Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Ta divná

Od pohrdání k sebeúctě vede dlouhá cesta. Pomůže nám, když pochopíme svá vlastní omezení.

Ze seriálu: Emoce a my

Jitka Ševčíková

Jitka Ševčíková

8. 7. 2015

Pohrdání a nespravedlnost vůči druhým mají společného jmenovatele: pocit nedostatku sebejistoty a sebeúcty. Je přitom jedno, jestli chcete získat prestižní místo, mít fungující naplněný vztah nebo dobře vychovat své děti. Pocity pohrdání, pocity vlastní nedostatečnosti a paralyzující strach ze selhání vás dovedou do místa, odkud díru do světa neuděláte. A přitom si ani nemusíte být vědomi, v čem jste jiní a proč zrovna vy téměř nikdy nemáte šanci získat punc jedinečnosti. A když už, tak spíše té negativní. Opovrženíhodné.

Jako dítě mne moc nechválili, na střední škole nebylo za co, a po maturitě jsem se raději bleskurychle vdala. Emoce se mi smrskly na ty úplně základní: libost, nelibost, radost, lásku, smutek, strach, očekávání, znechucení a překvapení. Že existuje ještě nějaký, daleko širší emoční repertoár, to jsem zjistila mnohem a mnohem později.

Pojmenovávat alespoň základní emoce, chápat je, prožívat, dávat kultivovaně najevo a mluvit o nich jsem se učila dlouhé roky. O emoci pohrdání se toho zase tak moc nenapsalo, tak jsem dnes zvolila právě ji – další souputnici mého dětství a mládí.

Pošli to dál

Myslím, že to začalo v druhé třídě, kdy jsem jako jediná (a navíc jediná brýlatá) ze třídy se sousedovic Aničkou začala chodit do hodin náboženství. Psal se rok 1976 a náboženství zrovna nebyl předmět pro budoucí pionýry žádoucí. Každé úterý po skončení vyučování se na mne spolužáci dívali pohrdavě a komentovali mé odchody za panem farářem poznámkami, které jim zřejmě naočkovali jejich rodiče.

Doteď si pamatuju provokativní otázku spolužáka, syna tajemníka MNV, jako vystřiženou ze Starců na chmelu: „Je Bůh, soudružko učitelko?“ Když jim socialisticky odpověděla „samozřejmě, že není,“ jejich pohrdání mým vzděláváním v církvi římsko-katolické, korunované mými brýlemi, na sebe vzalo hmotnou podobu šikany.

Nenaučila jsem se vážit si sama sebe, protože jsem nevěděla, jaké to je, vážit si ostatních, ctít hodnoty. Zároveň jsem se sama učila pohrdat.

Rodiče brzy usoudili, že by mi další návštěva hodin, kde se četlo z Bible, mohla uškodit při budoucím přijetí na střední školu, a víra se smrskla na nedělení návštěvy kostela a milovaný zpěv v chrámovém sboru. Ovšem semínko pohrdání bylo zaseto, nově poznaná emoce už se se mnou táhla dál.

Byla jsem jiná. Byla jsem „něco míň“ než oni. Nosila jsem brýle. Neudělala jsem výmyk. Neměla jsem tašku s odrazkami v podobě kočiček, igelitku ABBA ani džíny Prekon. Neměli jsme auto ani psa. Chodili jsme do kostela. Jezdili na Sv. Hostýn. Přijala jsem to. Jsem opovrženíhodná. Zasloužím si pohrdání. To vám nevyžehlí ani vysvědčení se samými jedničkami. Spíš naopak. Šprtka.

Jak se takové pohrdání projevovalo? Děti se mne stranily, posmívaly se mi. Byla jsem „ta brýlatá, co půjde k svatému přijímání“. Nemluvily se mnou, neodpovídaly mi na pozdrav, nebraly mne do svých her. Smály se mému zděděnému oblečení, nemoderním botám. Když se mi něco povedlo, bylo ticho, nikdo to neocenil. Nenaučila jsem se tedy ani vážit si sama sebe, protože jsem nevěděla, jaké to je, vážit si ostatních, ctít hodnoty, ale zároveň jsem se sama učila pohrdat. Prostě: POŠLU TO DÁL.

V literatuře se toto nazývá šíření emocionálního jedu. Byla jsem na spodní příčce třídního žebříčku. Abych se necítila úplně na dně, poukazovala jsem na ty, kteří na tom byli ještě hůř než já. Například zmiňovaná sousedovic Anička, která do náboženství musela chodit celé čtyři roky, a ještě nosila prastarou aktovku po své starší sestře. Nesmiřovalo mne to s ní, naopak. Byla na ještě nižší laťce. A možná už tehdy ve mně někde hluboce klíčil odpor, lítost a zloba: Budu někdy dost dobrá?

