Čtrnáctiletá dívka se pokusila zabít, protože ji nikdo nemá rád. Na Facebooku totiž měla jen 164 přátel. Její kamarádka 2562.
Tahle informace se nejprve v mé mysli propadla kamsi mezi zprávy z černé kroniky, kterými nás bezúčelně zasypávají média, ale později se přece jen prokutala zpět do centra mého zájmu.
Být nešťastný z neopětovaných citů nebo z pocitu přehlíženosti, to by se dalo pochopit. Dokonce i to, že někdo kvůli nešťastné lásce skoncuje se životem. Ostatně právě takové tragické příběhy jsou námětem básní i životem básníků. Nějak dokážeme pochopit příčinnou souvislost mezi prožitkem nešťastné lásky, popřípadě ztrátou partnera, a tragédií. 164 přátel na Facebooku mě ale vyděsilo.
Co to je za důvod? Stvoříme virtuální svět a v důsledku nespokojenosti s něčím de facto neexistujícím pak budeme páchat skutečné sebevraždy, nebo naopak zažívat uspokojení, jak jsme skvělí, protože máme 2562 přátel na Facebooku?
V mém dětství byli přátelé mých rodičů i naší určitou jistotou. V období puberty jsem dokonce některá témata řešila raději s nimi než s rodiči. Byli nárazníkem mezi mojí mámou a mými průšvihy.
Když jsem byla malá, byli přátelé mých rodičů skoro členy rodiny. Byli to ti, kdo byli po ruce, když bylo zapotřebí, kteří sdíleli s mými rodiči – svými přáteli – svoje smutky i radosti, kteří znali nás děti a také rodiče mých rodičů, kteří měli s mými rodiči už něco za sebou. Vlastně si teď uvědomuju, že třeba u mojí mámy to byli přátelé z doby dávno před manželstvím (a také vydrželi mnohem déle než to manželství). Mojí mamince je dnes pětasedmdesát, ale těch pár přátel pořád má.
Já jsem slovo přítelkyně vyhradila také pro člověka, který v mém životě figuruje už od mateřské školky. Doba nás od sebe sice oddělila na víc než deset let, když Alena emigrovala, ale těch posledních dvacet let jsme zase spolu, a protože žije za Velkou louží, udržujeme náš vztah právě prostřednictvím sítí. Díky tomu o sobě víme, známe svoje příběhy, máme vzpomínky z dětství. Právě v mém dětství byli přátelé mých rodičů i naší určitou jistotou. V období puberty jsem dokonce některá témata řešila raději s nimi než s rodiči. Byli nárazníkem mezi mojí mámou a mými průšvihy. Neutrální, rozumní, milující přátelé.
Další širší skupinou kolem mých rodičů byli jejich kamarádi, další pak byli známí. Celkem vzato vlastně mí rodiče žili společensky, obklopeni reálnými lidmi z masa a kostí, se kterými se mohli nahlas zasmát u vínečka, poplácat po zádech na uvítanou, obejmout se při loučení. Mohli být smutní, pokud by se ve svém příteli zklamali, ale rozhodně by nepáchali sebevraždu.
Stvořili jsme svět zmatených pojmů. Dovolili jsme přenášet významy z reality do reality, a tak bychom měli mít čas jim to aspoň vysvětlit, třeba jak to které slovo fungovalo v našem světě.
V době mého dětství se mi dostalo i definice, kdo je přítel, kdo kamarád a kdo známý, a já jsem ji poměrně bezvýhradně přijala. K vysvětlením patřilo: “přátel máš možná míň než prstů na ruce, ale jsou tu pro tebe vždycky“.
Jen (!) 164 přátel jako důvod k sebevraždě. 2 562 přátel jako důkaz pocitu vlastní oblíbenosti? Co to znamená? Že jsme stvořili svět virtuální reality a on se našim dětem nějak vymyká z rukou? Trochu vyplašená jsem se poptala synů.
Starší ve dvanácti letech už na sociální síti bydlí a mladší díky bratrovi jeví zájem. Syn mě uklidnil vysvětlením, že „přítel“, to je jen kámoš na síti. Kámoše jsem zatím vysvětlit nechtěla. Ale začalo mě zajímat, do jaké míry může ten svět z monitoru zranit duši mých dětí. Jsem ve střehu. Stvořili jsme svět zmatených pojmů. Dovolili jsme přenášet významy z reality do reality, a tak bychom měli mít čas jim to aspoň vysvětlit, třeba jak to které slovo fungovalo v našem světě.
Před měsícem mě navštívila klientka, ptala se, zda se dají koučovat teenageři. Dají. A měli by si tenhle moderní výdobytek přivést do života stejně jako kamarády z Facebooku. Ostatně i kouč může být on‑line a tam, kde se nechce mámě říkat z očí do očí, že život je blbej, protože mám jen 164 kámošů anebo jen 36 pozvánek na rande, tam by “spíkovat“ s koučem na síti mohlo být řešení. Každopádně ta možnost tady je a blbou náladu zažene určitě.
