K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Nový člen rodiny: droga

U nedělního oběda vás může potkat mnohem větší šok než ten, že vám syn přivede ukázat slečnu.

Pavel Nepustil

Pavel Nepustil

10. 9. 2013

Ze seriálu: Léčení závislosti

Příběh, kdy si do poklidného rodinného života dítě přivádí svoji novou lásku, kterou ostatní nemohou vystát, má mnoho verzí a možných vyústění. Platí to i v případě, že touto láskou je droga. Jak naložit se situací, kdy se námi milovaná osoba zamiluje do něčeho, co je nám odporné a čeho se zároveň děsíme?

Je nedělní poledne a kuchyní se line vůně poctivého svátečního oběda. Nalévá se polévka, konverzace přeskakuje mezi zprávami o tom, co kdo dělá a kde kdo byl. Po vyčerpání aktualit přijde řeč na drogy, jsou toho plné noviny. Řeč je hlavně o pervitinu. Starší syn opovržlivě poznamenává, že kdo si to píchá, musí být „úplně vypatlanej“. Aby matka hovor trochu odlehčila a zároveň do něj zapojila i dosud mlčícího mladšího syna Libora, napůl vyzývavě a napůl žertovně mu řekne: „Tak schválně, Libore, ukaž ruce!“

Libor po matce loupne očima. „Tak ty si myslíš, že jsem feťák, jo? Tak to je dobrý. Tak tohle mi řekne vlastní matka? Tak to je FAKT dobrý!“ Prudkým pohybem se odsune i s židlí od stolu a teatrálně máchne rukama. Toho ale využije bratr, chytne Libora za paži a rychlým pohybem mu odhalí předloktí. I když se Libor bleskově vymaní ze sevření a rukáv s tlumeným výkřikem opět rychle shrne, všichni jasně vidí řadu drobných jizev. Některé vypadají čerstvě…

Tato příhoda je stará dvanáct let. Její hlavní aktér, Libor, je dnes otcem vlastního dítěte, muzikantem, pořadatelem hudebních akcí a spolehlivým zaměstnancem strojírenské společnosti. Na časy, kdy býval feťákem, se už dnes rozvzpomíná jen matně a s velkým nadhledem, ale příhoda od nedělního rodinného oběda je stále živá.

Ve chvíli, kdy se Libor sám rozhodl, že se pokusí změnit, sehrála jeho matka naprosto zásadní roli.

Bolest způsobená rodině (a především mámě) patří k těm stránkám jeho drogové kariéry, na které se mu nikdy nebude vzpomínat snadno. „Skoro se z toho zhroutila, byla to pro ni úplně nepochopitelná věc,“ komentuje reakci své matky na jeho odhalené ruce, které měl dle vlastních slov „jak řešeto“. Předtím už bral injekčně pervitin nejméně rok, aniž by kdokoliv z rodiny něco tušil.

Droga není jen látka

Droga se novým členem rodiny stane většinou nejprve tajně, prostřednictvím stávajícího člena, který si je dobře vědom, že odhalení jejich spikleneckého spojenectví by vyvolalo bezprecedentní vřavu. Dobře ví, že droga – v podobě pervitinu, heroinu, kokainu, extáze či marihuany – má v jeho rodině význam démona, ztělesněného zla, ostatně podobně jako v celé společnosti. Nechce s tímto postojem příliš ostře polemizovat, ačkoliv pro něj není braní těchto drog o nic horší než popíjení alkoholu.

Nejde ani tak o to, že by nechtěl ubližovat svým rodinným příslušníkům, kteří jsou mu stále více cizí. Spíš chce mít klid pro svůj nový život založený ne na pravidlech a stereotypu, ale na spontaneitě, přirozenosti, užívání si života tady a teď, bez plánování hypoték, rodiny a pravidelných dovolených. Droga hraje v tomto novém životě významnou – téměř symbolickou – roli.

Riziko je nedílnou součástí prestiže, kterou droga představuje – drogu mohou zvládnout jen odvážní, silní a neohrožení jedinci.

Droga není jen chemická látka. Je to také vstupenka do společnosti lidí, kteří slibují skvělou zábavu a dobrodružství. Je to symbol opovržení většinou, která se už napáchala zla až až. Je to příslib možnosti kontrolovat svoje pocity, svou náladu. A v neposlední řadě je to majetek.

Samozřejmě je to také hra s ohněm, možný zdroj infekcí, nemocí, tělesných změn a poškození, zástavy srdce, doživotních psychických poruch. Ale to k tomu tak nějak patří. Riziko je nedílnou součástí prestiže, kterou droga představuje – drogu mohou zvládnout jen odvážní, silní a neohrožení jedinci, kteří se dokážou přes nepříjemné a nežádoucí účinky přenést.

