Nový audiobook: OSOBNÍ ZRALOST
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Lenost je jen slovo

Syndrom vyhoření mě přiměl podívat se na to, proč se bojím zpomalit.

10:02

Moderní psychologie se zdráhá používat slovo lenost. Myslím, že oprávněně. Ne že by lenost neexistovala, ale slovo samotné si s sebou nese mnoho přívažků. V katolické víře je lenost smrtelným hříchem. Protestantská etika potírala hříšnou lenost drastickými prostředky. Komunismus zase hlásal: kdo nepracuje, ať nejí. Označení lenost, líný, líná se neodbytně pojí se studem a pocity viny a zasahuje do pocitu vlastní hodnoty. Kam nás tento společenský a zvnitřnělý tlak dovedl? K výkonové společnosti, která úspěšně devastuje planetu, vede k našemu zničení, a přesto se stále většina z nás cítí nedostatečná.

Nedávno mi kamarádka s povzdechem řekla, že je líná, protože toho o víkendu tak málo udělala. Když pak vyprávěla, co všechno zvládla, nevěřila jsem svým uším. Dalším doptáváním jsem se dozvěděla, že už ale nestihla utřít prach na skříních, vymést sklep a vyklidit půdu. Bolelo mě, proč si tahle skvělá holka tak ubližuje. Proč se tak nespravedlivě obviňuje. Také znám strach z lenosti, ale syndrom vyhoření mě přinutil se na ten strach podívat blíže a poprvé v životě se mu postavit.

Co je vlastně lenost? Když člověk nepracuje? Když „nic nedělá“? Dokáže slovo lenost vyjádřit důvody, proč člověk něco nedělá? Třeba únavu. Vyčerpání. Depresi. Rezignaci. Zamrznutí. Únik před něčím. Vzdor. Úzkost, že tu věc nezvládne. Pocit, že když začne, povinnosti nikdy neskončí. Obyčejnou potřebu odpočinout si. Nesoulad své povahy s požadovanými činnostmi. Je tolik příčin, které nemají příchuť viny. Příčin, které mají svá řešení. Které nás vedou k tomu, co je pro nás smysluplné a přínosné.

Lenost jako signál

Když se mi nechce pustit se do určitého úkolu a radši se věnuji nějaké jalové činnosti, sebeobviňování a výzvy k překonání lenosti vedou jen k intenzivnějšímu útěku. Když si ale uvědomím, že vnitřní odpor je vlastně úzkost, strach, že tu věc neudělám perfektně, strach z chyb, najednou vím, jak to vyřešit. Uvědomím si, že jde jen o naučený pocit, který nemá s realitou moc společného. Že k jeho překonání mi stačí promyslet si, jak úkol pojmu, rozdělím a vymezím si pro mě přijatelný čas. Také se smířím s tím, že to bude „jen“ dobré a že se třeba dopustím i chyby.

Jindy mi zas vnitřní pocit říká: bacha, tohle už ne. Už je čas vypnout, tahle činnost pro tebe není důležitá a platíš za ni příliš. Často si připomínám, že nejsem moje práce, nejsem moje domácnost, nejsem výkon. To všechno se mění v čase. V nedávné minulosti lidé v naší zemi ztratili vlast, domovy i možnost vykonávat svou profesi. V té chvíli měli jen sebe a jejich podstata zůstala nezměněná. Jejich hodnota zůstala nedotčená. Nikdo mi nezaručí, že se to nestane i mně. Často si připomínám, že moje hodnota nikdy nezávisela na vnějších věcech, že je mi daná tak jako všem lidem.

Na přehodnocení svých činností a nečinností nestačí obyčejná inventura. Jak už to tady na Psychologii.cz bývá, je potřeba jít hlouběji. Loupežník Sarka Farka v Hrátkách s čertem to popsal: „To je to ouzko tadydlenc?“ Ano, to ouzko, vnitřní soudce, který se ale vzdělával v našem dětství, kdy nasával od dospělých spoustu mudrosloví, ale také blbosloví. Hodně blbosloví! Jeho soudy bývají černobílé stejně jako naše dětské vidění světa.

Když jsem se zpětně podívala na svůj dospělý život, uvědomila jsem si, že všeho, co se mi přihodilo, jsem se účastnila svým rozhodnutím. Bez ohledu na to, jak se chovali či nechovali druzí lidé, vždy jsem na jejich chování reagovala svým ano, nebo ne. Ovšem tehdy jsem to jako rozhodnutí nevnímala, protože nebylo vědomé. Moje rozhodnutí byla (a často pořád jsou) výsledkem pavučiny naučených přesvědčení, vzorců a reakcí ukrytých v podvědomí.

Psychologie.cz nabízí spoustu výborných postupů a technik, jak se do svého podvědomí podívat. Mezi mé oblíbence patří Bludný kruh od Jana Vojtka, který je moc pěkně vysvětlený v učebně. Myšlenka – emoce – tělesná reakce – chování. Tělo se mnou prostřednictvím emocí a jejich fyzických projevů vede neustálý dialog.

