Krize je dar, který je někdy velmi obtížné přijmout, ale který může člověku umožnit narodit se do hlubšího pochopení.

V naší společnosti byla a jsou období bouřlivé vnitřní transformace stále často zaměňována s psychickými nemocemi typu psychóz, schizofrenie, úzkostných poruch apod. Některé projevy jsou totiž velmi podobné, ne‑li identické. A naše západní věda, včetně té lékařské, stále příliš neuznává duchovní potřebu, realitu neviděného, ale přesto někdy velice silně zakoušeného. A když už uznává, tak spíše v rámci patologie, odchylky od „normálu“, od toho, co je kýmsi označeno jako zdraví.

Je vskutku na pováženou, že podle odborníků zabývajících se psychospirituální krizí 15 až 25 procent osob s diagnostikovanou schizofrenií či jinou psychózou spíše prochází spiritual emergency. Proto je nesmírně potřebné, aby se povědomí o této problematice rozšířilo jak mezi širokou laickou veřejnost, tak hlavně mezi odborníky na psychické zdraví. Aby se vytvořila síť podpory pro osoby, jež tímto obdobím prochází, aby existovali odborníci, kteří dokáží rozpoznat tento proces a dovedně jím člověka provedou.

Když hoří staré nefunkční a zatuhnuté struktury, pavučina ega dostává trhliny a jimi proudí nezvykle ostré světlo nových poznání či naopak temnota vnitřních jeskyní a sklepení, dobrý průvodce je velice důležitou postavou.

Vždyť psychospirituální krize, období mohutných vnitřních přerodů, bývají často těmi nejintenzivnějšími časy v našich životech, tou největší šancí pro vnitřní růst, pro pochopení, poznávání nás samých i světa kolem, nahlížení do hlubin existence. Je to v podstatě dar, který je někdy velmi obtížné přijmout, ale který může člověku umožnit se „znovu narodit“, narodit se do hlubšího pochopení.

Průvodce

V našich luzích a hájích existuje určitě větší počet terapeutů, psychologů, duchovních učitelů, lektorů, kteří mají kromě více či méně oficiálního vzdělání též svou vlastní hlubokou zkušenost z vnitřního probouzení, z různých jeho aspektů, a mají je zdravě integrované natolik, aby mohli být užitečnými průvodci pro druhé. Průvodce, to je úloha člověka, k němuž se může obrátit jedinec s obtížnými stavy spojenými s vnitřním vývojem. Nikoli lékař, protože zde není nic, co by léčil. Zde už léčení probíhá.

Ovšem když hoří staré nefunkční a zatuhnuté struktury, pavučina ega dostává trhliny a jimi proudí nezvykle ostré světlo nových poznání či naopak temnota vnitřních jeskyní a sklepení s kvílením potlačených částí sebe sama s démonickými maskami strachu a úzkosti, často je to pro samotného člověka velice náročné a dobrý průvodce je velice důležitou postavou. Vytváří chráněné prostředí, prostor pro niterné setkání, naslouchání, podporu, zpřítomnění, integraci, popř. může doporučit konkrétní techniky.

Skutečný odborník s hlubokým vhledem umí rozpoznat kvalitu probíhajících procesů, to znamená, že dokáže

1. rozlišit, kdy se stále ještě jedná o psychospirituální, ozdravný proces a kdy už o projevy vážně porušené psychické struktury,
2. zvolit vhodnou formu utlumení projevů při subjektivně těžko zvladatelných stavech – uzemnění, upuštění od spirituální praxe, kreativní vyjádření niterných stavů, vyhýbání se rozrušujícím místům a aktivitám apod.,
3. zvážit možnost podat odpovídající léky.

Medikace je velice ožehavou otázkou. Stává se, podle všeho nikoli výjimečně, že jsou lidé procházející obtížnější formou psychospirituální krize hospitalizováni a nadopováni léky. V tomto případě se může stát, že kromě stigmatizace člověka jako psychiatrického pacienta je zde právě kvůli nevhodně podaným lékům riziko, že zastavená dynamika procesů zatuhne v opravdu patologické formě. Na druhou stranu u lidí s velmi křehkou psychikou a při extrémně silných projevech nemusí výše zmíněná doporučení stačit a medikace vhodně vybranými léky (např. antidepresiva) může prospět.

Je třeba k naší psychice přistupovat s respektem a pozitivně, ne ji často poutat jakýmisi vymyšlenými dobově podmíněnými vzorci normality a děsem, když z této umělé formy nějak vyčníváme.

Jaký by tedy měl být dobrý průvodce?