Rodinný nepřítel

Ačkoliv zbytek rodiny o tomto novém životě svého člena často netuší vůbec nic, neznamená to, že by si nevšímali změn jeho chování. Pokud jde o dospívajícího syna či dceru, příčina se nabízí: puberta. Potomek se chová drze, umanutě a nevděčně. Jediná rada od známých a příbuzných zní: vydržet, mít nadhled a trpělivost.

Když rodina zjistí, že dítě bere drogy, je najednou všechno jinak. Nepřítelem nyní není vývojové období, které je třeba přečkat, ale látka, proti které je zapotřebí bojovat. Zrádnost celé situace je ale v tom, že mezi tímto novým rodinným nepřítelem a stávajícím členem rodiny sílí velice pozitivní vztah, který může leckdy připomínat vášeň či lásku.

Není bez zajímavosti, že sloveso addicere, ze kterého vzniklo anglické addiction, tedy závislost, vlastně znamená „být silně oddán někomu nebo něčemu“. Jak teď naložit se situací, kdy se námi milovaná osoba zamiluje do něčeho, co je nám odporné a čeho se zároveň děsíme?

Nemělo by jít o co nejrychlejší nalezení definitivního řešení situace v rodině, ale spíše o to, aby průběh tohoto řešení byl pokud možno snesitelný a co nejméně zatěžující pro všechny členy rodiny.

Příběh, kdy si do poklidného rodinného života dítě přivádí svoji novou lásku, kterou ostatní nemohou vystát, má mnoho verzí a různých vyústění.

  • Někdy zamilovaná osoba opouští teplo rodinného krbu a vydává se vstříc dobrodružství i s vědomím, že ji rodina už nebude chtít nikdy vidět.
  • Jindy se naopak rodině podaří přesvědčit svého člena, že ten, do koho se zamiloval, za to nestojí, a po dramatickém rozloučení se vše postupně navrací do starých kolejí.

Není možné obecně říci, které z těchto vyústění je lepší nebo horší, stejně jako se nedá říci, jaký by měl být ideální výsledek „nežádoucí“ lásky některého člena rodiny a Drogy.

Řešení je proces, ne cíl

Nemělo by tedy jít o co nejrychlejší nalezení definitivního řešení situace v rodině, ale spíše o to, aby průběh tohoto řešení byl pokud možno snesitelný a co nejméně zatěžující pro všechny členy rodiny. Často se stává, že blízcí člověka užívajícího drogy přiběhnou do specializované poradny nebo ordinace a chtějí slyšet jednoznačnou odpověď na otázky typu:

  • „Máme nastavit přísný zákaz užívání drog a ověřovat si je pomocí testů z moči?“
  • „Pokud tento zákaz nebude daná syn či dcera respektovat, máme je vyhodit z domu?“
  • „Anebo máme užívání drog tolerovat?“

Odborník však vždy musí mít na paměti, že jakkoliv by se mohlo zdát snadné takové otázky zodpovědět na základě diagnostiky závažnosti problému, pro konkrétní rodinu jsou to vždy dilemata ne nepodobná Sophiině volbě. Ať je osoba užívající drogy jakkoliv pozměněná, drzá, zlá, obtěžující, pořád je to člen rodiny, někdo, bez koho by rodina už nebyla rodinou jako dřív.

Situace navíc skrývá dva základní paradoxy. Za prvé, čím víc se rodinní příslušníci snaží Drogu ve své rodině zneškodnit, vymýtit, zničit, tím víc vzrůstá její atraktivita pro uživatele. Za druhé, čím víc se jeví jako nejrozumnější řešení vyhodit daného člověka z domu i s Drogou, tím vzrůstá obava, že rodina už nikdy nespatří milovanou osobu.

Tato patová situace, kdy na jedné straně roste láska mezi daným člověkem a Drogou a na straně druhé roste strach z nutnosti vyhodit blízkého člověka na ulici, je asi to nejhorší, co může nastat.

Obyčejná blízkost

Co tedy doporučit pro takovou patovou situaci? Někdy bohužel nelze udělat nic jiného než zvolit ze dvou stejně dobrých či stejně špatných variant: vyhodit či tolerovat. Pokud to ale jen trochu jde, vyplatí se hledat způsoby, jak možnosti volby ještě trochu rozšířit. To se však neobejde bez zapojení člověka, který drogy užívá.

Závislý člověk často vyjádří nějaký sen, který se může zdát absurdní, ale přitom se opírá o hodnoty, které jsou pro něj důležité a pro které je ochoten udělat cokoliv.

