Jako sebe samého

Když se zeptám někoho ze svého blízkého okolí nebo nechám na seminářích účastníky ohodnotit svoji empatii, tak téměř každý odpoví: „JÁ empatický rozhodně JSEM.“ Tak si říkám, když je každý tak empatický, proč máme mezi lidmi tolik nedorozumění a rozvodů, na sociálních sítích tolik zloby a znechucení… No asi to nebude tak žhavé. Empatií se ohání kdekdo, ale málokdo je empatického přístupu schopen.

Co je tedy vlastně empatie? Zjednodušeně řečeno, je to schopnost podívat se očima druhého, vcítit se do jeho situace a porozumět jí. Každý to zvládá v jiné míře. Empatie je v našich mozcích od narození již přednastavená. My ji můžeme v průběhu života ještě více vyladit (například praxí všímavosti) tím, že prohloubíme sebeuvědomění, nebudeme věřit vlastním domněnkám a vytvoříme si empatické mentální návyky. Empatie je důležitou schopností – její nízká úroveň přináší do života problémy se vztahy v osobní i pracovní rovině.

Soucit je přirozený

Jednoho pěkného dne skupina vědců z univerzity v Parmě zkoumala aktivitu neuronů v mozku opic. Zjistili, že když opice zvedá ze země jídlo, tak se jí zapojuje určitý okruh neuronů. Jednou ze země zvedl jídlo vědec a opice to viděla. Co se stalo? Opici se zapojily ty samé neurony, jako když si ho zvedala sama. Později byl ten samý jev zjištěn i u lidí, a tak byly objeveny zrcadlové neurony – jeden ze základních pilířů empatie. Některé vědecké objevy vznikají skvělou souhrou náhod.

Podobný jev byl odhalen i u reakce na bolest. Vždycky jsem byla překvapená, že když se například moje děti nebo i někdo cizí třeba o něco pořádně praštil a já jsem to viděla, fyzicky jsem ve svém těle na tom samém místě cítila bolest jakoby „s ním“. Připadalo mi to zvláštní, později jsem se ale dozvěděla, že je to zcela běžný jev.

Na úrovni neuronů existuje „matrice bolesti“, která představuje oblasti mozku, jež se aktivují, když prožíváme bolest. Patří sem především přední cingulární kortex, talamus, insula a cerebelum. Studie prokazují, že pokud pozorujeme bolest blízké osoby, aktivují se nám v mozku stejné struktury, jako bychom bolest prožívali my sami. Většinou nezažíváme stejnou sílu bolesti, ale sdílíme podobnou emoční zkušenost. Toto je neurologický základ soucitu.

Já a ti druzí

Mezi sebeuvědoměním, empatií a soucitem existuje těsný vzájemný vztah. Pokud sám nevím, co cítím a jaké to je, nedokážu to odhadnout ani u druhých. Pokud nemám soucit sám se sebou a neustále se kritizuji za každou domnělou chybu, nemohu soucítit a mít pochopení pro druhé. Jak potom mohu mít dobré vztahy? Když prohlubujeme sebeuvědomění, posilujeme také soucit a empatii – k sobě i k druhým.

Empatie je často zaměňována s „psychologizováním“. Tím mám na mysli například následující situaci: Paní X popisuje kamarádce svůj problém. Kamarádka ji v půlce přeruší, řekne „to je jasné, to znám“ a začne paní X objasňovat příčiny jejího problému. Vysvětluje jí, že určitě mají co do činění se složitým vztahem paní X k otci a také s tím, že jí v sedmi letech zemřel pes, kterého jí rodiče nedovolili řádně pochovat a tak dále. Jako třešničku ještě potom dodá „to když já…“ nebo „mohla bys udělat…“.

Pokud někdo „psychologizuje“, problém druhého ve skutečnosti odmítá a nechápe. Převádí pozornost k sobě a v podstatě se snaží druhého ohromit svými znalostmi a zkušenostmi. Většinou je úplně mimo. Pokud ale místo toho naslouchá s plnou pozorností, doptává se, snaží se problém druhého pochopit s laskavostí na úrovni myšlení i cítění, tak empatizuje.

