K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Kde končí zdravé sebevědomí

Nízkým sebevědomím trpí člověk sám, přehnaně vysoké poškozuje jeho vztahy s okolím.

Jitka Ševčíková

Jitka Ševčíková

3. 9. 2015

Ze seriálu: Emoce a my

Pýcha a ješitnost jsou poruchou sebehodnocení. Podíl kultury orientované na cíle, výkon a společenskou prestiž u nás této emoci, která byla kdysi první mezi sedmi smrtelnými hříchy, nahrává. Každý člověk má tendenci neustále srovnávat sám sebe s někým druhým a následně se vyrovnat těm, kteří jsou vnímáni jako lepší. A pyšní lidé už vlastně ve svých očích lepší jsou.

Nedávno jsem s dcerou sledovala pohádku Nesmrtelná teta, kde Jiřina Bohdalová krásným způsobem ztvárnila mnoho podob emoce závisti. To mne přivedlo na myšlenku, že dost lidí na mých seminářích se chce naučit získat větší sebevědomí, umět regulovat své emoce včetně závisti a žárlivosti, chce se namotivovat, posilovat empatii a sociálně lépe vycházet s druhými.

Pak je taky spousta těch, co to už nepotřebují. A ještě víc těch, kteří si myslí, že to nepotřebují. Jsou pyšní na to, jak to tady zvládají, jak jsou atraktivní, úspěšní, mladí, bohatí, zkušení, zcestovalí, všechno vědí, všude byli, od každé vesmírné lodi mají klíče. A když je nemají, vědí, kdo je má.

Znáte je? Jsou to lidé pyšní. Pýcha. S Nesmrtelnou tetou by byly fakt dobrá dvojka. A pokud je závist nesmrtelná, přikláním se k názoru, že pýcha smrtelná teda je. Aspoň ta moje. Občas jí chodím na hrob zalévat kytky a trochu si nostalgicky zavzpomínám.

Já na to mám!

Pýcha, zpupnost a ješitnost. Docela příjemný stav mysli, zpravidla opřený o pocit, že ostatní ve srovnání s námi mají něčeho (nebo všechno) podstatně méně: vědomostí, zkušeností, času, dětí, metrů čtverečních, peněz na kontě, aut v garáži, zážitků. Postavení, důležitých vztahů, odkoučovaných hodin, šatů ve skříni, posledních modelů čehokoli, najetých kilometrů, navštívených destinací, titulů před i za jménem. A my jim to všem ukážeme! My (na) to totiž máme.

K pyšnosti a ješitnosti nestačí, že kolem sebe nacházíme hloupější, chudší a méně úspěšné lidi. Ješitnost se probouzí ve chvíli, kdy máme pocit, že jim to názorně potřebujeme ukázat, do očí říci. Nemusí to být vždy komunikace verbální. Stačí obrácení očí v sloup, přehlíživý pohled nebo povýšená brada či nos nahoru.

Pyšná princezna to domnělému zahradníkovi pěkně natřela už v zahradě, ovšem kdo se směje naposled… Myslím, že skončila v jezírku, přestože střevíček jí král nakonec zavázal. Po strastiplném a dobrodružném útěku do země krále Miroslava a převlečení kabátu v chýši ševce jí to princ Miroslav neodpustil a její pýchu jí oplatil. Tak se nám to v životě pěkně řetězí. Jak ty mně, tak já tobě. Já ti ukážu, kdo je tady na výši. Případně na koni.

Na tom, že tak rádi poučujeme druhé, kteří se dopustili chyb, má větší podíl pýcha než dobrotivost, a nekáráme ani tak proto, aby se druzí polepšili, jako spíše proto, abychom je přesvědčili, že sami takové chyby neděláme.
Francois de la Rochefoucauld

Susan Shottová emoce rozděluje na rolové (role-taking feelings) a nerolové – radost, smutek, vztek (non-role taking feelings). Z hlediska společenských vazeb mají význam emoce rolové. Mezi nimi najdeme emoce empatické, které vznikají tím, že se vcítíme do situace druhého, a emoce reflexivní (vina, stud, pýcha, hrdost, ješitnost). Přestože se tyto emoce vytvářejí v přímé či nepřímé interakci s dalšími lidmi, v konečném důsledku emoci reflektuje každý sám a provádí tak sebe-kontrolu.

