Nejlepší články k poslechu: Audio ke stažení
Vyberte si své téma Předplatné

Emocionální první pomoc

Citová zranění potřebují ošetřit stejně jako ta fyzická. Jakých zásad se držet?

Nela Wurmová

Nela Wurmová

23. 4. 2018

Vzpomenete si, jak jste se naposledy řízli do prstu? Co jste udělali? Pravděpodobně jste šli honem k umyvadlu, umyli jste si ránu vodou, možná jste sáhli i po nějaké dezinfekci. Pak jste se nejspíš začali shánět po náplasti. Prst jste si zalepili a až pak jste se pustili do čehokoliv dalšího s důvěrou, že tělo využije své sebeúzdravné schopnosti a za týden na prstu nic nepoznáte. Jenže ne vždycky se takhle chováme, když utrpíme nějaké zranění na duši.

Ekvivalentem říznutí do prstu může být třeba odmítnutí, neúspěch ve výběrovém řízení nebo nějaké selhání v práci. Co je ekvivalentem vody, dezinfekce a náplasti? A jak zabráníme tomu, aby se z duševního nachlazení vyvinul duševní zápal plic?

Paralele mezi základní péčí o sebe v oblasti fyzického a duševního zdraví se věnuje americký psycholog Guy Winch ve své knize Emotional First Aid. Poslechnout si ho můžete také na Ted Talks.

V přednášce mluví o své klientce, která prošla velmi ošklivým rozvodem a po těžkém období byla konečně připravená jít na své první rande. Potkala na internetu pohledného a úspěšně vyhlížejícího muže, koupila si nové šaty a setkala se s ním v baru. Po deseti minutách muž vstal se slovy „nemám zájem“ a odešel.

Žena byla v takovém šoku, že se nemohla ani pohnout. Dokázala jen zavolat kamarádce a říct jí to. Kamarádka odvětila: „No, cos čekala? Máš velké boky, nedovedeš říct nic zajímavého. Proč by se měl úspěšný pohledný muž jako tenhle vůbec někdy zaobírat takovou nulou, jako jsi ty?“

Teď si možná říkáte, co to bylo za kamarádku a jak může být někdo tak krutý. To překvapení by bylo určitě menší, kdybyste se dozvěděli, že tahle slova jí neřekla kamarádka. Řekla si je ta žena sama.

Když se šťouráme nožem v psychických ranách

Tohle sami sobě děláme velmi často. Tím spíš, když utrpíme nějaké duševní zranění jako třeba odmítnutí. Taky už jste se někdy takhle pustili sami do sebe?

  • Já jsem taková kráva.
  • Není divu, že nepostupuju, všichni na tom pohovoru byli lepší než já.
  • Co jsem si vůbec myslel? Že bych to mohl zvládnout?
  • Taková kočka o mě nikdy nemůže stát. Nemám hromadu peněz, nemám žádný svaly a neumím být vtipnej.
  • Včera jsem byla úplně nemožná. Všichni si o mně teď musí myslet, že jsem úplně pitomá.
  • Přál bych si, abych tam býval vůbec nešel. Měl jsem říct radši tohle. Jak to, že mě ta odpověď v tu chvíli nenapadla?
  • Tohle se vždycky stane mně!

Nepotřebujeme často ani jiné lidi k tomu, aby nás shodili a chrlili na nás nadávky. Vystačíme si sami. A to ve chvíli, kdy naše sebepodpora a sebevědomí už trpí. Ve skutečnosti je tohle totéž, jako kdybychom se řízli do prstu, pak vzali nůž a zkoušeli, jak moc hluboko to ještě můžeme dotáhnout.

Odmítnutí je jedno z nejčastějších zranění

Guy Winch ve své knize popisuje sedm lidských prožitků, které zasluhují péči:

  1. odmítnutí
  2. samota
  3. ztráta
  4. vina
  5. ruminace (konstantní přemýšlení o stejné věci – bez východiska)
  6. selhání
  7. nízké sebevědomí

Pojďme se zastavit u prvního z nich. Odmítnutí zažijeme třeba několikrát denně, v různých formách a různé síle. Stačí si vzpomenout na základní školu. Stalo se vám, že vás v tělocviku vybrali jako posledního do týmu? Někdo vás nepozval na svou narozeninovou oslavu? Zamilovali jste se, ale nešťastně? Přestali se s vámi bavit kamarádi, protože si našli jiné známé? Nebo vás ostatní spolužáci rovnou trápili?

