Psychologie vznikla jako obor snažící se popsat a předpovídat duševní stavy člověka. Psychologické vnímání světa prostoupilo náš každodenní život a přinutilo nás ke zpochybnění nás samotných, našich vztahů i toho, jak vychováváme své děti. Tento znejisťující princip psychologie generuje touhu po expertech, kteří nabídnou jednoznačné pravdy. Mnoho z nich však k autoritativním psychologickým radám také podpultově přibaluje své vlastní vidění světa.
V současném českém mediálním prostoru se mezi nejvýraznější mluvící hlavy v oblasti vývojové psychologie řadí Marek Herman. Herman je Jiří Babica české psychologie: oba jsou ve svém oboru nadšenými amatéry, oslovujícími široké publikum jednoduchými recepty, které si s vnitřní soudržností a kvalitou vstupních surovin hlavu nelámou. Hermanovy názory a teorie jsou v lepším případě banální truismy („pro dítě je důležitá láska a řád“), šmrncnuté oportunistickým vyzobáváním rozinek tu z evoluční psychologie, tu z psychoanalýzy, zasypané trochou nezbytné esoteriky („Máte archetyp Královny? A mohla bych ho vidět?“) a starým dobrým konzervativním žehráním na časy a úpadek hodnot. V horším případě se ovšem jedná o zavádějící nesmysly a potenciálně velmi škodlivé teze.
Ne, do šesti let se opravdu neutváří 90 % osobnosti; jak bychom to vůbec mohli změřit? Ne, dítě opravdu nevnímá sebe a mámu jako jednu bytost až do tří let. Ženy skutečně za den nevysloví 7–10 tisíc slov oproti 3–5 tisícům u mužů (kvantita je velmi podobná). Takto bychom mohli ve výčtu fake news pokračovat dále a dále. Jenže nemá smysl proti nim předkládat fakta, protože Hermanova argumentace se s fakty za nimi nijak zvláště nezalamuje. Když v rozhovoru pro DVTV tvrdí, že dávání dětí do jeslí nebo školek například ve dvou letech povede k nezvratnému emočnímu poškození, Emma Smetana logicky namítá, že to by tak musely být emočně poškozeny prakticky všechny děti v jiných zemích, kde se do ústavní péče dostávají mnohem dříve než u nás. Herman odpovídá, že to tak nejspíše bude, ačkoliv na to nemá data, což je samozřejmě naprosto absurdní. Když jej na jiném místě Smetana požádá, zda má pro svá tvrzení nějakou oporu ve výzkumech, Herman odpovídá, že vědecký výzkum trpí mnoha problémy a kdo ví, jestli se mu dá vůbec věřit. Když se to ale hodí pro podporu vlastního názoru, tak z kapsy tahá výzkumy Johna Bowlbyho či Zdeňka Matějčka.
Možná máte pocit, že se jedná o žabomyší spory a spíše akademicky laděnou debatu. Nakonec Marek Herman není první ani poslední odborník ve veřejném prostoru, který si své hezké povídání nechce kazit fakty. Nicméně jeho působení může mít skutečný dopad, jak se ukázalo v roce 2018, kdy Herman s Jiřím Haldou silně lobovali za to, aby byl zamítnut zákon nařizující školkám přijímat i dvouleté děti. Těžko ohodnotit jejich skutečný vliv, nicméně zanedbatelný jistě nebyl a zákon skutečně nebyl přijat. To Herman prezentuje jako vítězství zdravého rozumu, reálně se jedná o omezení možnosti si svobodně vybrat… Je tedy zajímavé se zamyslet, proč jsou jeho názory tak populární a co nám vlastně říkají v obecnější rovině. K tomu nám může pomoci i úvaha nad rolí psychologie ve společnosti.
Psychologický komplex
Britský sociolog Nikolas Rose popisuje, že od samého začátku je psychologie spjata s politikou a společností. Psychologie natolik pronikla do veřejného života, že bývá velmi často „brána do hry“, aby se potýkala s určitým sociálním problémem. To znamená, že téměř kdykoliv se setkáváme s psychologickým věděním, nejedná se o neutrální sdělení faktů, ale o vědění, které se nás určitým způsobem snaží formovat a vychovávat. Sociologové a kritičtí psychologové pracují s pojmy jako je terapeutická kultura nebo psychologický komplex.
Psychologický komplex sestává z akademiků, profesionálních psychologů a populární psychologie. Zahrnuje různé způsoby, kterými jsou lidé ve společnosti kategorizováni, pozorováni a regulováni. Akademičtí psychologové tvoří příběhy o lidech, profesionální psychologové a jiní apologeti psychologie pomáhají tomu, aby se tyto příběhy skrze konkrétní praxi staly pravdou, a v tomto procesu zahrnují psychologické poučky do našeho poznávání a uvažování o světě. Každý z nás tak dnes přejal část psychologického slovníku a způsobu nazírání na sebe. Staly se součástí debat rodičů dvouletých dětí v dětské skupině i manažerů řídících stovky dospělých. Psychologický slovník se stal slovníkem lidí.
To má dvojí efekt. Zaprvé tím, že se psychologie stala součástí každodenního slovníku, jí tak trochu rozumí každý a za druhé: psychologie se stala dominantním způsobem, jímž vnímáme své duševní stavy, a přinesla ideál autenticity, přirozenosti a sebepoznání. V ledasčem nabídla vysvětlení odvěké otázky o původu a smyslu utrpení (neznáte se dost, nejste dost autentičtí, nejste v kontaktu se svými emocemi). Zároveň ale psychologie není schopna nabídnout jednoduché a jasné definice, jak z toho ven. Kdy se dost znám? Kdy jsem dost autentický? Kdy dávám dost lásky nebo hranic svým dětem? Psychologická kultura nám říká, že se v sobě a v jiných lidech nevyznáme, ale přitom bychom měli. Je tak nutno vyhledat experty, kteří s tím mají pomoci. To nás znejisťuje a dává obrovský prostor všem těm, kteří jsou ochotni, podobně jako Marek Herman, jednoduché pravdy nabídnout.
