Příběhy alkoholiků mívají společnou jednu věc: jako první začne volat o pomoc jejich okolí. Zejména nejbližší rodina bývá závislostí svého člena zasažena a domlouvá, vyhrožuje, nebo nakonec rezignuje. Věci se začnou dít, až když si sám závislý svůj problém uvědomí a chce ho řešit. Někdy to může trvat i dvacet let.

Do rukou se mi v nedávné době dostala knížka Tomáše Němčíka Panáček. Autobiografický příběh nejznámějšího kroměřížského alkoholika a narkomana, který je svéráznou výpovědí o celoživotním boji se závislostí (hlavně) na alkoholu. Tak svéráznou, že se vám chvílemi zvedne žaludek (třeba když se hlavní „hrdina“ v opilosti poprvé probudí pokálený), chvílemi ve vás vyvolá neskutečný vztek (co si myslí, že mu ještě projde), abyste po dočtení poslední stránky nevěřícně vrtěli hlavou, jak to vše ten člověk mohl přežít.

Ráno jsem se probudil doma na dlažbě u botníku, všichni ještě spali. Byl jsem ochrnutý na půl těla, nemohl jsem mluvit, byl jsem pochcanej i posranej. Nemohl jsem vstát a čekal jsem, až se někdo vzbudí. Asi po půl hodině jsem uslyšel, že jde Gabča na záchod, tak jsem mlátil tou jednou rukou, kterou jsem mohl hýbat, o podlahu, aby si mě všimla.

Přestože text vznikal zejména jako určitá forma autoterapie, jeho vydáním se ke čtenáři kromě silného příběhu dostává i zajímavá zpráva. Mezi řádky vidíme společnost, kde stále panuje vysoká tolerance k životnímu stylu „občas je potřeba se pořádně ožrat“, k popíjení mladistvých nebo k názoru „sem tam něco ostřejšího v práci neuškodí“. A ačkoli se od devadesátých let, kdy vyprávění začíná, některé věci přece jen změnily, dovedu si představit, že abstinující alkoholik to ani dnes nemá při návratu do společnosti lehké.

„Hrdina“ Tom

S Tomášem se seznamujeme ve věku sedmnácti let (v roce 1992). Posedává s partou po lavičkách, pochlastává a hulí, myslí si, že mu patří celý svět. Jeho jedinou starostí je nějak doklepat zasranou školu, učňák, který ho nebaví. Nakonec jej dodělá a s výučním listem v oboru zámečník nastupuje do první práce. A také se seznamuje s Gábinou, která je mu partnerkou i v těch nejhorších časech. Gábině jeho popíjení nevadí, „sama si ráda dá pivo“ a velký kus života se v tom veze s ním.

Odchod z první práce, nicnedělání, poflakování se, zase nějaké to zaměstnání, chlast a hospoda – a brzy přijdou na řadu i tvrdé drogy, konkrétně pervitin. Ztracená existence, můžete si myslet hned od začátku. Tomášovi to ale celkem pálí a také v knížce poměrně brzy uhodí hřebíček na hlavičku. Proč si někdo projde „telecím“ obdobím bez následků, a jiný z něj už nevyleze? Proč mohou jiní pít a nestanou se závislými, a já nemohu? Co určuje to, že do toho člověk spadne? Tomáš má v této fázi hlavně vztek, protože on – na rozdíl od ostatních kumpánů – jen tak beztrestně popíjet nemůže. Neumí to.

Chvílemi jsem si říkala: to je fakt síla, to není možný – to už by normální člověk dávno nepřežil. Není to nějaké vymyšlené, přitažené za vlasy?

První absťáky na Tomáše přijdou ve 22 letech. Tedy přibližně po pěti letech, kdy začal pít. Následuje první pobyt v léčebně a stereotypní kolotoč závislosti. Tomáš neabsolvuje detoxy a odvykačky, aby se „vyléčil“, ale s tím, že ho dají dohromady, aby mohl zase začít pít. Podvědomě to ví asi od začátku, na konci si to už otevřeně přiznává.

Jednotlivé roky až do roku 2012, kdy se Tomáš napil naposledy, probíhají podobně, ale jeho stav se vážně zhoršuje, takže stručně: benzáky, opiáty, alkohol, léčebny (21 pobytů), psychózy, psychiatrie, epilepsie, halucinace, absťáky, pokus o sebevraždu (třikrát), dlouhodobé výpadky paměti, deliria, selhání organismu, francouzské berle, invalidní důchod (rok 2009), počínající demence, pokraj smrti. Mezi tím sem tam světlá chvilka (nová práce, pomoc švagrovi na baráku, návštěvy neteře), kdy by to mohlo jít jinak, i když pořád s třemi promile v krvi. Ale nejde… Ani třeba po osmi měsících abstinence.

Odrazit se ode dna

Po celou dobu při Tomášovi stojí Gábina. A také domlouvá a křičí, je naštvaná, bezmocná a tisíckrát zklamaná. Přesto tu je. A zdá se, že ona už je tím jediným důvodem, proč Tomáš tak nějak všechno nakonec přežívá.

A snad i jedním z motivů, který ho nakonec vedl k tomu dát se po dvaceti letech konečně (v rámci možností) dohromady. Z těch dalších se jich mnoho nedozvíme. Při autoterapickém psaní v této fázi chybí trochu hlubší vhled do vlastní psychiky, ale čtenář už beztak čeká leda na nějaký zázrak, protože tady už je na normální uvažování a jednání pozdě.

Chvílemi jsem si říkala: to je fakt síla, to není možný – to už by normální člověk dávno nepřežil. Není to nějaké vymyšlené, přitažené za vlasy? A pak jsem si uvědomila, že není důvod lhát a že mnoho jiných lidí už opravdu nežije ani v polovině příběhu (doslova i obrazně řečeno). Co se nabízí jako klíčový zážitek, je právě blízké setkání Tomáše „se smrtí“ při jeho posledním selhání organismu a hospitalizaci:

Najednou jsem za otevřenýma dveřma uviděl postavu. Neviděl jsem jí do tváře, ale cítil jsem, že mě pozoruje. Strašně jsem se bál a řval na sestru. Viděl jsem, jak mi od pusy stoupá mrazivý dech, rozum mi to nebral. … A smrt se opravu blížila a já se ani nerozloučil s Gábinkou. „Já ještě nechci umřít, kurva!“ Řval jsem jak pominutý na postavu za dveřma a zimnice mnou úplně mlátila.

Celý příběh je pro čtenáře bohužel smutným poselstvím, které jsem naznačila na začátku. Pokud se sám nemocný nechce začít léčit, nikdo jiný s tím moc neudělá. Na druhou stranu možná paradoxně i útěchou: nemohu udělat nic jiného než nabídnout pomocnou ruku. Nemohu mít výčitky, že jsem toho v takové situaci udělal/a pro druhého málo, vždyť to on musí chtít.

Zároveň je také varováním bez různých patetických a mravokárných vsuvek (a bez literárních ambicí), založeným pouze na síle slova a popsání reality. Reality, která začíná jako mladická revolta, pokračuje pitím jako životním stylem a končí proměnou člověka v loutku – panáčka, který nahrazuje jednu závislost druhou a kterým cloumají démoni. Tomáš (dnes čtyřicetiletý muž) i na konci poslední řádky ví, že nad nimi nikdy nebude mít docela vyhráno.