Zabijáci sebeúcty

Znám řadu inteligentních lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě a marně čekají, až si jejich talentu někdo všimne. A ještě víc těch, kteří podle objektivních měřítek v ničem nevynikají, a přesto se vyšvihli na skvělé placená místa. Připomíná vám to něco u vás v práci? Nebo v našem státě? Ve výsledku je to jedno. Zdánlivá nespravedlnost a pohrdání mají totiž společného jmenovatele: pocit nedostatku sebejistoty a sebeúcty.

Kdekdo v nás může vyvolat pocity odporu, nechuti a opovržení. Takového člověka bez zaváhání odsoudíme, nebo jím dokonce začneme pohrdat, čímž jej posadíme hluboko pod vlastní „dokonalost“.

Nejsem tu od toho, abych svět hodnotila, spasila, soudila, usuzovala, pohrdala jím, předpokládala a vytvářela si domněnky. Já tady prostě jen jsem. A mohu konat.

Po světě chodí bezpočet lidí jiných, než jsme my. V tom je půvab různorodosti světa. Odsuzováním a pohrdáním lidi soudíme, ale nikdy nejsme schopni pojmout všechny životní zkušenosti, které druhého dovedly až k jeho současnému chování. Nikdy neznáme celý příběh.

Vnitřního démona pochybnosti a opovržení přitom nemusí vždy vyvolat jen těžké dětství nebo například fyzický handicap (u mne to byly brýle, lítostivost a opravdu příšerné oděvní kreace 70. let). To, co snižuje naši sebejistotu, pohrdání sama sebou, je často výsledkem našich vlastních myšlenkových vzorců, které stále omíláme. Já jsem jim to prostě uvěřila. Neustále jsem se srovnávala s ostatními. A nevycházela jsem (ani podle sebe) z toho příliš dobře.

  1. Jedním z takových mechanismů je selektivní pozornost, kdy si všímáme pouze situací nebo zpětné vazby, které potvrzují naši nedostatečnou hodnotu, a zároveň zlehčujeme naše silné stránky a zásluhy, případně je vůbec nevnímáme.
  2. Spolehlivým zabijákem sebeúcty a živitelem pohrdání je také selektivní paměť, kdy zapomínáme na evidentní důkazy našeho úspěchu či vlastní hodnoty. Zkuste se zeptat člověka, kterým je neustále od okolí pohrdáno, co kdy skvělého udělal. Odpověď z něj budete páčit marně. Pokud máte stejný problém, podívejte se do diáře a den po dni si zkuste zpětně vybavit, co se vám ten den povedlo, kdy vás ostatní pochválili nebo vám projevili přízeň. Mohou to být i maličkosti. Kdy vám někdo poslal sms: Jak se máš? 
  3. Do třetice si vnitřní pochyby udržujeme selektivní intepretací. Vždy, když se tenkrát na mě někdo obrátil s prosbou nebo dotazem, vnímala jsem to jako snahu okolí mne zneužít a interpretovala jsem si tak jakoukoli další situaci. Třeba že se u nás schyluje k rozvodu, když se večer tváří táta tak hrozně unaveně. Nebo že se mnou máma není spokojená, protože mi úkol vrátila s připomínkami.

To, že tato vysvětlení vypovídají o nedostatečné sebejistotě, si neuvědomíme. A řetězovou reakcí začneme pohrdat ostatními: lidmi s jiným životním stylem, vzděláním, životním názorem, finanční situací, momentálním rozpoložením nebo citovou angažovaností.

Odvahu!

Dobrá zpráva: myšlenkové vzorce, kterými živíme své pohrdání, lze nahradit jinými. Ano, přiznávám – pohrdala jsem svými spolužáky, rodiči, Českou republikou, vzděláním, penězi, politikou, svobodnými, rozvedenými, tlustými, nemocnými, barevnými, žebráky, hloupými, uprchlíky, alkoholiky, plačícími, zuřícími a asi i mnoha jinými… a zejména sebou samou.

Ta úleva, když jsem se přijala, začala jsem se mít ráda. Když jsem přestala hodnotit, poměřovat, soudit, pomlouvat. Ten obrovský energetický potenciál, když jsem to přijala, že takový je svět, taková jsem já a oni takoví taky prostě jsou. Oni sami došli do své situace a já tu nejsem od toho, abych ten svět hodnotila, spasila, soudila, usuzovala, pohrdala jím, předpokládala a vytvářela si domněnky. Že já tady prostě taky jen jsem. A mohu konat.

Mohu si vážit sebe sama za to, co jsem v životě prožila, mohu změnit věci, emoce, své chování, svůj postoj – vše, co spadá do sféry mého vlivu. To ostatní spadá do sféry jejich zájmu, nebo dokonce mimo ni. Oni také žijí svůj příběh. Který se někdy s tím mým potkává. To mi však nedává právo k pohrdání.

Nespokojenost cítí někdy každý. Když vás to občas popadne, můžete se vymlouvat na křivdy z dětství, nebo to změnit.

