Většina z nás vnímá své touhy. Toužíme po naplněném a neobyčejném životě. Oslovují nás příběhy lidí, kteří realizují své vize a jsou inspirativní. Hledáme si knížky, sledujeme dokumenty a filmy, chodíme na kurzy či terapii s nadějí, že i naše jiskra začne víc hořet a náš život vydá své plody. Na druhé straně stojí naše každodennost, naše limity, stíny, naše obyčejnost, se kterou zápasíme a kterou někdy chceme vymýtit a překročit ji. Jako by obyčejnost nezářila, nevoněla. Jako by spoutávala.

Nějak tušíme, že se s ní máme smířit, a tak zase čteme knížky, sledujeme příběhy, chodíme na kurzy a na terapii, abychom uměli „přijmout sami sebe“, „zvládnout realitu“ – unést obyčejnost. Někdy to vypadá, jako by touha po okouzlení a obyčejnost nešly dohromady. Mohou být tyto zdánlivě protichůdné síly sourozenci, kteří oba nesou část pravdy?

Pocítíme‑li svou touhu po neobyčejnosti a okouzlení, záleží na tom, jakým způsobem ji začneme realizovat. Budeme postaveni před paletu nabídek slibujících dosažení cíle. Jako první variantu cesty k naplnění této touhy potkáme pravděpodobně mainstreamový model „amerického snu“ – dosažení něčeho mimořádného, co je viditelné ve vnějším světě a za co je možné sklidit potlesk a slávu.

Jsou to různé podoby příběhu archetypu hrdiny, kterému se také daří ve společensko‑politicko‑ekonomickém kontextu současnosti. Za naplnění touhy po neobyčejnosti a okouzlení je na této cestě považováno získání obdivu, zájmu a uznání. 

Kromě archetypu hrdiny jsou ve hře narcistní témata a zranění. Tento způsob realizace potřeby okouzlení považuju za narcistní „léčbu“. Jejím důsledkem je vnitřní zmatek – místo lásky pak toužíme po obdivu, místo přijetí po dokonalosti a místo vnitřní hodnoty po vnějším statusu. V pracovním životě má snad tento způsob fungování ještě nějaké opodstatnění (byť i zde vede např. k workoholismu), ale „stále víc a stále dokonaleji“ je přítomné i v našich vztazích a dokonce i v některých duchovních cestách.

Řada lidí pak není ochotna se vzdát představy o dokonalém já nebo dokonalém partnerovi či partnerském vztahu, a buď do vztahů nevstupuje, nebo (podvědomě) očekává nenaplnitelný obraz a při prvním zklamání se vztah rozpadá.

Není‑li předložen jiný způsob naplňování této hluboké, základní a zřejmě transcendentní touhy po okouzlení, po něčem, co překračuje obyčejnost, pravděpodobně se buď upneme na známý způsob, se kterým jsme konfrontováni v diskurzu společnosti (a budeme zažívat opakovaně zklamání), nebo rezignujeme. Nebo snad najdeme nějaký jiný způsob uchopení tohoto zdánlivého rozporu…

Esence okouzelní

Základní myšlenkou, kterou bych chtěl zde nabídnout, je přesvědčení, že k okouzlení nás nedovede ego výše popsanou cestou. Okouzlení není vázané na vnější atributy a nesídlí „ve výškách“, ve kterých bydlí „celebrity“ (karikatura svatých lidí vyzařujících vnitřní světlo dnes často nahrazená světlem kamer a reflektorů). K okouzlení nelze odbíhat únikem z „obyčejné“ reality, občasným okořeněním stereotypu ve formě týdenní „exotické“ dovolené ani spirituálními ochutnávkami, které stojí mimo každodenní život jako jeviště v divadle, do kterého čas od času zajdeme. 

Okouzlení může a – snad se dá říci – musí obyčejnost prostoupit, prodchnout ji, čerpat z ní a zároveň ji inspirovat. Je to jako vzájemný tanec nebo sexuální akt, jehož výsledkem může být „kouzlo obyčejnosti“. Žádné buď, anebo a toužení po něčem, co se zdá nedostupné. Spolurozhodujeme o tom, zda žijeme a budeme žít v kouzelném, neobyčejném světě, jestli ho uvidíme a budeme vnímat a zda my sami budeme okouzlující, nebo budeme uvězněni v pasti nudy, šedi, stereotypu a lopotění se za splněním představy o štěstí, která k nám přichází z vnějšího světa.