Empatie také neznamená souhlas. Je možné porozumět jiné osobě na intelektuální i citové úrovni s laskavostí a stále s úctou nesouhlasit. Aristoteles řekl: Rozvinutá mysl se pozná tak, že je schopna pojmout myšlenku, aniž by ji přijala. Empatický nesouhlas je něco hodně podobného.

Většina lidí dělá to, co dělá, protože ze svého úhlu pohledu jedná rozumně. Lidé se v daném okamžiku chovají nejlépe, jak dovedou, na základě informací, které mají k dispozici, svých vědomostí, schopností, cílů, emočních a myšlenkových vzorců… Kdyby to v dané chvíli uměli lépe, tak by to určitě lépe udělali. Jak se říká, po bitvě je každý generálem.

Problém je v tom, že většina z nás se cítí jako středobod vesmíru a nedokáže se podívat na situace očima druhého nebo z pohledu celku. A tak tu máme spoustu neempatických sobců, kteří myslí jenom na sebe. Sáhněme si do svědomí – kdo z nás se takto občas nechová?

Přijměme fakt, že lidem důvody jejich chování dávají smysl, předpokládejme, že se rozhodují nejlépe, jak umí, i když my tomu nerozumíme a sami bychom učinili jinou volbu. To je důležitý úhel pohledu empatie a nám umožňuje vidět sociální interakce s větší jasností, objektivitou a nadhledem.

Empatie roste s laskavostí a s vnímanou podobností

Palivem empatie je laskavost, činí nás vnímavějšími k druhým i k sobě. Čím více laskavosti nabídneme druhým, tím lépe se do nich dokážeme vcítit a oni nám to často zrcadlově vrátí.

Empatie také roste s vnímanou podobností. Pokud vnímáme, že druhý je nám podobný, více s ním empatizujeme. Toto tvrzení podporuje studie Andrei Serino nazvaná Cítím to, co cítíš ty, pokud jsi mi podobný. Studie byla založena na objevu, že sledování videa, kde se někdo dotýká našeho těla nebo těla někoho druhého, může dočasně zvýšit nebo snížit naši citlivost na dotek.

Zjednodušeně řečeno, pokud by někdo stimuloval vaši tvář elektrickým impulsem, který je pod prahem vaší citlivosti, necítili byste nic. Pokud byste se ale přitom dívali na video a celý proces mohli sledovat, tak byste impuls zřetelně cítili. Kdybyste sledovali podobné video, kde by se někdo dotýkal člověka, který je například stejné rasy, a předpokládali jste, že vyznává podobné názory jako vy, tak byste impuls cítili taky. Naopak pokud byste se dívali na člověka jiné rasy s rozdílnými názory, necítili byste nic. Zajímavé, že?

Základem empatie je laskavost a podobnost. Na podobnost se můžeme také dívat jako na rovnocennost. Já a druhá osoba jsme z lidského hlediska a z pohledu „vyššího celku“ rovnocenné bytosti. Abychom se tedy stali empatičtějšími, potřebujeme si vytvořit mysl, která automaticky reaguje na lidi s laskavostí a s předpokladem, že ostatní jsou především LIDÉ „stejní jako já“. Nejsou to úředníci, učitelé, doktoři, prodavačky, ajťáci, bezdomovci – jsou to LIDÉ. Někteří z nás reagují automaticky zcela opačně.

Vytvořte si empatické mentální návyky laskavosti a podobnosti

Praxe vytváření mentálních návyků je založena na jednoduché, intuitivně zřejmé, ale hluboké myšlence: Jsme to, co si myslíme. Vše z toho, co jsme, vzniká s našimi myšlenkami. Myšlenkami tvoříme svět, řekl Buddha

A já jenom připomenu základní princip propojení: myšlenka v hlavě vyvolá emoci, která se promítne do těla a vše dohromady ovlivní naše chování. Naše chování zase ovlivní chování druhých. Takže to, co si myslíme, máme hned zrcadlově zpátky.

