Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Léčení digitální obezity

S digitálními médii je to jako s jídlem: ani v případě problémů je nelze zcela vypustit.

Lenka Šimková

Lenka Šimková

24. 6. 2015

Digitální technologie nás ohlupují. Děti jsou pod jejich vlivem stále více nesoustředěné a agresivní. Digitální demence hrozí nám všem… Digitální optimisté si při podobných zprávách klepou na čelo, pesimisté varují: co nepoužíváme, to zaniká.

Možná jste si také všimli, že o problémech s digitálními médii se hovoří podobně jako o závislosti na jídle: vznikly pojmy digitální obezita, digitální dieta, informační detox apod. Nabízí se samozřejmě otázka, zda je to jen nová módní vlna či potřeba všechno diagnostikovat, nebo zda máme skutečný problém. Možná od každého trochu…

Faktem ale je, že s jídlem mají technologie společnou jednu podstatnou věc – v případě problémů je nemůžeme ze života zcela vyřadit (jako to můžeme udělat s jinými návykovými látkami). Dnes už totiž neplatí, že například díky internetu získáváme určitou přidanou hodnotu, ale naopak: bez přístupu k informačním technologiím jsme z dnešní společnosti vyloučeni. Nějak si s nimi tedy nakonec musíme poradit všichni.

Digitální domorodci

Komu to může jít lépe, jsou „digitální domorodci“. Tento pojem poprvé použil Marc Prensky ve svém článku Digitální domorodci, digitální přistěhovalci, a to již v roce 2001. Digitální domorodci jsou lidé narození po roce 1980. Částečně splývají a hlavně jsou následováni tzv. generací Z, narozenou v devadesátých letech. Co mají společného?

  • narodili se do globální společnosti
  • mají přístup k digitálním technologiím od nejmladšího věku
  • využívají nové technologie každodenně a přirozeně
  • jsou neustále připojení
  • mají rozvinutý život on-line
  • multitasking, digitální hyperaktivita a další.

Oproti tomu „digitální přistěhovalci“ jsou lidé, kteří vyrostli v „analogové“ společnosti a s digitálním světem se museli (nebo stále ještě musejí) sžít. Není to sice jen záležitost věku, ale Prensky upozorňuje zejména na „střet“ digitálních přistěhovalců a digitálních domorodců ve vztahu učitelé – studenti. Studenti jsou dnes jiní, učí se jiným způsobem a mají jiné návyky, na což se při tradiční výuce zapomíná.

Naučte se posouvat zpět hranice své emoční spokojenosti: Lék na nestřídmost

Důležité je ale především také to, že „generace Z“, která informační technologie nejvíce využívá, je jimi také nejvíce ohrožena. Například právě zmiňovanou závislostí, podle některých názorů dokonce „demencí“. 

Digitální demence

Nedávno zde v jedné diskusi zazněl dotaz k „digitalizaci psaní“. Jaké důsledky může mít skutečnost, že stále více než vlastní rukou píšeme na klávesnici? Spíše než u dnešních dospělých je podle mě tato otázka důležitá u dětí. Jsou návrhy typu tablet každému prvňáčkovi cestou ke čtenářsky či jinak negramotné generaci? Jedním z odborníků, který se daným tématem zabývá, je Manfred Spitzer, významný německý badatel v oblasti neurovědy a ředitel psychiatrické kliniky v Ulmu. Ve své knize Digitální demence dochází na základě výzkumů k těmto závěrům:

  • učení písmen ťukáním na klávesnici ve srovnání s nácvikem psaní tužkou vede k horším výkonům při rozpoznávání písmen
  • když se děti učí písmenům vlastnoručním psaním, dokážou je lépe odlišit od písmen zrcadlově obrácených
  • rozpoznávání písmen napsaných tužkou vede k zesílené aktivitě v motorických oblastech mozku
  • vykreslování písmen tužkou zakládá motorické paměťové stopy, jež se aktivují při vnímání písmen a usnadňují rozpoznávání písmen ve vizuální podobě
  • tato dodatečná stopa, užitečná pro čtení, se při naťukání na klávesnici neutvoří, protože pohyby při psaní na klávesnici nejsou v žádném vztahu k tvaru daného písmene
  • narůstající digitalizace psaní, která začíná v dětském věku, má negativní důsledky pro čtenářské schopnosti dětí a dospělých.

