyzován jako rebel a hledá se přenosový problém s autoritou.

Od kamaráda z nejmenovaného výcviku znám podrobně historku, jak chtěl s vedením probírat výcvikovou smlouvu, která byla připravena neprofesionálně, nedbale a vykazovala faktické chyby. Jeho připomínky nebyly přijaty, ale vedoucí výcviku je zkoušela interpretovat psychologicky a jako problém, který má s ní osobně. Bylo to velmi tristní. Místo věcné reakce nemístné psychologizování, bránění se oblíbenou zbraní „to je tvoje projekce“ a podobně.

Jedna z tisíce ukázek, kdy si terapeutickými prostředky zakryjeme jiné roviny reality a nic se nezlepší. Psychologické poznání může být arzenál, který krom pomoci také „umí“ znemožnit vnímání a přispěje k zamotání se v labyrintu vlastních obran. Podobné fauly se dějí někdy u lidí, kteří prošli terapií, a pak „terapeutické vhledy“ aplikují jako zbraně v partnerských vztazích.

Co byste dělali, kdyby váš oční lékař oslepl? Jak by mohl léčit váš zrak, kdyby sám neviděl? Slepé skvrny ve vnímání způsobené postavením terapie ve světě, jejími neúspěchy, tlakem na ni nebo vyčerpaností zhoršují ochotu dívat se pravdivě a celistvěji na terapii jako obor. Někdy mám pocit, že ti nejlepší terapeuti jsou ti, kteří svou kvalitu mají ne díky studiu a díky výcvikům, ale přesto, že tím vším prošli a nějak si uchovali svou duši a našli způsoby, jak být opravdoví.

Smlouva se světem

Na česko‑slovenské psychoterapeutické konferenci v Přerově v roce 2019 zazněl zajímavý příspěvek o výcvikových programech, jejich nečitelnosti a byznys prvcích. Zněly tam důležité otázky – proč má výcvik mít například 650 hodin? Proč ne 500? Proč ne 1000? Co by se změnilo, kdyby měl o sto hodin méně a byl levnější? Co se ve stech hodinách navíc absolvent výcviku naučí nového a zásadního? Podle čeho (jiného než finančních hledisek, které přinesou výcvikovým institucím peníze studentů) se určuje, jak má program vypadat? Každá z takových otázek si zaslouží poctivé hledání odpovědi, každá něco naznačuje o terapeutickém působení ve společnosti.

V dynamických terapiích se někdy vztahy zkoumají jako nevědomé smlouvy, kterou mezi sebou mají například partneři. Každý vztah je do značné míry nevědomě kontraktovanou dohodou. Nevím moc o tom, že by terapie zkoumala, jak vypadá její smlouva se světem. Je to málo reflektovaná sféra a možná by to nebyl úplně příjemný pohled. Terapie odolává také vlnám změn jako jakýkoli jiný vědní obor. Hezky o tom mluví britská neuroložka Susan Greenberg a popisuje, jak věda má tendence ke konzervativismu, protože vědci investují do své kariéry a projektů podobně jako do svých dětí a nejsou moc ochotni revidovat své objevy a ztratit tak postavení, proinvestovaný čas a snahu.

Jak se terapie snaží být ve světě důležitější a někdy stále dohání méněcenné postavení vůči psychiatrii, přizpůsobuje se. Zužuje to možnost zpochybnit zažité paradigma, protože stát uzná spíš vážený usedlý obor než mladého rebela, kterým terapie v podstatě byla v době Freuda. Stát slyší maximálně na řeč peněz. Poté, co v Británii předložili KBT terapeuti analýzy, kolik lze ušetřit, když lidé s depresí nebudou jen medikováni a následně stráví měsíce v pracovní neschopnosti, ale pomůže jim levněji psychoterapie, stát provedl velkou systémovou změnu a podpořil nárůst počtu terapeutů.