Emoce tedy mohou být jedním ze způsobů výkonu „neviditelné“ moci. Souvisejí totiž nejen s morálním hodnocením, co je dobré a co špatné, ale také se sankcemi vyplývajícími z porušení vžité normy. Člověk sleduje sám sebe, jelikož si je vědom neustálé přítomnosti kulturní či sociální normy a případně publika, které by hodnotilo jeho výkon při podřízení se nebo vzdorování normě.

Jak tedy rozpoznáme člověka zdravě sebevědomého od pyšného?

Pýcha je vidět

Říká se: je pyšný jako páv. Páv také ve chvíli, kdy to potřebuje ukázat, rozprostře svůj ohromný pestrobarevný ocas, aby několikanásobně zvětšil vnímání své velikosti, majestátnosti.

Pyšného člověka poznáme podle jeho přehnaného sebevědomí; mívá o sobě velmi vysoké, dokonce přemrštěné mínění. Je pyšný na určité vlastnosti, majetek, na to, co dokázal, nebo také na své postavení.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Ten, kdo je příliš pyšný, zakouší pocit plnosti v hrudi, jako by se jeho srdce zvětšilo. Vždyť také o pyšném člověku říkáme, že se mu prsa nadýmala pýchou. Při emoci pýchy se nám prý údajně zrychluje trávení a látková výměna, takže zcela na místě je je i poznámka směrem k pyšnícímu se hlavně se z toho nepo…!

Průvodním jevem bývá pocit, jako by tělo a údy dotyčného vyrostly, člověk se nafoukne, jako by ho naplnil vzduch z hustilky. Proto se také hovoří o „nadutosti“ nebo „nafoukanosti“. Pyšný člověk se nehrbí, má natažený krk a sleduje, jestli se na něj okolí dívá. Hledá oční kontakt – když ho najde, dívá se přezíravě nebo naopak velmi pánovitě.

Často se chová manipulativně, okázale dává najevo svůj názor a ostatní nenechá domluvit. Při hovoru z něj čiší samolibost. Stejně tak může být znakem pýchy i pohled do zrcadla nebo neustálé hodnocení své postavy, věku a vzhledu při srovnávání s jinými.

Hrdost, ušlechtilá vášeň, není slepá k vlastním chybám, ale pýcha ano.
Georg Christoph Lichtenberg

Je-li někdo na něco přiměřeně pyšný nebo hrdý, může to být i emoce veskrze pozitivní: dobrá hostitelka je pyšná na své kulinářské speciality, pracovitý zahradník na krásu svých květin, schopný sportovec na své diplomy, moje babička byla zase pyšná na svůj hezký rukopis nebo svou vzdělanost. Matky bývají pyšné na své děti.

Při tomto pocitu uspokojení může vědomí vlastních zásluh v pozitivním smyslu posilovat pocit vlastní hodnoty. Každá matka si jistě vzpomene na to, jak bylo její dítě pyšné, když udělalo první kroky. To je prospěšná pýcha, která – pokud ji matka podpoří – je pro vývoj dítěte pozitivní.

Sobecká pýcha

Nicméně výraz „být pyšný“ poukazuje na nebezpečí přemíry sebevědomí. Kdo si to uvědomuje, snaží se zachovávat míru. Ovšem rozdíl mezi přiměřenou a arogantní pýchou, která v sobě vždy skrývá nebezpečí porušené rovnováhy, se poznává obtížně.

Sobecká pýcha a nadměrná sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi – obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé bývají navíc krajně dotěrní.

  • Všeobecně se egoista snadno pozná – ve skupině lidí se dere dopředu, nerad příliš dlouho naslouchá druhým, ustavičně se pokouší prosadit svůj komentář, výrok nebo monolog.
  • Jeho slova oplývají samým „já“, „můj“, „mně“.
  • Někdy se však pýcha skrývá i za zdánlivě skromným nebo pokorným jednáním člověka, který je v základu ostýchavý, ale svým neúčastným chováním upoutává pozornost.
  • Samolibost je přehnaná forma sebeuspokojení, která na druhé působí často nepříjemně, zatímco troufalé chování arogantního člověka vyvolává u druhých lidí hněv nebo nenávist.
  • Marnivá nebo také ješitná osoba chce vždy ukázat svou domnělou převahu a zároveň se ustavičně domáhá přízně celého okolí.

