Víkend je za mnou a já se nemůžu zbavit hořkosti. Sraz s bývalými spolužáky ve mně zanechal pocit ztraceného času.

Až na pár výjimek jsem se potkala s padesátiletými starci. Tím nemyslím stříbro ve vlasech, ale evidentní rezignaci v řeči těla a v tématech hovoru.

• „Stojí to všechno za ho… Už to do důchodu nějak doklepu a pak si budu konečně dělat, co budu chtít.“
• „A co vlastně pak budeš dělat?“
• „Užívat si.“
• „A co konkrétně myslíš tím užívat si?“
• „No nevím, prostě nedělat nic, nikam nemuset, nic neřešit. Mám všeho plný zuby.“

Dále jsem se dozvěděla, že svět je strašný, politici hrozní a budoucnost neradostná.

Proboha, o čem jsme se to vlastně bavili? Už ani nevím. Ale pochopila jsem, že většina spolužáků se už dopředu vzdala plánů na druhou polovinu života.

Padl na mě splín a můj pud sebezáchovy mě přivedl k malému ohlédnutí. Prvotní motivací bylo najít v mém životě něco zábavného, radostného. Ale ve skutečnosti jsem asi hledala něco hlubšího… O tom se těžko mluví.

Šla jsem na to metodicky. Někde jsem četla, že se naše životy odvíjejí v sedmiletých periodách, a tak jsem si ten svůj rozdělila do sedmiletí. Zvu vás na procházku. Možná jsme někdy procházeli stejným sadem:

První sedmiletí (0 – 7 let)

Objevuji svět. Dívám se na něj z batolecí perspektivy. Horizont nevidím a ani mě nezajímá, zato vidím každou drobnost na koberci. Také přesně vím, co chci, a co nechci. A vynucuji si to všemi prostředky. Dupáním, křikem a vzdorem.

Zajímá mě všechno. Bohužel, zásah prvních neoblomných autorit (rodiče, učitelka, trenér) omezuje moji nekonečnou kreativitu. Nutí mě dělat to, co chtějí oni. Učí mě, že takhle je to dobře a takhle špatně. Kdo jim to dovolil?

Ale zase mě nosí na rukou…

Druhé sedmiletí (8 – 14) 

Najednou registruji druhé pohlaví. Rostou mi ruce a nohy, vypadávají zuby. Už zase se pokouším dosáhnout svého vzdorem. Poprvé na mě chtějí, abych se podívala za horizont a rozhodla se, co vlastně chci. Nechápu je! A navíc se rodiče občas začínají chovat „divně“.

Třetí sedmiletí (15 – 21)

Jsem naprosto v zajetí přitažlivosti opačného pohlaví. Ta hořkobolná sladkost. Zase mě nosí na rukou. Zato rodiče jsou nemožní. Zříkám se všeho. Už mám na to „dost“ rozumu. Vím přesně, co nechci – a je toho hodně. 

Už podruhé po mně chtějí, abych se rozhodovala, co ze mě bude. Copak já vím?

Čtvrté sedmiletí (22 – 28) 

Že bych byla dospělá? Chápu, že vzdorem nic nezmůžu, učím se trpělivosti. Rodiče se polepšili, znovu je beru na vědomí. Už potřetí se rozhoduji, čím budu, poprvé tváří v tvář  realitě. Ptám se, jestli mě to uživí.

Prožívám první párové soužití. Nastal dětí čas. Klesám na kolena a znovu na svět pohlížím z batolecí perspektivy. Rodiče se mi rozrostli o tchýni a tchána. A už zase mi říkají, co mám a nemám dělat. Učím se ještě větší trpělivosti.

Páté sedmiletí (29 – 35)

Jsem matka na plný úvazek. Není jak vybírat priority: mám jen priority. Chodím do práce, starám se o děti, o manžela, šiju, vařím, peru. Sháním mandarinky, toaletní papír i knížky.

Studuji při práci. Začala jsem pomáhat své babičce. Stárne a mám o ni strach. Začínám ji hlídat a napomínat. Je to pro mě těžké, pro ni asi taky. A ke všemu na Václaváku cinkají klíče, je rok 1989.

Šesté sedmiletí (36 – 42) 

Všechno kolem mě se změnilo. Je jen na  mně, jak se přizpůsobím. Už počtvrté se rozhoduji a opouštím klidné zaměstnání. Stává se ze mě obchodník. Poprvé slyším slova jako marketing a poprvé bydlím ve Vídni v hotelu. Líbí se mi to.

Do toho mě neočekávaně opouští babička a bolí to. Moje děti stojí na první křižovatce svých rozhodnutí. Co jim mám poradit? A k tomu mám pocit, že se na mě začínají dívat svrchu.

Sedmé sedmiletí (43 – 49)

Moje děti se už podruhé rozhodují. Vybrat si můžou „všechno“. Mají to těžší než já. Já se učím žít s dospělými dětmi, neříkat jim tohle smíš a tohle nesmíš. Občas asi musím být nemožná.

Z mých rodičů‑rádců se najednou stávají rodiče‑děti. Svět je na ně příliš rychlý a příliš zmatený. Už mi neporadí, už vždycky si budu muset poradit sama. A najednou mě to tíží. K tomu mám obavy o jejich zdraví.

S manželem poprvé vyrážíme do Asie, jen tak s batohem na zádech. Svět se nám zmenšuje pod nohama. Všechno je najednou možné. Seznam toho, co chci ještě vidět, zažít a udělat, houstne. Začínám se bát, že než dojdu na konec sadu, všechno nestihnu.

Zase se učím říkat nahlas: já chci, já můžu, já toužím a já udělám. A tentokrát to říkám sama sobě.

Co jsem se naučila?

Ukrajuji z osmého sedmiletí a mudruji, kolik takových sedmiletí mi ještě zbývá. Pokud budu usuzovat podle svých rodičů a prarodičů, je jich přede mnou alespoň pět. Možná šest. A to už je pěkná procházka.

Také jsem se naučila, že o tom, jak prožiji dalších čtyřicet let, si rozhoduju sama. Mé štěstí se neukrývá v nahromaděných penězích ani na mě nečeká před televizí. Přesto je na dosah.

Zase se učím říkat nahlas: já chci, já můžu, já toužím a já udělám. A tentokrát to říkám sama sobě.

Hledám svou zapomenutou kreativitu a zařazuji do života nové rituály. Každé ráno, když procházím parkem, poslouchám jarní zpěv ptáků a znovu zkoumám, kam se stáčí moje životní cesta.

Dokážu udržet vnější svět plný lidí a věcí v rovnováze s mým vnitřním světem plným myšlenek? Co mě naučilo bohatství mých sedmi sedmiletí a jak si co nejlépe vytvořit představy své další budoucnosti?

Ještě stále bojuji s tím, jak dostat své strachy a  pochyby pod kontrolu. Třeba to jednou zvládnu, ještě mi zbývá spousta času. Jaro otevírá svou slunečnou náruč, hladina Vltavy se čeří a hloubka oblohy se zdá být nekonečná. Takže do tance přátelé, děkuji vám za procházku.