• Především je to člověk s hlubokou osobní zkušeností s těmito procesy.
• Má integrované temné stránky osobnosti.
• Je uzemněný, zřetelný a chápavý.
• Profesně pak s nějakým sebezkušenostním výcvikem – optimálně směry, kde se prolínají západní a východní moudrosti (jungiáni, pesso boyden, satiterapie, biosyntéza, gestalt apod.).
• Hlavní je vždy vyzrálost daného člověka a pochopitelně také osobní chemie, jak si s klientem navzájem „sednou“.

Pokud nemáme sami ve svém okolí takového člověka či nám jej nemůže nikdo z lidí, jimž důvěřujeme, doporučit, existují pak u nás v době psaní tohoto textu následující možnosti:

• společnost Diabasis, která sídlí v Praze a sdružuje odborníky pracující s psychospirituální krizí
• Holos, opavské sdružení, kde se dokonce plánuje vybudování zařízení pro osoby procházející psychospirituální krizí
• Psychoterapeutické centrum Lávka, kde mezi sdruženými terapeuty nalezneme i odborníky pracující s psychospirituální krizí.

Cestovní mapa

Psychospirituální krize je koncept, který vyjadřuje snahu moderních terapeutů, psychologů, filosofů, lékařů pojímat naši duši, psychiku více otevřeně a pozitivně, odložit stranou rádoby vševědoucnost západní vědy, dokázat se s pokorou inspirovat i moudrostí jiných kultur, pohlížet na oblast naší psýché, duše více celistvě, holisticky. Poučení lidé chápou, že obtížná období a někdy velmi neobvyklé zážitky, vjemy, prožitky nemusí znamenat nutně nemoc, patologii, ale že mohou být sice náročným, ale v podstatě přirozeným či dokonce léčivým projevem ducha, psychiky.

Psychika byla, je a vždy bude do určité míry neuchopitelná, proměnlivá a hlavně nevyzpytatelná. Každý přístup k ní, každý popis je jen škatulkou, určitou cestovní mapou, která rozhodně neobsáhne celé území. Je nutné si uvědomit, jakou ohromnou moc mají slova, označení na naše sebepojetí, sebedůvěru. Když jednu a tu samou věc popíšeme v kontextu psychické choroby (jak zlověstně to už samo o sobě pro mnohé z nás zní) a v kontextu určitého typu vnitřní krize, která – byť sebenáročnější a divnější – je v podstatě přirozená, otevírá to naprosto jiná východiska pro práci s člověkem.

Jedná se o zkušenost, kterou v historii i v současnosti prošla celá řada osob. Zanechali nám popisy svých zkušeností, samozřejmě vtělené do jazyka jejich doby a kulturního rámce, v němž žili.

Nejde ovšem jen o samotné označení. Určitě je třeba k naší psychice přistupovat s respektem a pozitivně, ne ji často poutat jakýmisi vymyšlenými dobově podmíněnými vzorci normality a děsem, když z této umělé formy nějak vyčníváme. Bezpochyby je třeba být více pokorní i k jiným než k medicínským modelům s diagnostickou tabulkou MKN 10, vždyť v jiných kulturách vědomě s psychikou pracují už po staletí, ne‑li tisíciletí, a jejich modely jsou stejně hodnotné a funkční (často při práci se zvláštními stavy vědomí i mnohem funkčnější než naše).

Vždyť se jedná o zkušenost, kterou v historii i v současnosti prošla celá řada osob, některé nám i známé. Zanechali nám popisy svých zkušeností, samozřejmě vtělené do jazyka jejich doby a kulturního rámce, v němž žili. Z nich uvedu např. sv. Terezii, sv. Jana od Kříže, z novější doby C. G. Junga a mnoho dalších. Mnoho takových popisů nalezneme ve východních spirituálních a přírodních šamanských tradicích, kde jsou tyto prožitky chápány pozitivně a je pro ně vytvořen rámec pro jejich integraci do jedincova života.

Závěrem ke konceptu psychospirituální krize jako určité shrnutí můžeme říci, že se jedná o snahu o pozitivní přístup ke krizovým, kritickým, náročným projevům lidské psýché, při nichž existuje snaha o funkční syntézu moderních západních přístupů s těmi pocházejícími z jiných kultur.

V textu byly použity informace z diplomové práce Bc. Svatavy Bardynové (roz. Zajdákové) Zvládání psychospirituální krize v kontextu odborných služeb i mimo ně v prostředí České republiky. Touto cestou jí děkuji a přeji vše dobré.
Další doporučená literatura k tématu byla uvedena v předchozích dílech.