Zároveň ale přiznává, že v posledním jmenovaném bodě máme jen náznaky a chybí nám další studie. Jen málo údajů máme nakonec u nejzainteresovanější skupiny – u dětí. Spitzer v dalších souvislostech definuje digitální demenci jako „proces, při kterém přílišné užívání digitálních médií vede k rozkladu kognitivních, tedy poznávacích a hodnotících funkcí mozku“. Například:

  • používáním GPS ztrácíme schopnost orientace v prostoru
  • spoléháním na to, že všechny informace máme díky digitálním technologiím na dosah ruky, oslabujeme svoji paměť, schopnost učení se
  • komunikací prostřednictvím sociálních sítí ztrácíme schopnost přímé komunikace atd.

Zatímco dospělý si může digitální dietu více či méně zodpovědně naordinovat, děti to samy nezvládnou.

Zjednodušeně ve smyslu: co nepoužíváme, to zaniká. „Digitální dementi“ navíc prý budou mít (například kvůli multitaskingu) jinak propojené mozky než předcházející generace. Kniha vzbudila velký zájem u rodičů a učitelů, ale také poměrně rozporuplné reakce odborníků. Tvrzení jsou podložená desítkami studií a M. Spitzer je jako neurovědec přesvědčivý, debatuje se ale například o cíleném výběru podkladů. I když je ochoten přiznat digitálním technologiím i nějaké to plus, nakonec spíše jen jednostranně otevírá zajímavé (nikoli nové) téma.

Digitální střídmost

Místo digitální hladovky tak přichází na řadu další pojem ze světa jídelních návyků: střídmost. Stejně jako radikální diety totiž podle mě nefungují krajní řešení typu: teď se na půl roku odpojím od všech technologií a půjdu žít do lesa. Jde tedy o nastavování hranic, priorit a návyků.

Méně mraků – více slunce

Sama jsem částečně digitální domorodec, částečně přistěhovalec. Digitálním technologiím fandím a bez různých aplikací už nedám ani ránu. A když je toho moc, snažím se je ve svém životě omezit. Jak?

  • Pokud si chci odpočinout od počítače, nepřesouvám si práci do cloudů (mraků) přístupných odkudkoli, ale nechám si ji uloženou pouze v práci.
  • Na poradách nebo konferencích stále používám tužku a blok (i když si někdy v té záplavě netbooků a tabletů připadám jako blázen). Ruční psaní poznámek mě navíc stále baví a uklidňuje.
  • Čtu hodně, ale nečtu e-knihy. Ušetřily by mi možná místo v knihovně, čas nebo peníze, ale odmítám po celém dni u monitoru zapínat ještě čtečku.
  • Říká se: Měli byste si každý den sednout na dvacet minut do přírody. A když máte moc práce, seďte tam alespoň hodinu. 

Ještě jedna věc je jídlu a technologiím společná: Zatímco dospělý si může digitální dietu více či méně zodpovědně naordinovat, děti to samy nezvládnou. Spíše než jako o „digitálních dementech“ bychom o nich měli uvažovat jako o „digitálních domorodcích“. Dát jim šanci objevovat ten „starý dobrý“ analogový svět, ale nebát se aktivně (a bez předsudků) vstupovat do toho jejich digitálního, sdílet ho s nimi a hledat, co je spojuje.

Perfekcionismus je možné léčit. Perfektní řešení ale neexistuje, což perfekcionisté špatně snáší: Opravdu na tom záleží?

Diskuse 0