Děti jsou malé a moc toho zatím nevědí a neumějí. My dospělí se o ně musíme starat a všemu je učit. Anebo ne? Není tomu náhodou i naopak? Jsme už vážení dospělí, kteří si příliš zvykli na tento svět. Tváříme se často vážně, nasazujeme si různé masky, zapomínáme si hrát, rozdávat úsměvy jen tak na potkání a hlavně žasnout. Lidem raději moc nedůvěřujeme. Když se nám něco nedaří, nemáme dostatek trpělivosti a síly to zkoušet dál.

Věřím, že takový pohled je přece jen přehnanou (sebe)kritikou dospělých. Ale od dětí se máme v tomto ohledu jistě stále co naučit. Dobře že tu máme ty malé profesory, třeba i ještě v plenkách, kteří nám blahosklonně dovolují opět nahlédnout do toho úžasného dětského světa a učit se od nich mnohému, co jsme během let dospívání (které jsme jistě strávili pilným studiem na různých školách) pozapomněli.

Například právě teď se moje dcera učí stoupnout si a chodit. Dělá to ovšem s takovou vehemencí, neúnavností, náruživostí, odvahou, cílevědomostí, neústupností až tvrdohlavostí, že je tomu zatěžko uvěřit. S úžasem ji pozoruji, jak to zkouší stále a znovu, a ač často padá, nedělá si pranic z neúspěchů. Je půl desáté večer, ale zdá se mi, že se rozhodla, že dnes nepůjde spát, dokud se nenaučí chodit.

Dva ze tří základních typů dětské hry se obejdou úplně bez hraček: Příliš mnoho hraček

A mne při tom napadá, kdy jsem se já naposledy o něco takovým tvrdošíjným a zapáleným způsobem pokoušela? Aniž bych se při tom trápila nezdařenými pokusy. Nevzpomínám si, skoro pochybuji, že tomu tak alespoň během mého dospívání či dospělosti bylo. Ale prý jsem také jako dítě byla podobně aktivní.

Kde po cestě životem jsem ztratila to odhodlání? Vytrvalost a nezlomitelnost zvládnout to i přes nezdary a překážky (právě dnes mne poprvé dokázala přelézt, když jsem si jí lehla do cesty)? Zrovna nedávno jsem uvažovala nad tím, že bych měla něco udělat se svým strachem z nezdarů, ochotou riskovat a hlavně odvahou. A vida, říká se: Když jsi připraven, objeví se učitel. Jen jsem nečekala, že jím bude moje šestiměsíční dcera.

Každodenní lekce

Učím se každý den. Děti v sobě mají hlubokou moudrost, potenciál nás učit, inspirovat a rozvíjet. Abychom tohoto jejich potenciálu dokázali pro sebe využít, je dobré občas přepnout z našich dospěláckých a rodičovských rolí a prostě jen více pozorovat, být s nimi a sami sobě si dovolit být také opět trochu dítětem. A ještě bych k tomu prosila dodat špetku pokory.

Co mají společného malé děti a filosofové nebo vědci? Zkoumají svět kolem sebe a často se diví. Děti si neustále vytvářejí nové hypotézy a ty následně testují ve svých experimentech. Svým chováním nám stále připomínají, jaké je to tu všechno úžasné a zajímavé – objevují, diví se, radují se. K tomu jejich upřímnému procítěnému nadšení se prostě nedá nepřidat.

Prý asi jen jeden člověk z tisíce vydrží neopětovat dětský úsměv. Snad je to tím, že víme, že tento úsměv je myšlen naprosto upřímně.

Máme doma z okna hezký výhled na západ, a tak každý večer spolu sledujeme, jak zapadá (nebo zapadlo, když si maminka včas nevšimne) sluníčko, a krásně se u toho divíme a radujeme. Ono to skutečně každý den vypadá jinak. Nebo vzpomínám na to, když se má dcera naučila lézt a vydala se na svou první objevnou výpravu do ložnice. Byla jsem u toho a bylo to pro ni očividně tak vzrušující dobrodružství, že na ně i já sotva kdy zapomenu.

