Foto: Thinkstock.com

Krize není nemoc

Překotný duševní rozvoj může vyústit do stavu, který připomíná psychickou nemoc. Je tu ale rozdíl.

Ze seriálu: Psychospirituální krize

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

21. 3. 2012

Psychospirituální krize se může objevit v rámci sebepoznávací praxe, ale jejími spouštěči mohou být i jiné okolnosti: úmrtí blízké osoby, traumatický zážitek, sexuální zkušenost, nemoc, vztahové problémy, užití psychoaktivních látek, ztráta zaměstnání, krize víry a mnohé další. Je také možné, že se tento proces rozjede bez rozpoznatelné příčiny.

Každá lidská bytost má určité univerzální potřeby. Vedle těch základních, které slouží k fyzickému přežití jako takovému, potřebujeme také společnost, interakci, vztahy. Naše schopnost sebe-vědomí, reflexe, uvědomění nás otevírá dalšímu okruh potřeb – potřebě smysluplnosti našeho bytí, která se projevuje a realizuje různými formami a způsoby, obecně spojenými s adjektivy jako duchovní, spirituální, psychologický, vnitřní apod.

Člověk se více či méně úspěšně snaží tyto své potřeby naplňovat – vědomě či nevědomě. My se budeme zabývat poslední jmenovanou oblastí, o níž někteří stále tvrdí, že je pouhou nadstavbou našeho života, protože neslouží k aktuální nutnosti přežít. Ovšem nejen chlebem živ jest člověk a to, že jsou lidé, kteří si tento aspekt života neuvědomují či nepřipouštějí, ještě neznamená, že neexistuje. Potřeba smyslu, potřeba pochopení naší existence je stejně významná, ne-li podstatnější než otázka, co budeme mít k obědu.

Duchovní jídelníček

Naplňování potřeby smyslu a přesahu se děje cestami, jejichž mnohost a různorodost vyráží dech. Na těchto cestách se ovšem mohou vyskytnout úseky plné překážek, hlubokých děr, spadlých stromů, bažin, divokých zvířat či svůdných nymf. Může se stát, že tyto překážky se stanou tak velkými a závažnými, že máme subjektivně pocit jejich nepřekonatelnosti, že nás ochromí, že se ztratíme, sami sobě ztratíme.

Odborněji řečeno mohou přijít období, kdy se proces vnitřního růstu vymyká našim schopnostem ho dovedně korigovat, kdy nás může svou na první pohled destruktivní a chaotickou silou ochromit. Tento proces je nyní nazýván psychospirituální krize.

Jak uvádí přední odborník na toto téma (mimo jiné český rodák) Stanislav Grof se svou ženou: Lidé mohou mít pocit, že vědomí jejich identity je narušeno, že jejich dosavadní hodnoty už neplatí a že se jejich osobnost prudce otřásá v samotných základech. V mnoha případech vstupují do jejich životů náhle a dramaticky nové mystické a duchovní skutečnosti, což může vyústit až ve strach a zmatek. V takových situacích mohou pociťovat děsivou úzkost, prožívat obtíže v denním životě, zaměstnání, mezilidských vztazích – a dokonce se obávat o své duševní zdraví.

Intenzita a neobvyklost zážitků se může jevit až psychopatologicky, což s sebou nese úskalí v podobě problému tento proces rozlišit od skutečně duševní nemoci. Přesto se odborníci na tuto problematiku i ti, kteří úspěšně tímto obdobím prošli, shodují, že se jedná o léčivý, očistný proces. Jak se ale vlastně projevuje, co se při něm děje?

Vánek, nebo uragán?

Nejprve malou poznámku k samotnému pojmu: slovo krize ve smyslu, jak je běžně u nás chápáno, zní dosti negativně, evokuje něco špatného, neblahý stav, který je záhodno co nejrychleji překonat, dostat se z něj. V čínské filosofii je u pojmu krize uváděno další slovo – možnost. Krize je chápána jako sice momentálně náročný stav, který ovšem značí možnost změny – tedy i změny k lepšímu.

Psychospirituální krizi bychom mohli tedy nazvat a chápat také jako „období zvýšené možnosti vnitřního růstu“. V angličtině se používá termín spiritual emergency, tedy duchovní naléhavost, případ nouze, výjimečný stav – což lépe odpovídá situaci.  S touto poznámkou ohledně samotného pojmu a jeho chápání pokračujme dále.

Předpokládám, že mezi čtenáři je dosti takových, kteří se zajímají o vnitřní rozvoj, sebepoznání a někteří i různými způsoby na něm vědomě pracují. Při tom se určitě setkávají s různými fenomény, které tento proces doprovází. Vždyť je přirozené, aby se něco dělo, jak jinak bychom poznali, že naše snaha není marná? Ovšem jak rozlišit tzv. přirozený vnitřní rozvoj od stavů spirit emergency, duchovní naléhavosti?