V dospělosti to jen změní formu. Někdo, o koho máte zájem, nepřijme pozvání na rande. Na pohovoru vyberou jiného kandidáta. Šéf vás odmítne povýšit. Vyhodí vás z práce. Kamarádi vás nepozvou na svatbu. Partner se s vámi nechce pomilovat. Táta vás nepřijede vyzvednout na letiště.

Některá z těch odmítnutí tvoří hluboké rány, které se ne a ne zahojit. Jiná jsou spíš jako říznutí o papír. Otravují vás, i když moc nekrvácí. V každé formě odmítnutí bolí, může nám přinést vztek, otřást sebevědomím, nabourat pocit bezpečí ve vztahu nebo jistotu, že někam patříme. A to i tehdy, když přijde od úplných cizinců.

V psychologii je známý experiment, kdy sedí dva lidé v čekárně a jeden druhému hodí míček. Druhý se na vás usměje a hodí ho vám. Vy hodíte míček zase prvnímu a ten tomu druhému. Ale ten míček přehodí zpátky prvnímu cizinci. Vyškrtne vás ze hry. Co se ve skutečnosti stalo? Dva cizí lidé vám odmítli v čekárně hodit pitomý míček. Co ale většina lidí při tomto experimentu prožívá? Nečekaně silnou emoční bolest.

Ta nezmizí, ani když se zkoumané osoby dozví, že ti dva byli jen figuranti. Dokonce ani tehdy, když jim výzkumníci řeknou, že dva cizinci byli členové ku-klux-klanu. A dokonce ani v momentu, kdy v počítačové variantě tohoto experimentu neputuje mezi třemi lidmi míček, ale bomba, která může kdykoliv vybuchnout. Odmítnutí prostě vypojuje racionalitu. Už jen to, že dostanete za úkol si na nějaké odmítnutí vzpomenout, vám zhorší výsledek v následně zadaném IQ testu.

Co hůř, bolest z odmítnutí snadno spustí agresi. Když není po ruce ten, kdo nám bolest způsobil, vybijeme si to na někom nevinném. To může být cizí člověk, manželka… nebo my sami.

Většina lidí bolest z odmítnutí přirovnává k tomu dostat ránu pěstí do břicha nebo rovnou nožem do hrudi. Metody zobrazování mozku nám ukazují, že při odmítnutí se v mozku zapojí stejná centra jako při prožívání fyzické bolesti. Nejspíš je to dáno evolucí – být odmítnutý odjakživa znamenalo být vyloučen ze smečky a zanechán napospas dravcům. Snad proto máme na tuhle situaci tak silné senzory.

Tři kroky proti infekci v ráně

Velké nebezpečí odmítnutí už jsme ukázali na příkladu Winchovy klientky na schůzce v baru. Častá automatická reakce je spustit svého vnitřního kritika a zaútočit na vlastní pocit hodnoty. Ve skutečnosti je to jako do sebe ještě kopat ve chvíli, kdy už ležíme na zemi – tím spíš krmíme agresi a bolest.

První, co se hodí udělat, je zkusit přezkoumat, nakolik bylo odmítnutí osobní. Jestli vyhazov z práce je opravdu zrada přátel, kolegů, kteří už vás nemají rádi, nebo jestli se prostě společnost dostala do potíží a rušila celá oddělení. Taky bychom měli nastražit antény na nerozumnou generalizaci – nikdy mě nikdo nebude chtít, tohle se mi stane pokaždé. Obojí jsou chyby v myšlení. Všichni je děláme.

Další typická chyba v myšlení je zoufalé hledání toho jednoho kritického špatného kroku, který jsme udělali a který celou situaci zvrátil:

  • Kdybych byl radši v ten moment řekl něco jiného.
  • To poslední pivo jsem si neměl dávat.
  • Proč jsem čekala tak dlouho, než jsem mu zavolala?