Jak začít? Začít můžete u sebe. Tím, že uděláte třeba to, čeho se bojíte. Že si budete všímat situací, kdy selektujete, ať už paměť, interpretaci nebo pozornost. Každý si občas připadá, že není dost dobrý. Když vás ten pocit někdy ovládne, můžete se vymlouvat, nebo to změnit. Do okamžité pohody vás tato strategie nedostane, ovšem ukáže vám možnost volby.

S pohrdáním ovšem často ruku v ruce jde emoce strachu. Z toho, že bych mohl dopadnout podobně. Z odmítnutí, ponížení, z nepřijetí, ze ztráty nebo z neznáma. Takhle se občas cítí i ti nejúspěšnější. To, čím se liší, je jejich ochota jednat navzdory strachu.

Měla jsem strach vystupovat před lidmi. Měla jsem strach pustit se do podnikání. Měla jsem strach napsat knížku. Nevěřila jsem si. Nejlepší cestou, jak se strachu zbavit, je udělat to. Přesně to, čeho se bojíte. Nestačí však jen strach překonat. Nepřestávejte, ani když uděláte chybu nebo když to nevyjde. Místo vnitřního pohrdání, že to neklaplo, to berte jako prostředek k učení.

Neznamená to, že jste špatní, ale že máte novou zkušenost. Poznali jste další věc, která nefunguje. Nic víc. Pro překonání pohrdání je důležitá i odolnost vůči zklamání. Každý, kdo něco dokázal, měl několik motivací a především cítil nespokojenost s tím, co je teď. Mimochodem, nespokojenost cítí někdy každý. Když vás to občas popadne, můžete se vymlouvat na křivdy z dětství, nebo to změnit. Výmluvy, nebo výsledky?

Od pohrdání k úctě

Slovo úcta (uctívat, uctivý) souvisí se slovy ctít, poctít a poctivý. Pochází ze staroslovanského „čisti“: brát ohled, pokládat (za něco), považovat (si), jako například v ruském učítyvať. „Uctít“ návštěvu znamenalo dříve nabídnout hostům něco k jídlu a „ctít barvu“ znamená dodnes v kartách dodržovat, respektovat.

Vztah úcty – velmi podobně jako představa cti – se v jednotlivých společnostech projevuje nápadnými a jednoznačnými gesty, která někdy vyjadřují určité sebeomezení: pozdravit první, nabídnout ruku, jídlo, pití, zázemí, zmlknout, podívat se do očí. Je to pravý opak pohrdání, kdy nepozdravíme, nabídnutou ruku nepřijmeme nebo ji nepodáme, o jídlo a pití se nepodělíme, skáčeme do řeči, na dotazy neodpovídáme a uhýbáme pohledem. Případně pohrdáme fyzicky, od narušování osobní zóny po uplivování.

Když se vrátím ke svému příběhu z dětství a dospívání, vím, že kus cesty jsem ušla. Sebeúcta k sobě se projevuje tím, že respektuji své emoce, tělo i myšlenky, snažím se je mít v rovnováze.

  • Mysl krmím kvalitní duševní „potravou“, vybranými informacemi, dostatkem víry.
  • Odpovídám na otázky, které mi mozek pokládá.
  • Ráno se zdravím s úsměvem, dívám se sama sobě do očí.
  • Opečovávám a živím vztahy, na kterých mi záleží.
  • Tělu dopřávám pohodlné boty, kvalitní oblečení, přírodní kosmetiku, pravidelnou péči, zdravotní prevenci.
  • Dobře spím. Medituju.
  • Dovoluju si nedokonalost.

Nepohrdám signály, které ke mně moje duše, emoce i fyzická schránka vysílají. Vím, že si to zaslouží. Budu je ještě potřebovat. Doufám.

Co se týče dřívějšího pohrdání například k životnímu stylu a postojům mé tchýně, pomohla mi cesta od pohrdání k úctě právě překonáním strachu jít do konfrontace, získat informace, pochopit její postoj a naučit se určitému respektu. Uvědoměním, že je to máma mého muže, že bez ní by se nenarodil, že ho vychovávala nejlépe, jak uměla, že neznám celý její životní příběh. Že neměla lehký život, už má svůj věk, své zvyky a nálady, které nespadají do sféry mého vlivu. Ovšem můj postoj k nim ano. A ten tedy mohu změnit. Nemusí mi to brát energii.

S pohrdáním k dalším výše zmíněným lidem, věcem, institucím, situacím, menšinám, systémům i vzdělanosti jsem taky na dobré cestě. Učím se přijímat, respektovat, nehodnotit, učit se ze zkušenosti a obklopovat se inspirací. Ať i vám k tomu přispěje třeba tento článek.

Jak jste na tom s pohrdáním vy? A kdo vás pohrdání naučil? Z čeho pramení? Vzpomeňte si.

Diskuse 0
Emoce a my
Seriál

Jaký vliv mají emoce v době formování naší osobnosti a jak se s nimi později můžeme naučit vypořádat?

Jitka Ševčíková

  • Štěstí