Vzpurná, odloučená od reality, nemotorná, odvrácená do sebe, uštěpačná, cynická… Seznamte se s Deborou, nebo spíše s jejími symptomy. Deb je jednou z oddělení agresivních pacientek v psychiatrické léčebně. Její šílenství prorůstá do dvou světů.

V prvním světě je dcerou a šestnáctiletou dívkou. V druhém světě žijí bohové, čas zde plyne jinak a hovoří se nelidskou řečí. Zde je Debora jednou z nich, může létat, tančit i nekonečně padat do dalších úrovní.

Tento druhý svět je stejně skutečný a potřebný jako její dýchání, navíc má systém, má řád a poskytuje bezpečí. Je to místo, kde může necítit, kde se může schovat, když je příliš těžké snášet realitu.

Kniha Joanne Greenbergové Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem je příběh inspirovaný autorčinými zkušenostmi z dětství. Schizofrenní svět v hlavě šestnáctileté dívky je skutečný, až z toho mrazí.

Zavření a ti venku

Duševně nemocní mají silně vyvinutou schopnost vycítit slabá místa a trefovat se do nich s tou největší přesností a hloubkou. Vyzařuje z nich přesvědčení, že mají nejen právo, spíše jakousi morální povinnost strhávat naše strupy. Nenávidí pokrytectví toho, že naše rány jsou schované a naše lži funkční.

My stále máme kam uniknout, zatímco jejich obranné mechanismy se už zhroutily a útočí proti nim. Protože tento svět bolesti je jim vlastní, umí v druhých najít skryté to, čemu oni sami v sobě musí čelit den za dnem.

Deb se postupně učí, že utrpení není jen výsadou pacientek z psychiatrické léčebny. Bolest je stejně tak přítomna v reálném světě, od něhož utíká, jako v ní samotné. Křivdu, smutek, bolest, nenávist a zlobu v sobě nosí i ti „zdraví“, o které se nikdo nestará, byť by možná o pomoc nebo přinejmenším pozornost vůči svým symptomům stáli.

Přestává věřit, že jen ona trpí nelidskou zimou, která odolává změnám ročních období a kterou nezahřeje žádná deka. Už neútočí na personál a pomalu připouští, že bláznovství je mezi námi více, než by se vešlo do všech ústavů světa. Rozdíl mezi zavřenými a těmi (námi) tam venku se stírá.

Čím více se Debora noří do své nemoci, tím blíže se dostává ke zdroji vší té zkázy – k sobě samé. A tak navzdory zhoršujícím se symptomům, které jsou místy horší než smrt, navzdory tomu, že je čím dál více nezvladatelná, se dotýká podstaty, před kterou ji nemoc chránila. Zjišťuje, že síla, která ji ničí, patří jí, ne bohům její mysli, ne jejím rodičům, ne lékařům, jí samotné.

Odhalená zranitelnost

Debora je blázen na plný úvazek, my ostatní se musíme spokojit s občasnou ztrátou kontroly. Málokdo z nás se dostane do tak extrémní situace jako Deb, málokdo zírá své smrtelnosti a nedokonalosti do očí a modlí se, aby z toho vyvázl pro tento svět použitelný.

Velmi málo z nás – zdravých i těch nemocných – najde odvahu opustit bezpečí důvěrně známého vybudovaného světa a žít život takový, jaký je. Život, který není fér, neposkytuje záruky a nelze jej kontrolovat, ale kromě bolesti a smrti je v něm i odpuštění, soucit a láska.

Čelit své nemoci, nebo se v ní schovat a uchránit se před světem?

Volbu vzdát se svých jistot a přesvědčení o sobě a o světě máme všichni. Jistě před ní neutíkáme do nemoci tak zjevné. Utíkáme do povrchních vztahů, k alkoholu, sportu, k práci… Utíkáme, dokud nenarazíme na situaci, která nás přinutí si vybrat mezi bezpečím toho, kým si myslíme, že jsme, a nejistotou hledání sebe sama, které má spoustu neznámých a jehož hlavní jistotou je stále přítomná změna.

Vědomá přítomnost v našem vlastním kolapsu je tou největší životní zkouškou, poutí nejistotou, ve které nám nikdo nemůže pomoci. Pokud máme štěstí, můžeme mít společnost zvenčí, ale projít si tím musíme sami.

Není to snadné a nikdo nemůže slíbit, k čemu nás tato odhalená zranitelnost dovede. Ale je to jediný nástroj, který ačkoli vypadá místy beznadějně a nekonečně, vede k trvalé změně, k moudrosti, kterou nás může naučit jen osobní zkušenost.

K soucitu, který se učíme mít sami se sebou, k pochopení, které nás sundává z kopce úspěchu na úpatí k obyčejným lidem. Ke všem ostatním, jejichž cestu neznáme, ale kteří musí, stejně jako my, obstát sami před sebou.

Učebnice lidskosti

Greenbergová se v knize věnuje nejen prožívání pacientky, ale i dopadům nemoci na její rodinu. Líčí vztahy a poměry mezi pacienty a personálem v psychiatrické léčebně. Seznamujeme se v ní s pochybami a nadějemi jak pacientek, tak lékařů, s pocity viny a snahou o porozumění na straně rodičů, ale i se surovostí, nepochopením a ponižováním.

Hledání smyslu a příčiny nemoci se odehrává v mezilidském setkání pacientky a psychoterapeutky – postavě byla předlohou Dr. Frieda Fromm‑Reichmannová, průkopnice interpersonálního přístupu v období poválečné psychiatrie.

Navzdory líčení často brutálních podmínek v léčebně kniha nesoudí, jen popisuje. Vyjevuje kontrasty vidění reality a zkreslenost nastavených definic reality a normálnosti. Nenaleznete zde jasné černobílé pravdy, ani pevně dané hranice mezi normálními a cvoky, mezi dobře a špatně, snad jen ty mříže.

Autorka dokáže popsat psychicky nemocného člověka tak věrně, že ve čtenáři vyvolává pochopení pro dilema volby: čelit své nemoci, nebo se v ní schovat a uchránit se před světem. Intimním sdělením kniha přesahuje svůj žánr a stává se učebnicí lidskosti na všech úrovních.

Kde tedy končí nemoc? Myslím, že tam, kde připustíme, že život je důležitější než my sami, tam, kde je člověk schopen vidět to, co ho s ostatními pojí, ne od nich odděluje. Tam, kde svůj bolestně získaný vhled a porozumění používá pro soucit a laskavost namísto dobře cílených útoků. A přesně tam začíná člověk. Člověk, který je zdrojem síly k uzdravení.

Netvrdím, že nemoc je volba a že uzdravení je otázkou vůle. Ale věřím, že je v našich silách ovlivnit, jak žijeme, skrze přijetí a pochopení svého stavu. Uzdravení, o kterém zde píši, chápu jako umění žít v souladu sám se sebou a se světem.

Jana Zvaríková