Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Kouzelník Žito s mečem

Proti zlu je třeba bojovat. V tom se s Danielem Landou shodneme.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

26. 11. 2012

Celý příběh by byl k pláči či k smíchu, nebýt toho, že se tyto symptomy objevují u osoby populární. A nebýt toho, že nikdo z nás plně nevybředl z anální fáze, nikdo si oidpiský boj plně nevyhrál.

Naše já se rodí z blaženého chaosu. Nejdříve splýváme v matčině lůně, chráněni před nepřízní světa. Pak přijde první rozdělení. První boj o život. Porod. Po porodu jsme zřejmě nadále s matkou ve vnitřní jednotě. Je naší psychickou součástí. Až po čase ji začneme vnímat jako samostatnou bytost.

Pak žijeme ve světě obrů a čarodějů. Jsme všemocné děti všemocných rodičů. (Primární narcismus se tomu říká). Občas z toho jde hrůza, ale skutečná nebezpečí nehrozí. Zašlápnutý brouček jde opravit. Vlk sežere Karkulku a ta mu neporušená vyskočí z břicha. Jenže se blíží další boj. A zas jde o život.

Celý příběh by byl k pláči či k smíchu, nebýt toho, že se tyto symptomy objevují u osoby populární. A nebýt toho, že nikdo z nás plně nevybředl z anální fáze, nikdo si oidpiský boj plně nevyhrál.

Oidipský boj je jedním ze základů psychoanalytické teorie. Syn touží po splynutí s matou, ale stojí proti němu otec. Syn se chce překážky zbavit, zabít otce a žít s matkou, ale nejde to. Otec je silnější a syn se bojí že za svá přání bude zničen. Vykastrován. Zabit. Pro náš příběh je nepodstatné, zda budeme na tento boj pohlížet z Freudova kontextu sexu a smrti či zda použijeme mírnější slovník. Podstatné je, že ty síly jsou nesmírné.

Boj lze vyhrát jediným způsobem. Smířením obou sil. Pro Freuda zde vzniká superego, svědomí, nástroj umožňující ovládnou touhu, nasměřovat ji jinam. Do vzdělání, tvorby, růstu.

Nebo se lze boji vyhnout. Utéci před ním. Vášně jsou příliš silné, otec příliš hrozivý. Kdo ví. Člověk nepokračuje do dospělosti, ale vrací se do dětství. Do fáze, kde vládne chaos. Kde je dítě všemocné a otec ho neohrožuje. Předchozí fáze je podle Freuda anální. Dítě se špiní a patlá v hovínkách.

V nich se nelze patlat věčně, člověk vytváří napodobeninu dospělého světa. Jenže bez prožitku, bez vítězství. S vědomím, že ze zásadního boje utekl. Jak se s tím vším vyrovnat? Obrátit vše v opak.

  • Zbabělost v odvahu.
  • Špínu v čistotu.
  • Chaos v řád.

A co obrátit nelze, to lze vyvrhnout. Hodit na ostatní. Vlastní špínou znečistit okolí. A aby bylo opravdu jasné, že ta špína s ním nesouvisí, vytáhnout proti ní do boje. Sám, bez bázně. Jak bílej jezdec, co jede tmou.

Jenže je tu agrese. Strašná zášť. Zbraně připravené pro boj s otcem rezaví ve skladech. Zášť vůči světu, že se to nepovedlo. Že klíčový boj nebyl sveden, že se musí stále bát záhuby. Agresi už nelze potlačit ani přeměnit. Stává se z ní svatý boj. Proti všemu nečistému, nebílému.

Není to tak dávno, co podobná rezonance prohnala komíny pár milionů, které nebyly shledány dost čistými.

Boj pokračuje. Kolem zuří válka a špína. A zevnitř zní tichoučký hlas, že to je jen faleš. Domeček z hlíny. Či spíše z hoven. Egu stále hrozí konfrontace, rozpad, záhuba. Boj sílí. Ego je obehnáno vozovou hradbou, ale nelze vyhrát. Svatý jezdec je víc a víc potřísněn bahnem. Sahá ke kompromisům. Víc a víc se podobá té špíně venku. Hnusí se sám sobě.

Co dál? Teď už má moc a sílu. Teď už by se nesklonil. Pobil by tu pakáž. Jenže jak si vážit sám sebe. Už je jako oni. Zabít se společně s nimi. To by bylo řešení. Nechat pošpiněného rytíře padnout. A zrodit se znovu. Vrátit se tam, kde bylo ještě bezpečí. Do dětství, do pohádek. Rytíř má moc, ale čaroděj větší. Ponechat si svou sílu, stát se mocným čarodějem, který bude bojovat do poslední kapky krve za moudrého krále.

Ne, už nechce otce zabít. Chce být jeho služebníkem, největším a nejsilnějším. Nechce být jeho mečem. Chce být jeho zlatým drakem, který ho přenese do jiného světa. Jeho klíčem jiným světům. Klíčem králů.

Mám chuť napsat klasický dovětek, že podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná. Ne, není. Celý příběh by byl k pláči či k smíchu, nebýt toho, že tyto symptomy se objevují u osoby populární. A nebýt toho, že nikdo z nás plně nevybředl z anální fáze, nikdo si oidpiský boj plně nevyhrál. Toto téma v lidech nutně musí rezonovat. Tím spíše, když je pronášeno jazykem srozumitelným masám. Není to tak dávno, co podobná rezonance prohnala komíny pár milionů, které nebyly shledány dost čistými. A s Danielem Landou se rozhodně shodneme na jedné věci: proti zlu je třeba bojovat.

P.S.: V nedávném rozhovoru v MF Dnes se redaktor pozastavuje nad tím, jak skvěle to Daniel Landa umí s dětmi. Proč by neměl? Vždyť tam bylo ještě bezpečí… A laskavého čtenáře jsem nechtěl zatěžovat detaily, proč někdo, kdo prohrál odipský boj, používá symboly mečů, klíčů… Ale Freud by si myslel své. A další a další detaily. Jak se z hovna stal chrám. Ta fekální kultivace. Všimli jste si? Není nasraný. Ani nasranej. Je nasrán. Komu to připomíná pojednání o narcismu, není zas tak vedle.

Využívejte celý web.

Předplatné

P.S.: Můj článek o Danielu Landovi vyvolal tolik ohlasů a otázek, že si mé motivy k tomuto počinu zaslouží samostatnou úvahu: Proč jsem psal o Danielu Landovi.

Autor publikuje na svém blogu www.TomasRektor.cz.

Diskuse 0