„Zajímalo by mě, jestli někdy pláč nejen ulevuje, ale taky škodí,“ napsala nám do redakce čtenářka. „Zažívám sebelítostivý pláč z fyzického nepohodlí (nedostatek spánku, jídla, hormonální výkyvy), z neúspěchu samozřejmě taky. Dokážu se v něm motat celý den a říkám si, jestli mě vlastně jen nevzdaluje od řešení, neudržuje v pocitu bezmoci. Stydím se za něj, protože mi jen nahrazuje někoho, kdo by přišel a politoval mě, je to volání o pomoc, které ale nemá nikdo vidět.“
Někteří lidé pláčou často. Jiným plakat nejde, i kdyby třeba chtěli – cítí, že potřebují, ale nejde to. Další pláčou v situacích, kdy se jim to nehodí, neadekvátně… O pláči jako součásti terapie jsem psala v článku, na který reagoval úvodní dotaz.
Mnoho psychologů tvrdí, že pláč je úlevný. Obsahuje stresové hormony, toxiny, je očistný, vyplakat se pomáhá k uvolnění se. Jsou ale situace, kdy je to spíš naopak? Kdy pláč neulevuje?
Pro co všechno pláču?
Jedna z mých klientek, mladá žena, dejme tomu třeba Martina, po náročném rozchodu plakala a plakala. Je zřejmé, že člověk potřebuje čas a prostor se s takovou situací vyrovnat, odplavit smutek, přeskládat si život, ale Martina plakala několik týdnů, měsíců. A úleva nepřicházela. Bývala unavená, vyčerpaná, oči oteklé, bolavé břicho. A pláč nepřestával. Pak se můžeme ptát, proč tolik pláče.
Byl to tak skvělý vztah, výborný mladý muž, pro kterého stojí za to dlouho plakat? Týká se ten pláč pouze toho vztahu? Oplakává pár pěkných společných let, nebo je v jejím pláči schováno ještě něco více?
To je totiž nejčastější možnost. Pláčeme kvůli jedné věci, jednomu člověku, nebo si to alespoň namlouváme. Ale když je pláč neutuchající, není úlevný, skrývá se v něm více bolesti než z aktuální ztráty. Zpracováváme nové pocity spolu se starými. Staré nevyřešené bolesti se objevují nyní, když mohou a nová situace jim nahrála příležitost. Nová ztráta připomínala klientce nějaké jiné, dávno minulé životní ztráty.
Děti pláčou nejčastěji kvůli fyzické bolesti. Dospělí kvůli utrpení druhých, kvůli bezmoci, samotě a ztrátě. Pláč přichází často nečekaně. Dojemný film, reklama se šťastnou rodinkou, vánoční písnička, zasněžená krajina… to vše a ještě mnohem více vám může vehnat slzy do očí. Pláčete a ani pořádně nevíte proč.
Což vůbec nevadí. Jsou to emoce a jako takové se potřebují fyzicky projevit. Je lepší lehce zaslzet u ladovského obrázku než hromadit v sobě pocity a pak se divit, proč mi nejde plakat. Můžete plakat dokonce jen tak. Při poslouchání hudby, při malování, při procházce lesem – to vše způsobuje emoce, tak proč je nepustit.
Pečujte o svůj pláč
Plakat se tedy rozhodně nemusí jen tehdy, když se rozejdete s partnerem nebo když vám někdo zemře (tohle jsou totiž obecně společensky přijatelné důvody). Můžete plakat tehdy, kdy vás to napadne. Je škoda, že naše společnost – na rozdíl od národů, které mají k pláči a vůbec k emocím otevřenější přístup – není na plačící příliš připravená. Sem tam na pohřbu kultivovaně rohem kapesníčku utírat slzy, to se smí, ale pokud slzíte jindy, můžete narazit.
„Jsi příliš citlivá, přecitlivělá“ (to zní téměř jako nadávka), „měla by ses ovládat, neřvi tady jako malá holka,“ slýchávají ženy. U mužů je to ještě horší: muži nepláčou, že ano, takže pokud je muž citlivější a emocionálnější, naučí se pravděpodobně své pocity pořádně betonovat a skrývat. Mnohdy přestane nejen plakat, ale také fyzicky prožívat ostatní emoce.
Co tedy mohla klientka Martina se svým neutuchajícím pláčem dělat? Pečovat o něj. Místo kritiky a odsuzování „Už nebreč, nikdo tě nebude chtít, jsi asi blázen“ učit se dávat svému smutku prostor, věnovat svému pláči čas, který potřeboval. Jednoho dne bude trochu slabší. Kdy – nevíme.
Může pláči vyhradit čas a místo, například mimo pracovní prostředí, kde naopak může zkusit pár technik na ovládnutí emocí (práci s dechem, jazykem tlačit zezadu zuby, chladit okolí očí vodou a podobně). A pokud k sobě a ke svému pláči bude Martina laskavá, bude mít pro sebe slova typu „Je mi to líto, mám tě ráda, jsem s tebou“, jsem si jistá, že přijdou i jiné emoce než smutek.