Tělo je most k  podvědomí. Když se sevře žaludek, začne bušit srdce a já jim věnuji pozornost, uvědomím si, jaká emoce se probudila. Pokud se objeví silná emoce neadekvátní situaci, rozezněl se neomylný signál, že jde o něco nevyřešeného a mně skrytého. Když se zastavím a ponořím do toho nepříjemného pocitu, vzpomenu si, kdy dříve jsem to cítila, jaké přesvědčení se s tím pojí. Skryté se vynoří do vědomí.

Vnitřní a vnější soudci

Takový typický středoevropský příběh o lenosti by mohl znít třeba následovně. Pepa řekne Marušce: tenhle víkend neuklízej, uděláme si pohodu a něco spolu podnikneme. I když objektivně se nic nestane, když se jeden víkend neuklidí, v Marušce hrkne. Bodne ji u srdce, stáhne se jí hrdlo a řekne: „To nejde!“

Pokud si uvědomí svou fyzickou reakci a emoci a zapátrá, vzpomene si, že když si jako malá chtěla hrát, tak jí řekli, že je líná. Líná rovná se špatná. Špatná znamená, že nemá hodnotu. A když Maruška nemá (pro druhé) hodnotu, tak ji nikdo nemá rád, dokonce ani ona sama.

A protože mozek rád všechno zjednodušuje, jakmile v Marušce hrklo, objevila se rovnice: když budu líná, tak mě Pepa nebude mít rád, stejně jako máma a táta. Když se tenhle vzorec dostane na povrch, při další aktivaci už je zřejmé, o co jde. V tu chvíli si Maruška může třeba pomyslet: Vítej, mé osmileté já. A podobně jako Koljovi mu říct: Ty nikam něuběgáj. Ničevó něbójsa. Jsem s tebou a jsi v bezpečí.

Když už pustíme vnitřního soudce do vzdělávání dospělých, ještě je potřeba se připravit na soudce vnější, ať už imaginární či skutečné. Imaginární se zhmotňují v úsloví „co by si o mně lidi pomysleli“. Imaginárním soudcům se nejde zavděčit nikdy. Je však marné čekat, nebo dokonce žádat souhlas i od reálného okolí.

Neznamená to pálit mosty, kašlat na názory lidí kolem sebe a přestat vést dialog. Pokud ale své rozhodnutí podmíním souhlasem druhého člověka, přehazuji na něj svou odpovědnost za své rozhodnutí a jeho následky, na což většina lidí zdravě reaguje podrážděností a nechutí.

Například když Maruška řekne svému Pepovi: Pepo, přemýšlím, že bych začala chodit na jógu. Myslíš, že bych měla?, Pepa je zmatený a jen něco otráveně zabručí. Já zase celý život odcházím z večírků jako první, což jsem měla tendenci omlouvat a vysvětlovat – s potřebou, aby ostatní s mým odchodem souhlasili. Teď se s úsměvem rozloučím a je klid. Je to zvláštní alchymie, která kupodivu funguje.

Co ale dělat, když svým rozhodnutím zasáhneme do potřeb a očekávání druhých? Když narazíme na jejich nesouhlas? Což když jedním z argumentů bude třeba právě obvinění z lenosti? Podstatné je, aby rozhodnutí bylo vědomé. Můžeme trvat na svém rozhodnutí, navrhnout jiné řešení, ustoupit, jestliže vědomě přijmeme své rozhodnutí a jeho následky.

To vyžaduje poznání sebe sama, svých potřeb, strachů, skrytých bolestí a vzorců. Lidé blízcí či vzdálení nás pak vždy neomylně prozkouší. Jak vtipně poznamenal psycholog Richard Alpert alias Ram Dass: „Pokud si myslíte, že jste osvícení, jděte a prožijte týden se svou rodinou.“

Potřebujeme zajistit své živobytí, fungování společnosti, vzájemně o sebe pečovat. Ale myslím, že to jde bez neustálého tlaku, pocitu nedostatečnosti a bez perfekcionismu. Jde si udělat život jednodušší, promyslet si, čemu říct ano a čemu říct ne.

Nemůžeme změnit světové korporace, akcionáře a nejvyšší manažery v jejich potřebě neustále růst a expandovat, nemůžeme změnit lidi kolem sebe, ale můžeme začít přistupovat k sobě samým s laskavostí a trpělivostí. Začít rozlišovat, kdy k nám mluví naučené příkazy společnosti a kdy k nám mluví naše duše a tělo. A také možná vypustit slovo lenost ze svého slovníku.

Petra, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Jste dobrá máma

Sami sebe vnímáme zkresleně a kriticky. Co pomáhá k sebejistotě a spokojenosti?

8 min

Hodná holka

Pokud jste v dětství dostávali jen podmíněnou lásku, je složité naučit se říkat ne.

22 min

Postavy vnitřního světa

Pochopení našich skrytých představ o druhém pohlaví nás chrání před závislými vztahy.

10 min

Rozhodnutí: potrat

Ničivé morální dilema přechází do období úzkosti. Výčitky míří i na muže, často oprávněně, říká …

26 min

Pravdy tak akorát

Naučte se dětí správně ptát a podporovat je s citem pro jejich prožívání.

8 min

Otevřít audio sekci