Návyk laskavosti a podobnosti si můžete vytvořit tak, že pokaždé, když se s někým potkáte (nebo ještě předtím), si připomenete, že je to člověk jako vy. Má podobná trápení, emoce, myšlenky, starosti a radosti, a v duchu si budete přát, aby byl šťastný. Budou to první myšlenky, které vás napadnou: „Tato osoba je lidská bytost stejně jako já. Přeji jí, aby byla šťastná.“

Pokud to budete dělat dostatečně často a dlouho (a rovnou vás upozorňuji, že se to velmi dobře čte, ale v praxi – aspoň ze začátku – je to s některými lidmi složitější), vytvoříte si automatické nastavení pro laskavost a empatii. Tento mentální návyk vás učiní vstřícnějšími k druhým lidem a oni vám to většinou na oplátku zase automaticky vrátí.

Já osobně mám s tímto nastavením mysli obrovské pozitivní zkušenosti. Pokud vyzkoušíte, poznáte to sami.

Nedávno jsem toto nastavení mysli aplikovala na jedné dlouhé, nudné schůzi. Obvykle to probíhá tak, že se každý má vyjádřit k určitému problému. Někteří mluví stručně, věcně, a jiní se „vykecávají“. Běžně jsem na vykecávače alergická a hlavou se mi honí opravdu nepěkné myšlenky. Sedím, útrpně mlčím a v duchu si přeji, aby už ten člověk skončil. Po takových schůzích jsem bývala vždy úplně vyčerpaná.

Tentokrát jsem se ale na ně těšila, protože jsem si z nich udělala objekty tréninku své mysli. Pokaždé, když začal mluvit onen „obtížný“ člověk, představila jsem si ho jako dítě a v duchu jsem si několikrát opakovala: Tato osoba je lidská bytost stejně jako já. Zažila v určitém okamžiku svého života smutek, zklamání, zlost, bezmoc, utrpení, fyzickou a emoční bolest… stejně jako já. Přeji jí, aby byla šťastná.

V úrovni mých emocí se stalo to, že jsem vykecávače přijímala, nevadili mi, a dokonce jsem i soustředěně poslouchala a lehce se usmívala. Po schůzi jsem byla čilá jako rybička a spokojená. Tak takovou sílu má laskavost a podobnost.

Meditace milující laskavosti (Loving Kindness Meditation)

Další způsob, který nám může pomoci stát se empatickým člověkem, je meditace milující laskavosti. Podle vědeckých studií praktikováním této meditace klesá úzkost, zlepšuje se nálada, vzrůstá empatie, sociální propojení a pocity štěstí. Existuje mnoho verzí této meditace. Nejprve vám zde popíšu jeden z tradičních způsobů, říká se jí Metta Bhavana.

1. Nejprve se několik minut soustřeďte na svůj dech, abyste se zklidnili a naladili na meditaci.

2. Potom si směrem k sobě navoďte pocit laskavosti – můžete několikrát, v duchu nebo potichu, opakovat následující fráze:

• Já mohu být v pořádku (zdravý, spokojený nebo cokoli, co potřebujete).
• Já mohu být šťastný.
• Já se mohu zbavit utrpení.

3. Po několika minutách si představte někoho, koho máte rádi nebo obdivujete a je pro vás snadné ve své mysli pro něj vytvořit milující laskavost. Pokud chcete, můžete pro tuto osobu použít podobné fráze jako pro sebe.

4. Po dalších několika minutách udělejte totéž pro neutrální osobu, kterou nemáte ani rádi, ani neradi, nebo pro někoho, koho moc dobře neznáte.

5. Za pár minut přejděte ke svému „obtížnému člověku“: k někomu, koho rádi nemáte nebo vám v životě způsobuje velké obtíže.