Ačkoliv se to může zdát kontraproduktivní a zbytečné, je důležité přizvat jej k rozhodování o tom, co dál. Tím mu rodina potvrzuje, že je stále platným členem rodiny a má právo na zapojení do diskuse, s tím, že také bude (jako ostatní) nést důsledky společného rozhodnutí.

Důležité však je nepodsouvat mu hotová řešení, ale nechat jej přicházet i s návrhy, které mohou znít ostatním zpočátku absurdně či zvláštně, ale při bližším prozkoumání se mohou začít jevit jinak. Závislý člověk často vyjádří nějaký sen, který se může zdát absurdní, ale přitom se opírá o hodnoty, které jsou pro něj důležité a pro které je ochoten udělat cokoliv. Vyplatí se tyto hodnoty vynést na světlo.

  • Jednou jsem se například setkal s rodinou, ze které utekla sedmnáctiletá dcera. Rodiče se sestrou ji našli po čtyřech dnech u obchodního domu v nepříliš dobrém stavu. Přiznala se k užívání pervitinu, ale odmítala nastoupit pobytovou léčbu, protože nechtěla přijít o přítele, který pervitin také užívá. Když jsme o tom všichni mluvili, ptal jsem se dcery, jaké by pro ni bylo ideální řešení této situace. Začala nesměle mluvit o tom, že by s přítelem rádi odjeli do zahraničí, kde by si sehnali práci. Oba rodiče to hned zamítli jako nesmysl, ale když jsem se doptával dál, dostali jsme se k touze po osamostatnění, intimitě, vzdálení se současným místům a vztahům. To byly cíle, o kterých jsme začali dál jednat.
  • O dalším případu vím z vyprávění Miloše. Užíval a prodával pervitin v době, kdy už měl malou dceru. Manželka se s ní odstěhovala a začala žít s jiným mužem, dceru Miloš neviděl tři roky. Celá jeho rodina už jej odepsala jako nevyléčitelného feťáka. Pak se jednou dozvěděl, že je jeho dcera u své babičky ve městě, kde žil, a jeho bývalá manželka se o ni přestává zajímat. Rozhodl se z hodiny na hodinu, že se o dceru začne starat sám a přestane s drogami. Rodina i známí tomu chtěli zabránit s tím, že to nezvládne, protože je absolutně nezodpovědný a nemůže po tak dlouhé době přestat s drogami jen tak. On si ale stál za svým: věděl, že dcera je jediný člověk, na kterém mu v životě záleží. Staral se o ni do té doby, než o ni opět projevila zájem její matka. Nyní ji mají ve střídavé péči a Miloš pracuje už pět let v centru pro pomoc závislým.

K takovému setkání, kde bude možné odhalit skryté zdroje řešení, lze využít příležitost, která se sama nabídne. Například náhodné setkání na ulici a pozvání na kávu, popřípadě společná cesta na svatbu v rodině; může být ku prospěchu, když se hovor odehraje v nezvyklém kontextu. Je možné také uspořádat formálnější setkání, něco jako „rodinnou konferenci“. V tom případě je dobré uvažovat o tom, zda nepozvat externího moderátora – to může být rodinný terapeut, profesionální facilitátor anebo i někdo z okolí, kdo má zkušenost s prací s větší skupinou lidí.

Pro Libora z úvodního příběhu byla nejdůležitější obyčejná blízkost matky, když ji potřeboval.

Pokud chce rodina svému členovi vášnivě zamilovanému do Drogy pomoci, může se samozřejmě pokusit využít své materiální zdroje, svoje přátele, svůj vliv. Nejdůležitější a nejcennější jsou však zcela zdánlivě jednoduché věci. Pro Libora z úvodního příběhu byla nejdůležitější obyčejná blízkost matky, když ji potřeboval. Ačkoliv se mu po dramatickém odhalení u nedělního oběda snažila nejrůznějšími způsoby pomáhat – koupila mu snowboard, platila mu zájezdy na hory – nic z toho nemělo podle Libora příliš velký efekt.

Ale ve chvíli, kdy se sám rozhodl, že se pokusí změnit, sehrála naprosto zásadní roli. Slovy Libora: „Ona vůbec nevěděla, co konkrétně by měla udělat. Ale už to, že tam byl někdo, kdo mě chytl za ruku a řekl když budeš něco potřebovat nebo budeš chtít o něčem mluvit, tak tady sedím a můžeš kdykoliv přijít, bylo strašně důležitý.“ Ačkoliv to zní naprosto jednoduše a banálně, v některých situacích může být obyčejná blízkost ta nejlepší, avšak zároveň nejtěžší věc na světě.

Diskuse 0

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz

Léčení závislosti
Seriál

Drogová závislost se stává součástí celé sítě vztahů.

Pavel Nepustil

  • Zdraví