Laktační demence

„Můj svět se smrsknul, ale v tom smrsknutí se zase rozšířil,“ řekla mi, tlačíc kočárek, před lety jedna z mých nejbližších kamarádek. Měla pravdu. Pár let poté jsem zažila to samé.

Uvádí se, že za snížením intelektuální kapacity a za zúženým polem zájmu stojí hormon prolaktin, kterému se též říká hormon péče a hnízdění. Krom toho, že vyvolává tvorbu mléka, též maminku utlumuje a omezuje její zájem právě na péči o dítě. V menší koncentraci se objevuje i u novopečených tatínků, a až na to mléko u nich působí stejně.

Díky prolaktinu pečuju o dítě a nevadí mi, že nestíhám nic jiného. V noci se nezlobím, že mám spánek několikrát přerušený kojením. Nestěžuju si, že nechodím tančit a za kulturou jsem nebyla ani nepamatuju. Večer co večer si užívám chvíli klidu, kdy moje miminko spinká vedle mě a s radostí zůstávám poblíž.

Daň za lásku

Prolaktin si však vybírá svou daň. Uvědomuju si, že moje intelektuální kapacita je značně snížená – zapomínám, pletu jména, při náročnější diskusi „vypínám“.

Další z postižených kolegyň hovoří podobně:

• „Že si pleteš jména dětí? To je ještě dobrý. Já do toho motám i manžela a psa.“
• „Mám problém dopovídat věty. Začnu, ale mozek ztratí spojení. Najednou nevím, co jsem chtěla říct.“
• „Odběhnu třeba pro něco do pokoje – ale když jsem tam, najednou nevím, co jsem chtěla. A tak se celá zmatená zase vracím.“
• „Říkám manželovi: Podej mi prosimtě tamto – no to, takový to, vždyť víš – jakto že nevíš?!“

Většinou je to tedy úsměvné, ale někdy i dost náročné:

• „Manželka pořád něco ztrácela. Jednou to byly klíče. Prý někde doma, vždyť si odemkla. Jenže když jsme je po dvou dnech intenzivního hledání nenašli, měnil jsem zámky – nemohli jsme vyloučit, že je nechala ve dveřích zvenčí, kde je někdo vzal… No našli jsme je po půl roce, zapadlý v mražáku. Patrně se tam dostaly, když vybalovala nákup.“

Právě trpím svou třetí demencí. Uvědomuju si velké odtržení od společenského dění. Před pár týdny mě například překvapily volební lístky ve schránce.

A občas i vyloženě nebezpečné, třeba při řízení auta:

• „Stává se mi, že se někam zakoukám, a pak si na poslední chvíli s leknutím uvědomím, že vlastně řídím. Přitom předtím jsem řídila bez problémů.“
• „Vyjela jsem tuhle za tmy a vztekám se, jak je to možný, že auta jezděj v noci, když je taková tma? Vůbec nevidím na cestu! Až mi došlo, že bych si měla zapnout světla.“
• „Já si tuhle na křižovatce nemohla vzpomenout, kterej pedál je kterej.“

Veselý nový rok

Osobně jsem se nejvíce vyděsila asi dva měsíce po narození syna, na sklonku roku 2010. Rozeslala jsem tehdy z mého pohledu vtipné péefko. Povedla se mi hezká fotka dcerky, když se po koupání jala vytírat podlahu – rozjásaný výraz batolete s hadrem: „Veselé pomocníky do roku… přejí…“ Mráz mi přeběhl po zádech ve chvíli, kdy mě jeden známý zcela vážně upozornil, že za tohle by mě mohli zavřít.

Chvíli jsem nechápala. A pak mi to došlo: dcera na té fotce byla nahá. Sice nebylo „nic vidět“ – byla tak napůl zboku a napůl zezadu, jen obličej otočený k foťáku, ale.. Přece vím, jak se všude straší pedofily. Jsou schovaní v křoví u koupaliště, rozdávají bonbony na cestách do školy, řádí na internetu. Jenže jsem si nedala dohromady jedna a jedna. Vůbec mě nenapadlo, že by tu fotku mohl někdo brát sexuálně.

Naštěstí je u tohoto druhu demence poměrně dobrá prognóza a už teď mám dojem, že je to lepší, byť mléka neubylo.

Právě trpím svou třetí demencí. Samozřejmě, že už neposílám žádná podobná péefka. Nicméně stále si uvědomuju velké odtržení od života mimo péči o děti, od společenského dění. Před pár týdny mě například překvapily volební lístky ve schránce… Když jsem měla první dítě, čítala jsem aspoň Respekt, teď už ani to nestíhám.

Bude líp

Jenže těžko hledat rady, co s tím. Alespoň tedy o stavu svého mozku otevřeně mluvím a žádám známé, aby se mi nezdráhali připomínat, co jsme spolu domluvili apod. Koho volit jsem se poradila s přáteli (bylo to jednoduché, všichni volili stejně (většina národa žel bohu jinak).

Oddechnu si, až to poleví. Naštěstí je u tohoto druhu demence poměrně dobrá prognóza a už teď mám dojem, že je to lepší, byť mléka neubylo. Snad že si tělo zvyklo, nebo se z celkové reakce stává lokální. Takže: nezoufejme, bude líp!