Ne každý terapeutický směr však umí či může vše převádět do měřitelných věcí jako KBT, která má v tomto ve vztahu ke společnosti jakousi evoluční výhodu. To, co neladí s měřitelnými pozitivistickými kritérii vědy, které stát může požadovat pro svou podporu, může padnout za oběť – mohou to být specifické pohledy, poznatky a metody, které terapie používá a rozvinula za roky vývoje. Práce se vztahem, archetypy, mytickou rovinou reality a zkušenosti předávané tradicí z generace terapeutů na další pak někdy zůstávají stranou, protože nejdou měřit a nelze na ně uplatnit opakovatelné experimentální metody. Terapie může ztrácet svou podstatu a duši.

James Hillman k tomu říká: Akademická psychologie, horlivě usilující o to, aby byla stejně vědecká jako fyzika, zvolila jednostranně „vnější stanovisko“, a tím duše přišla o jediné místo, které jí bylo vyhrazeno. To je také důvod, proč hlubinná psychologie je více či méně vylučována z oficiálního akademického studia. Připuštěna by mohla být pouze za nepřijatelného předpokladu, že se vzdá svého stanoviska, svého jazyka a svých objevů. Žádá se po ní, aby potvrdila své výsledky pomocí experimentálních metod. Má transponovat poznatky, jež získala v bezprostřední práci s pacienty, do cizí řeči přírodovědeckých explikací. Stručně řečeno, byla by připuštěna za cenu rovnající se ztrátě duše. Hlubinná psychologie je kámen zavržený staviteli akademické psychologie. Jednoho dne se však může stát kamenem úhelným každé skutečně vědecké psychologie, neboť chceme‑li pochopit lidskou přirozenost, musíme začít u duše a používat přitom postupů, které jsou nejpřiměřenější předmětu studia.

Změny v oboru nastávají, ale někdy spíš symptomaticky vznikem dalších a dalších typů terapie, což s sebou může nést dobré věci, stejně jako je to obvykle dobrá byznysová příležitost pro terapeuty – nové výcviky a nové kurzy, nové léčebné metody, další do sebe zapadající kola, kde vše se dá zužitkovat a také zpeněžit. Tyto změny nevedou většinou ke změně paradigmatu, jen jsou další variantou soužití terapie a světa. Je to vzájemné využívání.

Terapie má pomáhat těm, kteří mají v systému problémy s adaptací, aby systém mohl dál fungovat beze změny. Terapie za to může podnikat a mít pod bohulibými fasádami své zajištěné příjmy. Je‑li vztah ke světu v terapii přítomen, pak spíše ve smyslu jak léčit „maladaptaci jedince na svět“.

Potíže s adaptací byly od počátku terapie umisťovány do já jednotlivého člověka. Postupně se cesta rozšířila a z intrapsychických pojetí vznikla interpersonální a systemická, objevila se párová terapie, skupinová, ale dál se prostě jít nedalo, nebylo kam, když svět je – nejpozději od dob osvícenství a Descartova dělení reality na subjekt a objekt – mrtvý a bez duše. Širší pole a vše, co je v pozadí, se nestalo figurou. Možná bychom se dnes ale měli místo adaptace zaměřit také na „vyléčení z adaptace“ a na rozvíjení schopnosti neakceptovat neakceptovatelné.

Pokračování zítra: Oáza bezpečí

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Jste odolní?

Psychicky stabilní člověk dokáže zpracovat i to, co nevítá. Umí si najít své místo.

4 min

Krabice v naší mysli

Může psychologie vysvětlit lidské chování, nebo jsme každý zkrátka jedinečný?

4 min

Pusť to

O psychoterapii s ketaminem si povídáme s psychoterapeutkou Klárou Dudkovou.

17 min

Bez šťávy

Naučte se ve svém vztahu čerpat z obnovitelných zdrojů.

16 min

Podlehněte únavě

Odpočinek není za odměnu. Je to základ, na kterém stojí všechno, co děláme.

19 min

7. 6. 2022

Svět v terapii
Seriál

Třídílná esej psychologa Aleše Boreckého. Reflektuje současná psychoterapie dostatečně svět a jeho vlivy na člověka? Vnímáme, jak nás může činit fyzicky, duševně, psychosomaticky i spirituálně nemocnými? Je naděje na změnu? Co, kdo a jak může naše duše léčit? Pojďme hledat společně alespoň ty důležité otázky a následně náznaky odpovědí.

Aleš Borecký

  • Věda a společnost
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.