Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Jak se léčí duše

Pevný řád života v léčebně mi dal bezpečný rámec pro uzdravování.

6:32

Kdyby mi někdo řekl, že se jednou nechám dobrovolně zavřít na psychiatrii, pomyslela bych si, že musel dočista zešílet! Nakonec jsem se zbláznila já, ale nelituji toho.

Už nějakou dobu beru antidepresiva, s velkou pomocí terapeuta se snažím bojovat se záplavou negativních myšlenek, vzdorovat různým životním událostem a hlavně porozumět tomu, co se se mnou děje a proč se mi to děje. Úzkostně depresivní porucha není zrovna chtěný dárek.

Když přišlo zase o něco horší období a můj lékař nadhodil téma hospitalizace, úplně jsem se zděsila. Do blázince? Nikdy! Nenechám ze sebe udělat zeleninu, když do mě budou cpát hromady léků a nejspíš mi několikrát pustí do hlavy proud, abych rychle přišla na jiné myšlenky!

Nakonec jsem sama narazila na jeden pobytový stacionář, který znamenal dvoutýdenní pobyt na otevřeném psychiatrickém oddělení. To mi přišlo jako docela přijatelná varianta a nějakým zázrakem se mi podařilo přesvědčit samu sebe, že do toho opravdu půjdu.

A tak jsem si jednoho dne balila kufr, jako bych jela na dovolenou, jenom žabky a nafukovací lehátko chybělo. A pak přišel den D. Cestou do nemocnice jsem v MHD měla v sobě asi tak tisíc různých pocitů a emocí.

Když jsem se blížila k příjmu, měla jsem obrovskou chuť se otočit a rychle zmizet… Asi mě zachránil ten velký kufr, který jsem měla, jelikož představa, jak ho táhnu zase zpátky, mě od rozhodnutí utéct poněkud odradila.

Chráněný prostor

Pobyt na otevřeném psychiatrickém oddělení se moc neliší od hospitalizace na jakémkoliv jiném oddělení, jako je třeba interna. Byly samozřejmě věci, které mi ze začátku ani nedošly.

Jako když jsem první večer chtěla otevřít okno a divila se, že se mi to nějak nedaří, než jsem pochopila, k čemu jsou tam ty zámky. Fronta na ranní a večerní léky, polykání léků na sesterně, aby si je nikdo tajně nesypal do nočního stolku, či absence ostrých nožů v jídelně.

My ze stacionáře jsme měli jasný denní program – ranní komunita, následovala rozcvička, verbální skupina, pak arteterapie. Po obědě jsme si dali relaxaci a poté byla závěrečná komunita. Přiznám se bez mučení, verbální terapie pro mě byl dost tvrdý oříšek.

Všichni máme nějakou třináctou komnatu, ale vytáhnout před ostatními z šuplíku to, co člověk někdy ukrývá i sám před sebou, to už chce velkou dávku odvahy! První dny jsem tedy hlavně naslouchala příběhům svých statečnějších spolubojovníků. Některé ve mně rozbouřily emoce, jelikož se dotkly témat, která já sama dlouhodobě řeším.

Pamatuji si, jak se ve mně prala touha něco taky „vybalit“ se strachem, co si o mně třeba ostatní pomyslí, nebo co když se nedejbože fakt rozbrečím! I díky tomu mi došlo, jak často se snažím za každou cenu nedat na sobě nic znát, i když jsem ve skutečnosti uvnitř rozbitá na nanočástice.

Projevovat emoce se totiž u nás doma moc nepěstovalo, a pokud jsem se po hádce s matkou někdy rozbrečela, byla jsem ihned označena za labilní hysterku…

Můžu „nebýt v pohodě“

Teprve po pár dnech, kdy naše parta začala pravidelně vyrážet na odpolední kávu a pokec, jsem pochopila, že tady mě nikdo neodsoudí ani nezesměšní. Drželi jsme za jeden provaz, dokázali si ze své situace často dělat srandu a myslím, že to byl právě humor i obrovský pocit sounáležitosti a přijetí, co náš pobyt dělalo o dost jednodušší.

Když jsem se jednou večer šla projít s jedním klukem z naší skupiny, vylezlo z něj, že by ho vážně zajímalo, co já mám za problémy, jelikož mu prý připadám jako pohodová a vtipná holka.

Smutné je, že tuhle masku „pohodářky“ nosím už roky. Dokážu pomáhat ostatním, projevovat empatii, je se mnou sranda, ale uvnitř se skrývá studna plná sebekritiky, sebepodceňování, bezradnosti i smutku, někdy tak velkého, že mi z toho skoro puká srdce. Nakonec jsem i já našla odvahu vytáhnout na skupině své trápení a problémy, i když to bylo doslova za pět minut dvanáct.

Shodli jsme se, že úplně nejtěžší byla „grilovačka“, jak to výstižně nazval jeden náš kolega. Znamenalo to představit si na prázdném křesle osobu, které chceme něco říct, ale dosud jsme nenašli odvahu. Neobešlo se to samozřejmě bez slz, ale musím říct, že i mně se nesmírně ulevilo, když jsem si tohle mohla vyzkoušet. Teď to hlavně převést i do praxe!

Co se týká arteterapie, něco mě bavilo více, něco méně. Ale všechno mělo smysl. Nejvíce nás chytla fotokoláž – byla sranda pozorovat, jak se dospěláci horlivě přehrabují v časopisech a ohání se nůžkami a lepidlem. Najednou v nás oživlo to malé radostné vnitřní dítě a nebyl čas na smutek.

Bylo nás celkem osm. Každý měl sice jiný scénář, ale z každého příběhu jsem si něco vzala. Domů jsem si odnášela nejen své výtvory, ale i nové kontakty a spoustu užitečných rad. Například si teď zapisuji situace, které ve mně vyvolávají nějaké negativní emoce, a snažím se vystihnout, jaké emoce to jsou. Věřím, že i tohle mě může posunout zase o něco dál .

Můj život se po stacionáři nezměnil jako mávnutím kouzelného proutku. Deprese u mě stále bydlí, občas přijde na návštěvu i úzkost. Ale můj pobyt rozhodně za to stál, a pokud stojíte před stejným rozhodnutím jako já, jděte do toho!

V blázinci jsem nenašla žádné opravdové blázny, ale lidi všech věkových kategorií, kteří denně svádějí boj se svými démony, a přesto v sobě mají velké dobré srdce. Kéž by takových bláznů bylo na světě víc.

Daniela, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

Uklidni se!

Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?

20 min

Jak vzniká trauma

Zážitek pohlavního zneužití ovlivňuje tělo i duši na mnoha rovinách. Proč se oběť nebrání?

25 min

Navždy změněná

Byla jsem zdravé, akční, společenské dítě. Až do svých jedenácti let.

8 min

17. 9. 2021