Ve skutečnosti jsou takové zásadní kritické chyby extrémně vzácné. Zaměstnavatel nebo vyhlédnutá dívka nás odmítnou obvykle kvůli nedostatku vzájemné chemie, nevhodnému načasování nebo proto, že nesedíme do jejich úzkých a přísných požadavků.

Zkrocení vnitřního kritika je první krok k tomu postarat se o sebe. Musíme se naučit s ním argumentovat a zaujmout laskavější stanovisko k sobě, ať do sebe na zemi nekopeme. Winch doporučuje jako cvičení sepsat si všechny sebekritické myšlenky a postupně k nim formulovat protiargumenty.

  • Jaké jiné, laskavější a pravděpodobnější důvody by situace mohla mít, než že jsme neschopní, nemožní a nepřijatelní?
  • Co v životě druhého člověka může hrát roli a nás se to přitom osobně ani netýká?

Druhý krok je obnovit pocit vlastní hodnoty. To, že si člověk připomene, co je na něm dobrého, co je hodno ocenění, co se daří. Třeba i v jiných oblastech. „V práci mi to teď fakt nejde. Ještě že mám fajn kamarády, kterým je to jedno a se kterými se dá v pátek zajít ven.“ Ale stojí za to taky si připomenout, co se jindy daří v té oblasti, která teď selhala. Pokud prožívám odmítnutí potenciálním partnerem, stojí za to si připomenout vlastní kvality pro partnerství – třeba laskavost, zájem o druhého nebo citlivost.

Guy Winch dokonce nabízí cvičení, při kterém si aspoň pět svých kvalit sepíšete, seřadíte je podle toho, jak jsou pro vás důležité, a o každé napíšete pár vět. Proč si jich na sobě ceníte. Jak ovlivňují váš život. Jak zapadají do toho, kdo jste jako člověk.

Třetí krok je vyhledání podpory u druhého člověka. Je to těžké, protože po odmítnutí se většinou ohromně bojíme dalšího odmítnutí. A tak se vůbec nechceme vystavit situaci, kdy by to mohlo nastat. Příjemný rozhovor s kamarádkou nebo jen vstřícná zpráva na Facebooku, třeba o něčem úplně nesouvisejícím, ale může dost změnit. A když zrovna nic takového není dostupné, navrhuje Guy Winch dát si „sociální svačinku“. Tou může být pohled na společné fotky s někým blízkým, vybavení příjemných vzpomínek na někoho, kdo je vám milý, přečtení nějakého pěkného starého e-mailu či dopisu nebo pohled na dárek, který jste dostali, máte ho rádi a je spojený s konkrétním člověkem.

Samota může být výsledkem série infikovaných odmítnutí

O samotě jsme toho hodně napsali v nedávném článku. S odmítnutím má hodně společného. Třeba to, že krmí sama sebe – osamělý člověk s mnohem menší pravděpodobností zvedne telefon a zavolá kamarádce, i když by právě to nejvíc potřeboval. Stejně jako odmítnutí i samota pokřivuje racionální uvažování.

Když samota trvá dlouho, jako by nám zatuhly „vztahové svaly“. Začneme ztrácet sociální dovednosti. Schopnost zajímat se o druhé a zaujmout jejich perspektivu. Nebo odvahu někoho oslovit. Ocitneme se v kruhu a dá spoustu práce přerámovat své myšlenky, aby nebyly tak negativní a umožnily se o kontakt vůbec znovu pokusit. Ale znovu platí, že když se o sebe s laskavostí postaráme včas, nemusíme pak pracně rehabilitovat.

Emoční lékárnička při pocitu viny

Winch píše i o první pomoci spojené s pocity viny. Stává se, že někdy selžeme a nežijeme podle vlastních představ až natolik, že někomu ublížíme. Pocit viny není sám o sobě bez funkce. Pomáhá nám udržet naše vztahy. Když se vaše žena při hádce s vámi rozpláče, nejspíš vás to přinutí změknout a navázat kontakt jinak. Když zapomenete kvůli práci na matčiny narozeniny, nejspíš jí napíšete omluvný e-mail, možná si s ní domluvíte i oběd.

