Lékařská věda si už více než dvě století stojí neústupně za svým: závislost je onemocnění mozku, které je až sekundárně ovlivňováno prostředím. Můžeme ale velice přesvědčivě argumentovat i opačně: závislost je výsledkem kultury a mozek je jejím pouhým nástrojem.
V padesátých a šedesátých letech minulého století se zdálo, že vědci stojí už jen krůček od dalšího velkého úspěchu – objevení mechanismu drogové závislosti.
Pokusy na krysách byly jednoznačné: pokud mají krysy neomezený přístup k vodě smíchané s morfiem, postupem času jí dávají přednost před čistou vodou a zvyšují dávky do takové míry, že to vede až k jejich smrti. Závěr tedy zněl: morfium (a tím pádem i jeho derivát heroin) je látka způsobující chronické a smrtelné onemocnění jménem závislost.
Krysí park
Lékařské a farmakologické renomované časopisy chrlily o těchto experimentech jeden článek za druhým – zkoumala se tolerance, odvykací syndromy, testovaly se další látky. Teprve kanadský profesor psychologie Bruce Alexander si však začal více všímat toho, v jakém prostředí byly krysy při experimentech umístěny.
Byly to bez výjimky malé klece bez jakéhokoliv vybavení, každá pouze pro jedno zvíře. Alexander přitom věděl, že krysa je společenský a hravý živočich, a položil si otázku, zda by se výsledky experimentu změnily, kdyby se odehrál v jiných podmínkách.
Izolovanost, osamění, stres a ztráta smyslu každodenních aktivit zvyšují touhu po okamžitém uspokojení.
Takto vznikla studie, která vešla ve známost pod názvem Krysí park. Alexanderův tým z kanadské Simon Fraser University vytvořil na devíti metrech čtverečných rozmanitou krajinu s prolézačkami, překážkami, prostory ke šplhání i k odpočinku, a vypustil do ní dvaadvacet krys.
Ty měly přístup k vodě a morfiu přesně jako v dřívějších experimentech. Výsledky byly nyní ale zcela jiné. Krysy pily častěji čistou vodu než tu ochucenou morfiem, a to i v případě, že měly za sebou období, po které byly vystaveny pouze morfiu (a tudíž měly být „závislé“). Těšily se dobrému zdraví a rozhodně se nechystaly ufetovat k smrti.
Z Alexanderova experimentu vyplývají důležité závěry také pro naše lidské závislosti. Jsme sice o něco komplikovanější živočichové než krysy, ale i nám je vlastní společenskost a hravost. Proto i u nás může platit, že izolovanost, osamění, stres a ztráta smyslu každodenních aktivit zvyšují touhu po okamžitém uspokojení, zatímco při pocitech sounáležitosti, uvolnění, smysluplné činnosti se atraktivita intenzivního užívání látek způsobujících slast snižuje.
V některých částech města lze šíření drogové závislosti popsat jako epidemii.
V perspektivě krysího parku už tedy prostředí není jen podpůrným faktorem primárně biologického onemocnění, ale zásadním spolu‑tvůrcem závislosti. Navíc Alexander zpochybnil teorii o heroinu jako látce, která nutně vede k závislosti a následně ke smrti, a naboural tím dominantní teorie o závislosti jako chronickém onemocnění vyvolaném chemickým působením látky. Jeho závěry potvrdila řada dalších studií.
Lidé v klecích
I přes výmluvné závěry Alexanderovy studie se americký Národní institut pro otázky zneužívání drog (NIDA) a další vlivné instituce nadále drží definice závislosti jako onemocnění mozku. Z politického hlediska je tato opatrnost poměrně pochopitelná. Pokud bychom se totiž optikou krysího parku podívali na říši lidí, veškeré úsilí o řešení otázek drog a závislostí by muselo nabrat jiný směr.
Jestliže neplatí předpoklad, že určitá látka nevyhnutelně způsobuje závislost, jaký má potom smysl válčit proti drogám? A pokud má při rozvoji závislosti zásadní význam širší prostředí, neměly by se naše snahy o nápravu upínat spíše k rodině, komunitě a společenskému prostředí jako celku, než k tělesným schránkám jednotlivců užívajících drogy?
Přitažlivými atributy spjatými s užíváním některých látek mohou být například svoboda a nezávislost u marihuany, intimita u tanečních drog, odvaha u heroinu, sebevědomí a umění bavit se u pervitinu apod.
O prostředí můžeme obecně uvažovat jako o kultuře, do které se rodíme. Lidé, kteří jsou nám v prvních dnech, týdnech a měsících života nablízku, nám zprostředkovávají přístup k naší první kultuře, rodině. O tom, že i v této skupině mohou vznikat pocity izolovanosti, osamění a ztráty smyslu, se asi nemusím příliš rozepisovat.
Rodina nám navíc také zprostředkovává vstup do širšího prostředí, které může být velice různorodé. Stačí se projít z jednoho konce velké metropole na druhý, aby se člověk přesvědčil o tom, že v různých částech města je jiná šance pro vznik pocitů vyloučení, ohrožení, vykořenění či ztráty smyslu, aniž by zde přitom lidé žili osamoceni a v klecích. Někteří etnografové popisují rychlost, s jakou se drogová závislost rozšířila v některých takových lokalitách, jako proces ne nepodobný epidemii.