Okouzlení je esencí, která odkrývá podstatu reality v její kráse, jakoby vytahuje barvy z věcí, které se zdají být samozřejmé. K návratu k okouzlení je třeba cvičit různé součásti vnímání, prožívání a uvědomování. Několik tipů:

• Pohled na svět očima dítěte nebo očima umělce. Všímejme si, co děti dokážou vidět, vymyslet a vytvořit, a nechme se jimi inspirovat. Podobnou inspiraci můžeme najít v umění spojujícím nečekané motivy, vytvářejícím nové kontexty a pohledy na realitu.
• Úžas, nesamozřejmost a zázraky. Zkusme odhodit či dát do závorky své znalosti a “mentální reprezentace a programy" týkající se předmětů, činností, vztahů a fungování světa a zapojme svou tvořivost a fantazii, abychom našli nečekaný rozměr obyčejných věcí a dokázali (znovu) žasnout.
  Vzpomínám si na jedno cvičení z výcviku, kterým jsem prošel. Vezměte si několik známých předmětů s představou, že nevíte, co to je a k čemu slouží, a hledejte, co vše by to mohlo být, zkoumejte tvary, barvy, materiály a dovolte si divit se, co vidíte a poznáváte. (Alternativou je zkoumání s představou, že jsme se právě narodili a chodíme po světě ještě nesešněrováni do konceptů a názorů a nevycvičeni v tom, co jak máme a nemáme vnímat.)
  Zkusme znovu objevovat, jakými zázraky jsme sami, jak zázračně funguje lidské tělo i psychika, kolik krásy je v přírodě nebo v situacích, které nás potkávají. Všímejme si a zaznamenávejme, kde všude jsme přítomni zázrakům, čili jevům, které stojí za (povrchním) zrakem. Jan Werich jednou řekl: „Není šedivých dnů. To jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost.“
• Vděčnost. Vědomí nesamozřejmosti může růst v pocit vděčnosti životu/Bohu/osudu za vše, co máme, čím jsme a co smíme poznávat. Miliony lidí trpící hladem a žízní by nás asi poučily, jak můžeme být vděční za jídlo a vodu. Obyčejné věci jako vaření a stravování mohou mít posvátný rozměr, sytit i duši a naplňovat nás vděčností.
  Podobné úvahy by šly psát o všech dalších věcech patřících k naší každodennosti. Nedávno mě dojalo, když mi malý syn mé blízké kamarádky, který začal chodit do křesťanské školky, vypravoval, jak ve školce děkují za vše, co mají (říkal Oni nás tam modlí :-)) – vyprávěl, že děkuje za peřinku, za postýlku, za hračky atd. Jeho autenticita byla odzbrojující a inspirující. Vděčnost nás vytahuje z malomyslnosti a obrací nás k prožívání radosti a soucitu.
• Hloubka a symbolická rovina. Obklopme se předměty, které mají i funkci symbolů, mají v sobě nějaký příběh nebo odkazují na své dárce či naše vzpomínky a podporují představivost – předměty, které jsou něčím víc než praktickými věcmi. Podobně mohou mít rituální a duševní hloubku běžné činnosti: například sprcha není jen nutností nebo potěšením pro tělo, ale působí i na duši, lze ji spojit s představami o očistě a novém začátku.
  U řady situací můžeme prožít i jejich archetypální základ. U koupele a vynoření se z vody je to třeba obraz Afrodity vystupující z moře (který nádherně ztvárnil například Botticelli ve svém Zrození Venuše). Vycházím‑li z vany, sprchy, bazénu či moře, mohu vnímat tento aspekt přítomnosti bohyně lásky a mohu cítit svou novou sílu a touhu po životě, která s erosem souvisí.

Okouzlení se netýká jen jiného vnímání a pasivního přijímání skutečnosti. Můžeme být sami aktivními kouzelníky či okouzlovači. Asi hodně lidí zná kolem sebe někoho, kdo i drobné příběhy umí prožít a posléze popsat tak barvitě, že litujeme, že jsme podobnou událost nezažili, i kdyby šlo jen o cestu autobusem mezi dvěma vesnicemi.

Záleží na všímavosti, nezahleděnosti do sebe, také na soucitu a empatii (pak jsou ostatní lidé opravdu našimi bližními se zajímavými příběhy a ne jen objekty, které tupě kráčí v davu do práce apod.). Jiskra v našich zářících očích může přeskakovat, šířit se a můžeme rozvíjet své originální „kouzlo osobnosti“. To znamená nechtít být někým jiným, než jsem, a využívat svou okouzlující moc. Delfín asi těžko okouzlí žirafu na souši.

