Bezpochyby existuje účel, důvod i smysl, proč člověk nedbá jen o svůj zevnějšek, ale stará se i o své nitro, usiluje o to stát se lepším a úplnějším člověkem. Toto usilování je cestou sebepoznání – nacházení pravé podstaty Já, jež bezpochyby pramení z nejsilnější a nejhlubší lidské touhy rozvinout se do úplnosti lidské bytosti. Do celosti člověka, jež je nazývána osobností. Toto rozvinutí je mnohastupňový, psychologicky náročný proces a ne v každém úseku cesty sebepoznání jde vždy o totéž. Ale to, o co jde pro začátek vždy a všem, je nalézt svoji jedinečnost.
Pravá osobnost je nejen tím „správně“ vychovaným, normálním, standardizovaným člověkem, ale zajisté i tím vším, čeho jsme se výchovným procesem vzdali ve prospěch vnější role, ve prospěch bezkonfliktnosti či uznání rodičů a okolí nebo ve prospěch domnělých významů s patřičným sociálním uznáním (výchova dětí, profese). Procesu objevování sama sebe se říká také individuace. Individuace je naplnění toho, čím už odnepaměti jsem, znovunavázání kontaktu s podstatou, která ve mně je a vždy byla, s respektem ke všem „subjektivním“ zvláštnostem.
Účelem individuace – řečeno jazykem hlubinné psychologie – tedy není nic jiného, než osvobodit Já na jedné straně z pout normality či z klamavých zdání významu společenských rolí, které jsou důležité pouze pro udržení vnějšího zdání jednoty osobnosti, na druhé straně ze všech pout nevědomých subjektivních identifikací a také ze sugestivní moci obsahů nevědomí, které hloubkou a šíří svého působení subjektivní osobnost přesahují. Pojďme se společně podívat na podmínky, v nichž se osobnost rodí.
Osobnost se vyvíjí z někdy jen těžko identifikovatelných zárodečných vloh právě v terénu mysli, kam byly vštěpovány představy, vědomosti, pravidla a přesvědčení o tom, co je správné a co ne. Každý z nás byl zpraven a vychován v tom, jaký by měl být (psychologicky řečeno – jak pěstovat personu, tedy vnější, normalizovanou, konvenční osobnost), než aby v něm byl patřičným způsobem uchopen zárodek oné osobnosti.
Identifikace s personou
Persona je sociálním pláštěm osobnosti – kostýmem, chcete‑li společenskou maskou. Jsou to naše dovednosti, naše umy, přesvědčení, profese, společenské postavení, naše kontakty, naše způsoby komunikace, vědomosti a znalosti, náš styl a image, zkrátka hlavně obraz toho, jak se projevujeme navenek. Persona tyje z vnějšího světa a také se v něm odráží.
Persona je stavba zhotovená člověkem, vnější sociálně přijatelná fasáda, která je budována na jedné straně tak, abychom dostáli společenským normám, na straně druhé tak, abychom utajili temná tajemství své duše, abychom skryli své méně přijatelné stránky. Proto je proces budování persony založen na výběru, tedy také na potlačování. Probíhá zpočátku nevědomě a děje se přirozeně každodenně výchovou, později je persona udržována v chodu námi samými.
V raných fázích vývoje osobnosti je vědomí sama sebe slabé, člověk se tedy téměř plně identifikuje s personou, což prakticky znamená, že člověk si myslí, že je tím, za co se vydává, a tím, co si o sobě myslí. Pochopili jsme tedy, že výchovný proces většinou osobnost spíše potlačuje ve prospěch mylné identifikace s personou. Výchovný proces víceméně kopíruje přání a potřeby společnosti, rodičů či kultury, do které se rodíme.
Rámec pro psychologické utváření persony vytvářejí nejen konvenční způsoby života, morálky, postojů, chování či myšlení, ale hlavně kolektivních emocí i kolektivních citů. Persona je tedy produkt doby, projev kolektivní psyché v jedinci, je to jen určitý výsek z kolektivního vědomí.
Produkty kolektivní výchovy
Otázkou však stále zůstává, proč jsou při výchově používány omezené a předpojaté metody vedoucí k normalizaci. Jednoduše proto, že člověk je vychováván právě těmi samými produkty kolektivní výchovy, kteří kolektivní rámec za svého života osobně nepřekročili a onou osobností se zkrátka stát nemohli. Vymezení, ohrádka či rámec, ve kterém se určují pravidla výchovy, je hranicí přijaté konvence jednoduše proto, že svět je řízen neviditelnou kolektivní autoritou – centralizovaným systémem mínění, názorů, postojů, atributů citových a morálních hodnot, jenž nám je zprostředkován právě jen a jen výchovnými autoritami. A v tom je ukotven i ten pověstný vztah sám k sobě.