6. Nakonec rozšiřte pocit na všechny bytosti na této planetě.

7. Uvědomte si, jak se po této meditaci cítíte. Významné pocity a myšlenky si zapište.

Skvělé na této meditaci je, že než se dostanete k obtížnému člověku, vaše mysl je již nastavena na milující laskavost, což vám usnadňuje „rozbít“ své mentální návyky k této konkrétní osobě. Například pokud jste pokaždé znechuceni (naštvaní, cítíte odpor, ublíženost…), pokud si jenom vzpomenete na osobu XYZ, a použijete ji po nějakou dobu jako každodenní předmět meditace, po chvíli může vaše mysl tuto problematickou osobu spojovat s pozitivnějšími nebo neutrálními pocity, které se mohou promítnout do vnější reality v podobě změněného chování a zlepšení vašeho vztahu. Je potřeba to vyzkoušet.

Hojení vztahů

Další způsob, který vám zde popíšu, jsem si sestavila sama pro sebe. Používám ho pro hojení vztahů. Kdykoli se na někoho naštvu (ať už „oprávněně“, nebo ne), něčí chování mě mrzí, případně ve mně přetrvává pachuť konfliktu či nedorozumění vůči kolegovi, přátelům, rodičům, manželovi, svým dětem a tak dále, na chvíli si někde (čím dříve, tím lépe) tiše sednu a oddám se níže popsané meditaci. Je to velmi mocný nástroj. Po několika minutách se cítím ohledně sebe, druhého člověka a celé situace o hodně lépe. Velká část negativních emocí se prostě rozptýlí.

1. Nejprve se několik minut soustřeďte na svůj dech, abyste se zklidnili a naladili na meditaci.

2. Potom si směrem k sobě navoďte pocit laskavosti – můžete několikrát, v duchu nebo potichu, opakovat následující fráze:

• Já jsem v pořádku (zdravý, spokojený …) nebo Já mohu být v pořádku (zdravý, spokojený nebo cokoli, co potřebujete) – použijte to, co vám víc sedí.
• Já jsem šťastný nebo Já mohu být šťastný – použijte to, co vám víc sedí.
• Já netrpím nebo Já se mohu zbavit utrpení – použijte to, co vám víc sedí.

3. Po několika minutách si představte někoho, s kým jste zažili nepříjemnou situaci. V duchu si řekněte (pokud si je pamatujete) nebo velmi pomalu přečtěte následující jednotlivé věty. Na konci každé věty udělejte pauzu a prozkoumejte své skutečné pocity.

• Tento člověk (jeho jméno) má tělo a mysl stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) má pocity, emoce a myšlenky stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) byl v určitém okamžiku svého života smutný, zklamaný, rozzlobený, zraněný nebo zmatený… stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) zažil ve svém životě fyzickou a emoční bolest a utrpení stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) si přeje být bez bolesti a utrpení stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) si přeje být zdráv, milován a mít naplněné vztahy stejně jako já.
• Tento člověk (jeho jméno) si přeje být šťastný stejně jako já.
• Přeji tomuto člověku (jeho jméno), aby měl sílu, zdroje, emocionální a sociální podporu, aby mohl zvládnout problémy ve svém životě.
• Přeji tomuto člověku (jeho jméno), aby se zbavil bolesti a utrpení.
• Přeji tomuto člověku (jeho jméno), aby byl šťastný.
• Protože tento člověk (jeho jméno) je člověk stejně jako já.

4. Ještě se jednu minutu soustřeďte na svůj dech. Uvědomte si, jak se po této meditaci cítíte. Významné pocity a myšlenky si zapište.

Říká se, že pokud uděláte laskavý skutek, zvýší se okamžitě váš vlastní vnitřní pocit štěstí. Máte to taky tak? Zkuste pozorovat někoho, kdo vám právě vypráví, co pěkného a laskavého udělal.

A můj seriál o emoční zralosti je u konce. Určitě existuje spousta dalších oblastí, kterých jsem se nedotkla, ale to je už, milí čtenáři, na vás. Na webu Psychologie.cz naleznete spoustu další inspirace pro osobní rozvoj a práci s emocemi od vynikajících autorů. Přeji vám, ať se vám v životě skvěle daří!

Radka