Existují určité ukazatele, které nám mohou pomoci rozeznat, kdy je náš vývoj v jistých „zdravých“ hranicích a kdy se už rozlévá mimo naši schopnost ho zvládat.

Vždy, když se jedná o problematiku lidské psýchy, odpověď není jednoduchá a vůbec ne jednoznačná. Je to dáno kromě jiného různou úrovní schopnosti se s těmito jevy vypořádat. Máme individuálně odlišnou úroveň zvládání stresu, stejně tak se liší naše schopnost zvládání psychospirituálních prožitků a potíží.

Je to dáno hlavně osobnostním nastavením a zkušeností. Ostřílený cestovatel po cestách ducha se může jen lehce pousmát při zážitku, u něhož labilnější či nepřipravený jedinec může pomalu kolabovat a přemýšlet o pobytu v léčebně.

Hledisko zvládnutelnosti, integrování stavů hlubších, intenzivních spirituálních prožitků bude tedy velmi subjektivní a individuální. Vždy záleží na konkrétním člověku a jeho kapacitě pojmout přesahující zážitky. Ovšem i tak existují určité ukazatele, které nám mohou pomoci rozeznat, kdy je náš vývoj v jistých „zdravých“ hranicích a kdy se už rozlévá mimo naši schopnost ho zvládat.

Duchovní probouzení

  • prožitky jsou mírné, poklidné, zvládnutelné (např. zážitky s energií)
  • myšlenky a vhledy se daří pozvolna integrovat do všedního života
  • mezi vnitřními a vnějšími prožitky lze snadno rozlišovat
  • převládá víra v probíhající proces, náročné prožitky jsou vnímány jako příležitost ke změně

Psychospirituální krize

  • prožitky jsou nárazové, dynamické, hrozivé
  • stírá se hranice mezi vnitřními a vnějšími prožitky, dochází k narušení vnějšího života
  • náhlý, rychlý, až omračující příval nových pocitů a vjemů
  • proces je vnímán s nedůvěrou až odporem, prožitky jsou nevítané, ničivé

Krize není nemoc

Jakkoli je proces psychospirituální krize zahlcující a těžko zvládnutelný, nejedná se o duševní nemoc. Je velmi důležité toto období dramatické vnitřní transformace nezaměňovat s chorobami typu psychóz, schozofrenie, úzkostných poruch apod., jak se bohužel někdy děje.

Léčení psychofarmaky v těchto případech může proces utlumit a také zapouzdřit. Tedy vnitřní procesy jsou uměle zastaveny, namísto uvolnění mentální energie je tato „zmrazena“, uvízne v psychice a v těle ve formě různých vnitřních destruktivních, neurotických, úzkostných forem, neduhů, nemocí.

Přilepením psychiatrické diagnózy se navíc z člověka v podstatě udělá psychiatrický pacient, lidově blázen, což je v našich luzích a hájích samo o sobě nesmírně traumatická záležitost. V případě psychických těžkostí je na místě velká obezřetnost, protože psychika člověka v krizi může být velmi křehká a chybná diagnóza spojená s léčbou medikamenty či dokonce pobytem v léčebně může způsobit opravdu vnitřní katastrofu.

Během psychospirituální krize je zachován náhled na probíhající proces. To je jeden z důležitých rozpoznávacích znaků mezi jí a psychickou nemocí.

Na druhou stranu je ovšem třeba říci, že někdy mohou být zážitky úzkostí, pochyb, temnoty, dezorientace tak silné, že tlumící léky (např. antidepresiva), podané ovšem v konstruktivním rámci psychospirituální krize, mohou pomoci. Toto rozlišení ovšem vyžaduje zároveň skutečné odborníky na poli lidské psýchy, nikoli pouze medicínsky orientované psychiatry. Vhodný průvodce tímto procesem je nesmírně důležitý.

Je tedy mimořádně důležité rozeznat, zda jde o počínající psychické onemocnění, nebo o psychospirituální krizi. Během psychospirituální krize, ať už se projeví jakoukoli z výše zmíněných forem či formou jinou, je zachován náhled na probíhající proces. To je jeden z důležitých rozpoznávacích znaků mezi jí a psychickou nemocí. I když je proces momentálně subjektivně velice náročný, dějí se často až (rozumu) neuvěřitelné věci, stále tu je povědomí o tom, co se děje. Narozdíl od nemoci, kdy se člověk může vyloženě ztratit, topí se v přívalech chaosu, zde přece jen, i když třeba obtížně, plave, dokáže vnímat, co se děje.

Jakých podob může psychospirituální krize nabýt a co si v takovém případě počít, o tom bude řeč příště.

Grof, Stanislav – Grof, Christina: Krize duchovního vývoje. Praha, Chvojkovo nakladatelství 1999
Grof, Stanislav – Grof, Christina: Nesnadné hledání vlastního já. Praha, Chvojkovo nakladatelství 1999
www.diabasis.cz

Otevřít diskuzi 0