Kouzelná realita

Obliba fantasy příběhů a filmů pramení mimo jiné z toho, že toužíme vnímat kouzla a mít kouzelnou moc. Přitom máme spoustu kouzel spojených s obyčejností. Kolikrát mi zlepší náladu, když potkám neznámého člověka a vyměníme si letmý úsměv. Zkusme si otestovat, co udělá kouzlo úsměvu darované druhému člověku. Kouzlo je jednoduše řečeno proměna – například i proměna emoce, citového rozpoložení, mentálního stavu. Každý máme celou škálu kouzel, která můžeme používat. 

Využiju‑li další výrok o kouzlení láska je mocná čarodějka, můžeme doufat a někdy i vidět, že naše láska k lidem, světu, Bohu či přírodě působí a má moc. Máme k dispozici mocná, kouzelná slova jako děkuju, promiň, odpouštím ti, miluju tě, zajímá mě to, jsem tu s tebou, věřím, že to zvládneš a řadu dalších. Zkusme pečlivě naslouchat své intuici, která nám napoví, jaké kouzlo daný člověk a daná situace potřebuje. Všichni můžeme být Gandalfem či Harrym Potterem i bez kouzelnické hůlky a triků.

Vzpomínám si, jak se dal „kouzelnický motiv“ využít v práci s rodinou, jejichž asi destiletý syn „neposlouchal a zlobil“. Syn měl rád Harryho Pottera a všechna kouzla. Mluvili jsme o tom, jakou kouzelnou moc má on sám – že umí změnit náladu rodičů (krásně je umí vytočit). Popsali jsme tím rodinnou dynamiku a rodiče pochopili, co je jedním z důvodů jeho chování – testování vlastní síly a moci v rodině, připoutávání pozornosti apod. Pak jsme hledali, jestli by mohl mít i moc změnit náladu rodičů směrem k radosti a spokojenosti. 

Budeme‑li v kontaktu se svou hodnotou, hodnotou druhých i tohoto světa, můžeme žít ve světě okouzlení, kde jsou kolem nás princové a princezny, mágové a vědmy, svatí lidé a svět má hloubku a smysl.

Když tento chlapec začal vnímat, že takto „kouzlí“ a hledá svůj způsob, jak působit na ostatní, že se smí naučit a používat i něco jiného (čili může mít větší „moc“, nikoli větší povinnost), měl silnější motivaci něco zkoušet jinak, než když byl vybízen k tomu, aby „poslouchal“. Jeho sbírka kouzel, kterou jsme záměrně sledovali, se rozšířila a sám byl docela překvapen, že umí kouzlit pestřeji.

S touhou po neobyčejnosti lze pracovat i jako s něčím, co nás možná brzdí na cestě spirituálního zrání – Osho například říká „Buďte obyčejní… buďte tak obyčejní, že zmizí i touha po neobyčejnosti. Jen tak budete v přítomnosti.“ Můj pohled je trochu odlišný. Vnímám touhu po neobyčejnosti jako důkaz potřeby transcendence a „emoční důkaz“, že chceme zakusit něčeho hlubšího než povrchní a instantní život. Jako by skrze tyto touhy duše věřila a tušila, že je i jiná dimenze než ta vnímatelná smysly a že kromě bytí v přítomnosti snad existuje rozměr věčnosti. 

Budeme‑li v kontaktu se svou hodnotou, hodnotou druhých i tohoto světa, můžeme žít ve světě okouzlení, kde jsou kolem nás princové a princezny, mágové a vědmy, svatí lidé a svět má hloubku a smysl. Kde je okouzlení, tam je duše „online“. Nedá se to snadno a přesně popsat, ale lidé většinou cítí, zda v dané chvíli, setkání či zážitku je něco, co obyčejnost přesahuje. Prožívání okouzlení je lakmusovým papírkem, zda jsme v souladu se svou životní cestou a provázeni vnitřním hlasem (Daimonem). Někdo v tom může spatřovat i soulad s Bohem. Koneckonců Gándhí říkal Bohu krásným jménem – „Okouzlující“.

Nejraději bych na závěr připojil nějaké kouzlo, ale bude to jen obyčejné přání – přeju si, aby každý člověk směl být kouzelně obyčejný a obyčejnost světa nám přišla kouzelná.