V minulých dílech seriálu o emocích jsem psala, že ke každé emoci lze najít jeden nebo více jejich protipólů. U emoce pýchy to může být například pokora, přijetí, příjemná hrdost, (sebe)láska nebo klid.

Jak se tedy od pýchy dostat k pokoře, k vnitřnímu sebepřijetí a vyrovnanosti?

  1. Zkuste ticho. V momentě, kdy váš vnitřní egoista chce opět dát ve společnosti na odiv, že jste něco více, mlčte a jen pozorujte situace. Uvědomte si, že teď muví někdo jiný, a vy si můžete vychutnat vnitřní pocit klidu, že jste dokázali, zažili nebo máte něco obdobného.
  2. Oddělte pocity a fakta. Že se občas cítíte na vyšší úrovni než ten, se kterým se srovnáváte, neznamená, že na ní trvale jste. Naučte se zdravě reagovat i na svůj neúspěch, ocenit, chválit a přát druhým jejich pocit úspěšnosti, dosažení cíle, hojnost.
  3. Podívejte se na to opačné. Lidé tráví roky tím, aby mohli dát na odiv něco, na co jsou skutečně pyšní: studují, cestují, hromadí, stavějí, kupují, stoupají na společenském žebříčku. A s tím také často bývá spojena emoce strachu: že o to nabyté přijdou. Může tam být i pocit strachu být výjimečný, lišit se od většiny.
  4. Trénujte své silné stránky bez pocitu okázalosti. Často vyhledáváte situace, v nichž tyto přednosti můžete uplatnit v akci. Nebudete o nich muset povídat, mluvit za vás budou činy.
  5. Nebojte se. Za většinou demonstrace naší úspěšnosti a dokonalosti je právě obava, že ve srovnání s ostatními z toho vyjdeme hůře. Naučte se vnímat a respektovat jinakost druhého člověka. Kolegyně psycholožka Lucie Kolaříková mne pro takové situace na společných seminářích naučila kouzelnou větičku: „No a co?“ Funguje naprosto skvěle.
  6. Buďte tady a teď. Žít přítomností, kolikrát už jste to slyšeli? Pyšný člověk často čerpá z minulosti a predikuje do budoucnosti. Prožívání přítomného okamžiku vám pomůže soustředit se na práci svých smyslů, emocí a posílení empatie – nacítění se do druhého.
  7. Tituly nejsou všechno. Být odborníkem ve svém oboru je důležité. Sebevětší množství znalostí a zkušeností vám však bude k ničemu, pokud tím neustále budete obtěžovat své okolí a dávat to najevo. Pamatujete na doktora Cvacha v Nemocnici na kraji města? Být příjemný, umět lidem vyjít vstříc, být pozitivně naladěný, mít dobrou morálku, toto jsou vlastnosti, které jsou v dnešním světě ceněné často mnohdy víc než odbornost.

Douška na závěr

Moje maminka je i ve svých 69 letech moje velká „emoční učitelka“. Zkouší mne dnes a denně. Nejinak i se vzkříšením tety Pýchy a ješitnosti. Přijela jsem z několikadenního velmi náročného semináře, tlumočeného simultánně do němčiny, a autorského čtení své právě vydané knihy. Byla jsem velmi hrdá, že jsem to zvládla, pyšná, že knížka se dobře prodává a lidé na semináři byli spokojení.

Chtěla jsem mamince dát přečíst krásnou děkovnou SMS od jednoho účastníka, ale nedala mi šanci. Naopak začala vychvalovat mou spolužačku ze střední. Jak je Silvinka milá, jak se stará o veliký dům a zahradu, je stále  pěkně doma, pořád učí na té základce, kde ji všichni mají moc rádi, jestlipak jsem si všimla, že zase zhubla a jak jí to sluší?

Pomalu to ve mně začalo bublat, ale máma byla k nezastavení. Zaregistrovala však neomylně stopy mé únavy z náročných dní a dorazila mne větou: „Tady u nás ve vesnici se uvolnilo místo ve fabrice u pásu, kde se navíjejí elektromotorky. Kdybys chtěla, skočila bych se ti tam zeptat, jestli by tě vzali… aspoň bys nemusela nikam jezdit.“

Ona to, lidi, fakt myslela úplně smrtelně vážně! A to už je zase jiná emoce.

Emoce a my
Seriál

Jaký vliv mají emoce v době formování naší osobnosti a jak se s nimi později můžeme naučit vypořádat?

Jitka Ševčíková

  • Štěstí