Únik a vzdor
Je tady však ještě další rozměr prostředí, a to kultura vznikající kolem závislosti samotné. Stejně tak jako vrůstáme do kultury prostřednictvím rodiny, seznamuje se „začínající narkoman“ s kulturou závislosti skrze nahodilé či stabilní skupiny, party a komunity. Fet není jenom zlozvyk. Je to způsob života, napsal ve své knize Feťák slavný spisovatel William Burroughs, který užíval opiáty zhruba třicet let, převážně ve Spojených státech. Kultura závislosti může být velice různorodá, ve většině případů je ale jiná, než do jaké nás zasvěcovali rodiče.
Kultura spojená s užíváním nelegálních drog je například zcela jiná než v případě legálních látek. Například alkohol svým způsobem splynul s oficiální kulturou, v České republice možná markantněji než kde jinde. Užívání heroinu, pervitinu anebo tanečních drog je však daleko více svázáno s nelegálními aktivitami, všemožnými způsoby, jak si na drahocennou látku vydělat peníze, jak ji co nejlépe vychutnat a jak zároveň její užívání utajit.
To, co nakonec rozhoduje o osudu člověka, jsou často zdánlivé maličkosti, soubor každodenních nahodilých interakcí, kam určitě patří i tělesné procesy.
Taková kultura může být často pro určité skupiny lidí poměrně atraktivní. Obzvlášť v období dospívání mohou být atributy spojené se skupinami užívajícími určité látky lákavé do té míry, že člověk neváhá opustit svou první kulturu, do které jej zasvětila rodina. Přitažlivými atributy spjatými s užíváním některých látek mohou být například svoboda a nezávislost u marihuany, intimita u tanečních drog, odvaha u heroinu, sebevědomí a umění bavit se u pervitinu apod.
Z tohoto pohledu by se dalo dobře představit, že pokud se člověk, který se cítí vyloučen jak v rámci rodiny, tak v rámci širšího společenství, setká s kulturou, která jej láká svými atributy, je jeho osud zpečetěn. To bychom ale pouze vyměnili biologický determinismus za determinismus sociální. To, co nakonec rozhoduje o osudu člověka, jsou často zdánlivé maličkosti, soubor každodenních nahodilých interakcí, kam určitě patří i tělesné procesy. Pocity libosti a nelibosti, euforie a dysforie mohou významně ovlivňovat příklon k tomu či onomu způsobu života.
Globalizace závislosti
Nesmíme ale opomenout ještě jednu úroveň prostředí, která může formovat rozvoj závislosti, a tou jsou celospolečenské procesy. Zde se opět vraťme ke jménu Bruce Alexandera. Ten se po rozčarování z apatie vědecké obce vůči výsledkům jeho výzkumu obrátil k historickým a etnografickým pramenům a všiml si, že závislost není tak všudypřítomná, jak by se mohlo zdát.
V některých historických obdobích šlo o zanedbatelný problém, stejně tak v některých tradičních civilizacích je velice málo rozšířená. Oproti tomu euroamerická kultura, která aktuálně zahrnuje už téměř celý svět, je závislostí zaplavena a počet lidí označených za drogově závislé neustále vzrůstá. Například ve Spojených státech vzrostl za posledních dvacet let tento počet o 500 procent.
Samotná existence látky typu heroinu nemusí nutně znamenat jakékoliv problémy. Většina tradičních kultur měla svou drogu.
Ve své knize Globalizace závislosti vyslovuje Alexander hypotézu, že společnost volného trhu, která je typická pro západní země, rozbila přirozené vazby mezi lidmi tím, že je vystavila vzájemným konkurenčním bojům a individualizačním tendencím.
Ztráta přirozeného pocitu sounáležitosti a psychosociální integrace jsou podle něj pro rozvoj závislosti daleko příznivějšími podmínkami než pospolité formy bytí u kmenových společností.
Prostředí tedy nejen že významně ovlivňuje rozvoj závislosti, prostředí také určuje, zda se závislost bude či nebude rozvíjet. Samotná existence látky typu heroinu nemusí nutně znamenat jakékoliv problémy. Většina tradičních kultur měla svou drogu, ale jen u některých (a především těch současných euroamerických) se rozvinuly způsoby života, kdy se lidé drogou začali ničit.
Zdá se, že nejlepší prevencí závislosti jsou silná pouta mezi lidmi, filozofie bezpodmínečného přijetí druhého a činnosti zaměřené nikoliv na blaho jednotlivce, ale prospěch celé komunity.
Na závěr bych vám rád nabídl malé cvičení pro každý den.
- Když někde, ať už v rodině, na ulici nebo v práci, potkáte člověka zničeného drogou nebo alkoholem, zamyslete se nad tím, z jakých vztahů a z jakého prostředí tento člověk pochází.
- A položte si také otázku, co by se mohlo změnit v jeho prostředí, aby jeho vztah k dané látce nebyl tak silný a ničivý.
- Možná vám to umožní udělat něco jinak ve vztahu k tomuto člověku, a to umožní jemu jinak zareagovat nebo se jinak cítit.
My všichni vytváříme prostředí, které je podmínkou rozvoje závislosti, a my všichni můžeme toto prostředí také přetvářet.