Děti jsou pro mne synonymem upřímnosti a bezprostřednosti. Dělají si, co chtějí. Tváří se zrovna tak, jak se cítí. Asi proto je dětský úsměv tak neodolatelný. Prý asi jen jeden člověk z tisíce vydrží neopětovat dětský úsměv. Snad je to tím, že víme, že tento úsměv je myšlen naprosto upřímně. Tím si u dospělého člověka už nikdy úplně jisti být nemůžeme. Každý den se o tomto kouzlu dětského úsměvu znova přesvědčuji, když má dcera dokáže donutit k úsměvu třeba i toho na první pohled nejnerudnějšího spolucestujícího v autobuse.

• Když děti něco chtějí, nedají pokoj, dokud to nedostanou. Ano, cokoliv chtějí, dokážou si o to dost dobře říci, a to dokonce i dávno před tím, než umí mluvit. Nedostaneš, o co si neřekneš je pro mne stále dost důležitým životním pravidlem, v jehož pravdivosti se utvrzuji častěji, než bych si přála.
• Děti nám důvěřují a spoléhají na nás. To, že vidíme, že nám naše děti věří a oddaně se nám vždy znovu vrhají do náruče, nám dodává tu potřebnou sílu a víru, že se o ně skutečně dokážeme postarat. Bylo by dobré, kdybychom takto i my svou důvěrou dokázali podporovat lidi kolem sebe.
• Žijí přítomností a často a snadno do ní vtahují i nás. Učí nás více být a méně dělat. Stejně: když jste s dětmi, většinou toho příliš mnoho neuděláte. Proto je dobré si to s nimi pořádně užít.
• Rozvíjejí naši hravost a kreativitu. Ráda děti pozoruji, když si hrají a rošťačí. A ráda pak zkouším vymýšlet také nějaké podobné rošťárny.
• Děti nás zrcadlí. Odrazy našeho chování, které v nich zahlédneme, mohou být pro nás někdy dosti překvapivé a nečekané. Ale když se v nich naučíme trochu číst, můžeme se toho o sobě hodně dozvědět. A když se nám nelíbí, co vidíme, zkusit to napravit třeba nejprve sami u sebe.

Těším se, co bude následovat. Třeba až mé dítě začne mluvit a vtáhne mne s sebou do světa fantazie. Tento svět se mi bohužel během plynoucích let více či méně vzdaluje. A proto se už těším na ty dobrodružné výpravy: až tam, kde neplatí žádná dospělá pravidla a omezení, kde nic není nemožné a může se stát cokoli.

A ještě sem patří známá svatá trojice, na kterou bychom měli pamatovat, protože co je dobré pro děti, je samozřejmě dobré i pro nás dospělé. I my bychom měli pamatovat na uspokojování těchto svých potřeb. Dennodenně nám naše děti připomínají, že: Pobyt na čerstvém vzduchu, alespoň malý šlofík a trochu mléka nám všem udělají vždy dobře.

Jako milenci v Paříži

Alison Gopniková, psycholožka zabývající se dětským vývojem, říká: „Být malým dítětem je jako být zamilovaný poprvé v Paříži a vypít tři dvojité kávy.“ Moc se mi tohle přirovnání líbí.

A napadla mě k tomu parafráze – jaké je to být s malými dětmi? Jako být zamilovaná poprvé v Paříži, to rozhodně souhlasí. Rozdíl je však v tom, že se často cítím, že bych ty tři dvojité kávy právě potřebovala, a zároveň se mi zdá, že mé dítě minimálně dvě zrovna vypilo.

Snad je můj objektivní pohled trochu zastřen mateřstvím, když ještě dodám, jak je to úžasné nechat se vyučovat zrovna od svého milovaného a procházet se při tom v kouzelných pařížských uličkách. Naštěstí je tam po cestě dost kaváren.

Psychiatr Radkin Honzák vypráví o miniscénářích, jimiž se řídí naše životy. Který je ten váš? Neurotické životní programy