Jsou to právě přesvědčení, které do nás autority opakovaně vkládaly. Jsou to tvrzení o nás samých a o tom, co je na člověku správně a co ne. Lidé na sebe až příliš často nahlížejí pod vlivem velmi pokřivených a nepravdivých přesvědčení. Mají (pod vlivem toho, co se jim v dětství stalo) o sobě velmi nepravdivý obraz, mylně vnímají vlastní hodnotu. To se projevuje nejen na jejich vlastním, mnohdy velmi bolestném prožívání, ale i na současných vztazích s blízkými. Proto hledají odpověď na otázku, kde se stala chyba, nejen sami v sobě, ale u i svých bližních.
Mnozí rodiče své děti bili, kritizovali, „vtipkovali“ na jejich adresu, ponižovali je, hloupě a nehezky se vyjadřovali o nich samých a zaplavovali je pocity viny, strachu. Mnohdy je také zneužívali, nakládali na ně moc velkou zátěž anebo je naopak přehnaně chránili. A to je jen malý výčet toho, co se za zavřenými dveřmi našich domácností děje. Špička ledovce, tedy zkušenost těch, kteří se se svým příběhem přicházejí svěřit.
Skutečnost je bohužel taková, že mnozí lidé si toto vůbec nepřipouštějí (nebo si nejsou schopni uvědomit), že vztah s rodiči a výchovnými autoritami jejich dětství má velký vliv na jejich další vztahy, duševní stav, výkonnost, životní energii, zkrátka na celý jejich dospělý život.
Výchovou jsou do nás zasévána mentální a citová semínka. Ta vytvářejí náš prvotní vědomý život a vědomí sama sebe. V některých rodinách se podporuje rozvoj citového života, samostatnosti, vzájemné úcty a lásky k bližnímu. V jiných rodinách se naopak zasévají semena strachu, viny, ponížení a povinností. Někde se doslova koná z psychologického hlediska „vražda“ rodící se osobnosti. V průběhu života tyto semena klíčí a v dospělosti v nás žijí jako duševní plevel, který nám negativně zasahuje do vztahů a do života vůbec.
Klíčící zárodek
V období, kdy podléháme tlaku autority, je samozřejmě nemožné plné zapojení úsudkových funkcí k tomu, abychom sami rozlišovali dobré od zlého, podstatné od nepodstatného a prospěšné od neprospěšného na základě vlastního citového i rozumového úsudku. Sebelepší vzdělání a intelekt na tom mnoho nezmění. Osobnost je klíčícím zárodkem, který se pozvolna vyvíjí v životě a skrze něj. Bez života a zkušeností, které přináší, se osobnost nemůže vyvinout, a bez vztahů také ne.
Osobnost není ani myšlenkový konstrukt, ani žádná intelektuální stavba, jak si mnozí namlouvají jenom proto, aby se toho nejbolestivějšího a nejsložitějšího – růstu skrze vnitřní zkušenost – rádi zbavili. Budování osobnosti je proces, který si razí cestu skrze prožívání k loajalitě znamenající věrnost vlastnímu úsudku, ne nepodobnou postoji věřícího vůči Bohu.
Mnozí z nás, bohužel někdy až téměř do konce svého života, žijí v opačném přesvědčení. Že všechno to, co se o sobě naučili (tedy vlastní obraz ega), je všechno to, čím doopravdy jsou. Usilují opačným směrem o neustálé potlačování projevů individuálního ducha, ale umlčet hlas nevědomí se jim bez násilí páchaného sám na sobě nemůže nikdy podařit.
Mnozí však hlas nevědomého tlaku neposlechnou a budují si dále jen zdání vnější osobnosti za soustavného potlačování niterných impulzů. Prostředky, které k tomu volí, jsou nevybíravé, otupují vědomí člověka a udržují jej v nevědomosti jen proto, že nedokáže řešit nastupující konflikt mezi vnitřní tvůrčí silou a vnější konvenční slupkou. Posilují konvenční způsoby života a stereotypy, ukrývají se za maskami a svojí životní „realitou“ kopírují masově rozšířené iluze „bezpečného“ a ničím nerušeného bezkonfliktního spotřebního života.
Tlak osudu
V dospělém věku si s pouhou personou pochopitelně nevystačíme. Ovšem pokud naše snahy o vysvobození z šablonovitých postojů pocházejí pouze z intelektu, jsou jen a jen bohapustým individualismem, který nemá s individuací nic společného. Jak ale dochází k uvědomění oněch klíčových vloh, které dělají člověka osobností, jak se stane to velké duševní bohatství, za něž člověk zaplatí osamělostí, protože je věrný vlastnímu zákonu, vlastní víře a vlastnímu úsudku?
Vývoj osobnosti nemůže vycházet z žádného přání, z žádných rozumných příkazů ani z pochopení, ale vždy jen a jen z nutné naléhavosti, z nezbytnosti. Člověk potřebuje vnitřní nebo vnější tlak, potřebuje k tomu osud, který ho motivuje, kauzálně působící síly, jež ho donutí se stát tím, čím doopravdy je. Jak moc dobře každý z vlastní zkušenosti víme, bez nutnosti se nemění nic ani v přírodě, ani v člověku, tedy ani osobnost. Jakmile tlak poleví, máme tendenci padat zpět do vyjetých kolejí, stáváme se na čas konzervativními, ba až nedůtklivými vůči jakékoliv změně.