Prohlubováním rány a vléváním jedu do těla je ale v tomhle případě konstantní přemýšlení o vlastní vině. To když je vina nevyřešená, když nedokážeme navázat zpátky kontakt s tím, koho jsme poškodili, a začneme se mu vyhýbat. Když si kvůli pocitu viny zakážeme radost. Toxická je taky snaha se za pochybení potrestat. A samozřejmě taky to, čemu Winch říká „výpravy za vinou“ – když se jeden člověk cíleně snaží vyvolat pocit viny ve druhém.

Audio kniha ke stažení

Emocionální první pomoc

Audio měsíčník Psychologie.cz. K poslechu jsme připravili články Nely Wurmové, Dalibora Špoka, Aleny Večeřové Procházkové, Jana Majera, Kateřiny Vlachynské a Pavla Špatenky.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Emocionální první pomoc

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Nely Wurmové, Dalibora Špoka, Aleny Večeřové Procházkové, Jana Majera, Kateřiny Vlachynské a Pavla Špatenky. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link na audioknížku ke stažení zdarma.

Protilékem je narovnání vztahu s poškozeným člověkem a omluva. Ta by měla obsahovat pojmenování toho, co se stalo, uznání pocitů druhého člověka, uznání vlastní chyby a jasné sdělení – „je mi to líto“. A nabídka nápravy nebo náhrady. Když to nejde nebo nefunguje, musíme hledat odpuštění sami sobě. To neodstraní jed z těla, ale může zafungovat jako protilátka. Málo se ví o tom, že odpuštění sobě není rozhodnutí. Je to proces. Rozhodnutím ovšem začíná – obvykle momentem, kdy uznáme, že už jsme se trápili dost a že pocit viny už ničemu dobrému neslouží, že je to už jen sebedestrukce.

Odpustit sobě neznamená dojít k tomu, že naše jednání bylo v pořádku. Znamená to najít mír se svým selháním. To znamená naopak převzít za své jednání zodpovědnost a uvědomit si, co všechno jsme způsobili a napáchali. Zapátrat po tom, co se dá napravit a z čeho se dá poučit, aby se nic takového v budoucnu neopakovalo. Jistě, že takový proces není příjemný, stejně jako není příjemné dostávat zadřené kamínky z rozbitého kolene. Bez toho ale nemůže být odpuštění opravdové.

Jak je to s dalšími zraněními?

Ztráta někoho nebo něčeho důležitého, krize nebo nějaký děsivý zážitek – to vše může otřást naším vnímáním celého světa a jeho bezpečnosti, vlastní role, spravedlnosti vesmíru. Tehdy je na nás postupně přebudovat svou identitu a přijmout nové role, akceptovat roli času, dát události v životě nějaký smysl. Mluvit o tom nebo psát a zacházet se sebou laskavě.

Podobně často jako odmítnutí zažíváme selhání, na různých frontách a v různé formě. Možná už jste slyšeli o jednoduchém cvičení, které velí nahradit jakoukoliv větu typu jsem blbá za tohle se mi moc nepovedlo. Ať chyba nespolkne celou vaši osobu.

Ruminace nás můžou dovést do pasti, když celé noci nespíme, přehráváme nepříjemné zážitky, rozjíždíme sami v sobě vztek nebo smutek a přemýšlíme nad tím, co jsme mohli a měli udělat jinak. A nízké sebevědomí je něco, co Winch přirovnává k oslabenému psychologickému imunitnímu systému, kvůli kterému se všem přicházejícím ranám dovedeme jen těžko bránit.

K těmto čtyřem zraněním se ale vrátíme zase v dalším článku.

Vyzkoušejte na sobě

Lék na odmítnutí v kostce

  1. Zkroťte vnitřního kritika. Uvědomte si své kritické myšlenky a zformulujte k nim protiargumenty: jaké jiné vysvětlení by situace mohla mít?
  2. Obnovte pocit vlastní hodnoty. Připomeňte si, co všechno je na vás dobrého, co je hodno ocenění, co se daří.
  3. Vyhledejte podporu. Oslovte kamaráda nebo si projděte své vzpomínky, dopisy, fotografie.

Diskuse 0