Nový audiobook: Tohle je štěstí
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Když pláč nepomáhá

Jen málokdy si opravdu dovolíme plakat. Jednoho dne se pak mohou otevřít stavidla.

6:28
Andrea Hlubučková

Andrea Hlubučková
Psycholožka, psychoterapeutka

18. 2. 2020

„Zajímalo by mě, jestli někdy pláč nejen ulevuje, ale taky škodí,“ napsala nám do redakce čtenářka. „Zažívám sebelítostivý pláč z fyzického nepohodlí (nedostatek spánku, jídla, hormonální výkyvy), z neúspěchu samozřejmě taky. Dokážu se v něm motat celý den a říkám si, jestli mě vlastně jen nevzdaluje od řešení, neudržuje v pocitu bezmoci. Stydím se za něj, protože mi jen nahrazuje někoho, kdo by přišel a politoval mě, je to volání o pomoc, které ale nemá nikdo vidět.“

Někteří lidé pláčou často. Jiným plakat nejde, i kdyby třeba chtěli – cítí, že potřebují, ale nejde to. Další pláčou v situacích, kdy se jim to nehodí, neadekvátně… O pláči jako součásti terapie jsem psala v článku, na který reagoval úvodní dotaz.

Mnoho psychologů tvrdí, že pláč je úlevný. Obsahuje stresové hormony, toxiny, je očistný, vyplakat se pomáhá k uvolnění se. Jsou ale situace, kdy je to spíš naopak? Kdy pláč neulevuje?

Pro co všechno pláču?

Jedna z mých klientek, mladá žena, dejme tomu třeba Martina, po náročném rozchodu plakala a plakala. Je zřejmé, že člověk potřebuje čas a prostor se s takovou situací vyrovnat, odplavit smutek, přeskládat si život, ale Martina plakala několik týdnů, měsíců. A úleva nepřicházela. Bývala unavená, vyčerpaná, oči oteklé, bolavé břicho. A pláč nepřestával. Pak se můžeme ptát, proč tolik pláče.

Byl to tak skvělý vztah, výborný mladý muž, pro kterého stojí za to dlouho plakat? Týká se ten pláč pouze toho vztahu? Oplakává pár pěkných společných let, nebo je v jejím pláči schováno ještě něco více?

To je totiž nejčastější možnost. Pláčeme kvůli jedné věci, jednomu člověku, nebo si to alespoň namlouváme. Ale když je pláč neutuchající, není úlevný, skrývá se v něm více bolesti než z aktuální ztráty. Zpracováváme nové pocity spolu se starými. Staré nevyřešené bolesti se objevují nyní, když mohou a nová situace jim nahrála příležitost. Nová ztráta připomínala klientce nějaké jiné, dávno minulé životní ztráty.

Děti pláčou nejčastěji kvůli fyzické bolesti. Dospělí kvůli utrpení druhých, kvůli bezmoci, samotě a ztrátě. Pláč přichází často nečekaně. Dojemný film, reklama se šťastnou rodinkou, vánoční písnička, zasněžená krajina… to vše a ještě mnohem více vám může vehnat slzy do očí. Pláčete a ani pořádně nevíte proč.

Což vůbec nevadí. Jsou to emoce a jako takové se potřebují fyzicky projevit. Je lepší lehce zaslzet u ladovského obrázku než hromadit v sobě pocity a pak se divit, proč mi nejde plakat. Můžete plakat dokonce jen tak. Při poslouchání hudby, při malování, při procházce lesem – to vše způsobuje emoce, tak proč je nepustit.

Pečujte o svůj pláč

Plakat se tedy rozhodně nemusí jen tehdy, když se rozejdete s partnerem nebo když vám někdo zemře (tohle jsou totiž obecně společensky přijatelné důvody). Můžete plakat tehdy, kdy vás to napadne. Je škoda, že naše společnost – na rozdíl od národů, které mají k pláči a vůbec k emocím otevřenější přístup – není na plačící příliš připravená. Sem tam na pohřbu kultivovaně rohem kapesníčku utírat slzy, to se smí, ale pokud slzíte jindy, můžete narazit.

„Jsi příliš citlivá, přecitlivělá“ (to zní téměř jako nadávka), „měla by ses ovládat, neřvi tady jako malá holka,“ slýchávají ženy. U mužů je to ještě horší: muži nepláčou, že ano, takže pokud je muž citlivější a emocionálnější, naučí se pravděpodobně své pocity pořádně betonovat a skrývat. Mnohdy přestane nejen plakat, ale také fyzicky prožívat ostatní emoce.

Co tedy mohla klientka Martina se svým neutuchajícím pláčem dělat? Pečovat o něj. Místo kritiky a odsuzování „Už nebreč, nikdo tě nebude chtít, jsi asi blázen“ učit se dávat svému smutku prostor, věnovat svému pláči čas, který potřeboval. Jednoho dne bude trochu slabší. Kdy – nevíme.

Může pláči vyhradit čas a místo, například mimo pracovní prostředí, kde naopak může zkusit pár technik na ovládnutí emocí (práci s dechem, jazykem tlačit zezadu zuby, chladit okolí očí vodou a podobně). A pokud k sobě a ke svému pláči bude Martina laskavá, bude mít pro sebe slova typu „Je mi to líto, mám tě ráda, jsem s tebou“, jsem si jistá, že přijdou i jiné emoce než smutek.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen sledovat zdarma naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Novinky e-mailem:

Přihlásit se

Články k poslechu

Rytíři na bílých koních

Nepleťme si touhu pomoci s touhou po moci.

10 min

Rychlost života

Měli bychom se naučit s klidným úsměvem říkat: Ještě si to musím promyslet.

11 min

Čekání na miminko

Jak si uchovat naději, když vám život nedává to, po čem bytostně toužíte?

22 min

Nevděčná dcera

Jsou už velcí, přesto nás stále potřebují. Je špatné chtít za to něco zpátky?

16 min

Když je toho moc

Máte udělat spoustu věcí, ale radši neděláte nic. Jak se vymanit ze stavu zahlcení?

10 min

Andrea Hlubučková

Psycholožka, psychoterapeutka

18. 2. 2020

Andrea Hlubučková

Psycholožka, psychoterapeutka