Pokud však tlak osudu, ať už přichází zevnitř či zvenku, působí správnou intenzitou a směrem, začínáme se ptát: dělám to, co dělám, sám od sebe, nebo proto, že jsem se to naučil tak dělat? To se ve skutečnosti nevědomá semínka jeho osobnosti (vytěsněné obsahy) začínají probouzet a dostávat do konfliktu s postoji konvenční osobnosti.
Tento stav je psychologií popisován jako neuróza. Potlačené osobní obsahy se manifestují prostřednictvím různorodých symptomů ve formě mínění, jednání, afektů, fantazií, snů, skrytých přání, potřeb a tužeb. Těm, kteří hlasu svého nevědomí neuniknou zpět do sebeklamu persony, nastává čas rozhodnout se mezi tím, co je snadné a co je správné. Začíná bolestivý střet.
Toto místo je ve vývoji bodem probuzení subjektivních prožitků. Je to fáze velkého trápení, které nemusí mít žádný primární vnější důvod. Je to konflikt mezi představou sama sebe a narůstajícími chaotickými pocity bezmoci, méněcennosti, nejistoty a strachu zobrazujícími se jako podráždění, střídání a kolísání nálad (lítost, agrese), tupost, prázdnota, zranitelnost či nedůtklivost. V tomto stádiu je člověk velmi křehký a snadno podléhá působení bezmoci a úzkostem. Potlačování často vrcholí depresí. Známe, že? Je to však přirozený proces.
Ale protože je tato fáze tak velmi chaotická a plná konfliktů, je tím poznamenán i vnější život; člověk se mnohdy ocitá v těžkých životních situacích, své konflikty promítá do druhých osob (projekce, přenos) a nenadálé emoční situace řeší zkratkovitě s nepochopením toho, co se v jeho nitru odehrává.
Jak už jsme naznačili, je to místo krize, v níž a skrze niž se člověk připravuje na boj s drakem (autorita). Buď se do něj pustí, a v tom případě má otevřenou další cestu, anebo ne – a pak získává vstupenku do pekla nekonečného konfliktu, který se bude nadále snažit otupit všemi dostupnými prostředky.
C. G. Jung: Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, probouzí se.
Proces individuace je ve znamení osvobozování se z mravních ideálů, sociálních, politických a náboženských konvencí, tedy z bezduchých mechanismů napodobování života, ve prospěch tvůrčího utváření sama sebe i každodenní životní reality. Proto je pro vědomý rozvoj osobnosti důležité osvojit si nové dovednosti.
Největší změna nastává v tom, že člověk začíná vědomě obracet pozornost do vlastního nitra. To, od čeho utíkal, musí od teď udělat objektem svého pozorování. Musí začít dobrovolně vnímat a přemýšlet nad tím, jak se cítí, jestli by strčil ruku do ohně za to, co říká, a jestli je skutečně pravda to, co si myslí.
K tomu, aby překonal rodičovské komplexy (tedy přístupy k životu, které volili rodiče), osvobodil osobnost ze zajetí masových ideálů doby a společnosti, v níž žije, a nalezl vlastní individualitu, musí se vyučit komunikaci se svým nitrem. Rozvinout obě úsudkové funkce – tedy myšlení a cítění, aby rozlišoval v maximální možné míře.
Musí se učit dobrovolně vystavovat se konfrontacím a střetům nejen s okolím, ale i s vlastní autoritou, tedy utkat se s přesvědčeními, které limitují jeho vývoj, musí unést vlastní citovou výbavu a naučit se jinak zacházet se svými vztahy, potažmo s emocemi a tužbami. Vyvinout se směrem k rozlišování, jež je založeno na skutečném cítění, nikoliv na atributech konvenční mravnosti. To je velký úkol, pod nímž většina z nás selhává a vrací se zpět do vyjetých kolejí, kde nejsou pod napětím konfliktů. Je to hranice bolesti, která dělí dětství od dospělosti.
A to je jen velmi málo informací, které se vztahují k tomu nejpodstatnějšímu v životě – dospět v lidskou osobnost. Dalo by se o tom napsat mnoho knížek, a stejně by plně nedokázaly postihnout hloubku, šíři a podstatu procesu transformace. Vzdělání ani výchova nic nezaručují, spíše naopak. To je samozřejmě velké zklamání, protože máme bohužel pořád tendenci si myslet, že vzdělání, vědomosti a rozum zaručují člověčenství. A že chytrost stačí. Nestačí.
Lidská moudrost je nezávislá na prostém shromažďování informací. A vypadá to, že nevíme, jak máme tento přechod od intelektu k moudrosti provést. Je tady velká propast a my hledáme, čím ji zaplnit. Potřebujeme nějakého zprostředkovatele. Most od rozumu k moudrosti.
Využívejte celý web.
PředplatnéTím prostředníkem je soucit. Prostý lidský cit. Poznání je proměněno v moudrost soucitem. A jestli je něco, co dělá člověka skutečnou osobností, tak je to právě to, že ví, co cítí, své cítění neracionalizuje ani nepopírá.
Videokurz autora článku Pavla Špatenky: Zmapujte své prožívání
