Ve vypjatých situacích, kdy je rozrušený buď váš komunikační partner, nebo vy sami (případně oba dva), se vyplatí následovat jednoduchý komunikační princip: nejprve uklidněte sebe a pak svým klidem nakazte druhého.
Kritika je svého druhu vyjednáváním – druhému vlastně říkáme „chci, abys něco dělal jinak“, „chci, abys akceptoval můj postoj“, „chci se obhájit“. Pro její úspěšné zvládnutí můžete využít stejná pravidla, jaká platí pro vyjednávání s únosci či teroristy.
Couváte, nebo se ježíte?
Zkuste se teď na chvíli zamyslet nad situací, kdy se k vám naposledy dostala nějaká kritika. Ať už oprávněná nebo neoprávněná, konstruktivní či nekonstruktivní. Klidně těch situací může být i víc.
Máte? Výborně. Zkuste si vybavit i to, jak jste na příchozí kritiku reagovali. Co byl váš první pocit. Co jste cítili v těle. Jak jste se pak zachovali, co jste řekli.
Základní a přirozené reakce na kritiku jsou v zásadě dvě:
- Naježíte se. Dostanete vztek. Začnete se bránit a obhajovat. V horším případě se urazíte a myslíte si o tom druhém, že je to pěkný idiot. V těle to vypadá tak, že vás to táhne spíš „dopředu a nahoru“ – do útoku.
- Začnete couvat a krčit se. Všechny výhrady akceptujete, začnete se omlouvat, stydíte se nebo dostanete strach a začnete vnitřně šikanovat sami sebe – kristepane, úplně jsem to zvoral, to je strašný, už bych se nejradši nikdy do podobného úkolu nepouštěl, prostě jsem úplně levej. V těle se vám spíš chce stáhnout se „dozadu a dolů“, zmenšit se, schovat se, zmizet – do útěku.
Tentýž princip funguje ve spoustě konfliktů, konfrontací nebo názorových nesouladů. Která z popsaných variant u vás převládne, to záleží na vaší povaze, na situaci a taky na tom, kdo se do vás kriticky pustil. Zamyslete se sami, k čemu máte typicky blíž.
Obě varianty vám každopádně zatemní myšlení, vymažou nadhled nad situací a prakticky způsobí, že téměř přestanete být schopni slyšet a vnímat cokoliv z toho, co vám říká ten druhý.
Kritika znamená hrozbu odmítnutí, odmítnutí zase hrozbu vyhnání ze společnosti a komunity. Vaše amygdala hrozbu rozpozná a začne vás „zachraňovat“, váš prefrontální kortex se utlumí, přestanete vidět kontext situace.
Projevit zájem a budovat vztah
Naštěstí existuje ještě třetí varianta. Sama od sebe nastane, když máte s druhým tak bezpečný vztah a sami se sebou jste tak v pohodě, že vás přicházející kritika pocitově neohrozí. Ale můžete jí dosáhnout i tréninkem.
Vypadá to tak, že nejdřív sice přijde jedna z popsaných reakcí, ale podaří se vám zastavit ji, zadržet ji, zklidnit se. Snahu zachránit se nahradíte snahou porozumět druhému a situaci ustát. A to se nejlépe podaří tak, když budete s druhým po miniaturních krůčcích budovat vztah.
Zastavit okamžitou urgenci začít se obhajovat nebo se stydět je náramně těžké. Ale někdy opravdu stačí zastavit automatickou myšlenku, dát si nádech a výdech a zapojit trochu disciplíny. Říct si: Neplaš a poslouchej. Každopádně vaše první zodpovědnost je uklidnit sebe a svoji amygdalu do té míry, abyste znovu začali být schopni slyšet a dobrat se toho, o co druhé straně jde.
Každý je rád vyslechnutý. Každý rád vidí, že ho berete vážně a opravdu vás zajímá jeho názor. Už samotný váš zájem a pozorné naslouchání otupí na druhé straně hroty. A o to jde.
Více se o komunikaci ve vypjatých situacích dozvíte v článku inspirovaném vyjednávacími postupy FBI.