Jedno z definujících témat Hermanovy tvorby je právě stylizování se do role toho, kdo hovoří o nejhlubší Pravdě. Zatímco je všude spoustu balastu, on říká, jak to opravdu je. Zářným příkladem je nedávno vydaná kniha Jsi tam, brácho?, kterou napsal ve formě dialogů s Jiřím Haldou. Tato útlá knížka nám představuje dva úspěšné kazatele jedné Pravdy, kteří povětšinou blahosklonně glosují svět kolem sebe, včetně výchovy dětí, a dojímají se nad vlastní moudrostí a nadhledem – „Jirka do toho vpluje a ptá se: měla určitě přes padesát, že? Vybavím si ji před očima: to určitě jo. Tak je to jasné, hlásí Jirka a ani se nezastaví a začne ze sebe sypat, jak si žena všechno podstatné musí ujasnit a odmakat dříve, než zestárne. Že když nezačne se změnami ve svém životě včas, tak po padesátce může měnit akorát tak záclony.“
Zabal dítě do něhy!
Co je pro Hermana tou Pravdou, tím správným psychologickým pohledem? Jak jsme již nastínili, je to pěkná teoretická směsice, ale ve výsledku vždy vede ke zdůraznění klasické nukleární rodiny s jasně danými genderovými rolemi (táta živitel, matka pečovatelka). Je to konzervativní nostalgie po světě, v němž táta je táta, máma je máma a jediné, co stačí, je obalit dítě něhou a nastavit řád. Samozřejmě se jedná spíše o mytologii než o návrat do reálných minulých časů.
Největším problémem je ovšem preskriptivní vyznění této teorie, především a hlavně pro ženy. Herman sice hovoří o tom, že rodina potřebuje mámu i tátu, ale z toho, jaký důraz klade na raný vývoj a nezastupitelnou roli matky, je jasné, že se obrací hlavně k ženám. Herman se ani příliš netají tím, že by ženy podle něj měly být hlavně v domácnosti: tak to má být podle Přírody, jelikož máma je ve výchově nenahraditelná. Od tohoto tvrzení je už jen krok k tomu, aby obviňoval matky, které v domácnosti nejsou a takzvaně se honí za kariérou, že své děti nenávratně psychologicky poškozují.
Herman jako každý správný kazatel vytváří apokalyptické obrazy emočně postižených dětí, které nebyly dostatečně „obaleny něhou“, a neopomene zdůraznit, jak je toto postižení nevratné. Vyděšené matky ovšem zároveň konejší idealizovanou představou, ke které by měly aspirovat. Těmito vizemi ráje jsou historky o rodinách, které zapadají do Hermanových rolí a vše jim funguje, láska i řád. Třeba jak potkal v tramvaji matku s dětmi: „Nebylo tam žádné napětí a snaha vychovávat, ony prostě spolu byly a bylo jim dobře. Přemýšlel jsem, čím to je, až pak mi to najednou došlo: ona se smála očima.“ No kdo by to nechtěl?
Zamyslíme‑li se nad tím, proč tenhle nepříliš objevný konzervativní balíček rad pro správný život vlastně někoho zajímá, nabízejí se dvě vysvětlení. To jednodušší zní, že lidem imponuje, když Herman říká, jak to je, což je v tomto případě tak, jak si to většina z nich stejně myslí. Psychologicky ověřená poučka praví: lidé mají rádi ty lidi, kteří říkají to, co si oni sami myslí. Nejoblíbenější částí písně je refrén – opakuje totiž to, co už známe.
Komplexnější vysvětlení Hermanova úspěchu je, že nabízí možnost vymezit se proti jiné ideologii, která má dopady na naše chápání mateřství a rodiny, a činí tak fetišizací užitečnosti a pracovního života. Jak upozornila Tereza Matějčková, v souvislosti s mateřstvím se někdy objevuje označení jako „maminka na plný úvazek“, mluvíme o tom, jaké kompetence matky získávají či prokazují v rámci péče o dítě (multitasking, time management), a děláme z rodičovství důstojnou manažerskou pozici. Jako bychom někdy nebyli schopni přijmout, že rodičovství je kvalitativně odlišná záležitost, že nemusí mít nic společného s prací, aby mělo hodnotu a byla uznána jeho náročnost. A Marek Herman nabízí zrovna tohle: mluví o jedinečnosti mateřské role jako takové, vrací jí hodnotu, kterou si zaslouží.
Jenže co s tím dál udělá? Vezme to ve formě stereotypu, učiní z těchto vlastností něco esenciálně ženského, ocení ženy, že takové jsou a že pouze ony mohou toto přinést do výchovy a rodiny. A pokud to neudělají, dojde k poškození jejich dětí. Čímž v brilantním manévru ve stejný moment ženy ocení a zároveň je odkáže na jejich právoplatné místo za plotnou. Znehodnotí všechny rodiče, kteří to mají jinak, a obviní je z toho, že své děti emocionálně poškozují. Místo osvobození rodičů z ideologie práce a výkonu je jen uvězní do jiné představy, v níž matka má sedět doma. Jako by zpíval písničku Nikoly Mucha: „Nepojedeš nikam. Budeš doma kojit. Žádná Paříž a lanýže. Chachacha.“
Schovat se v takovou chvíli za expertnost, pravdu a přirozenost je starý trik, jak se tvářit neutrálně. Jak jsme ale psali výše, psychologii nelze dělat neutrálně, vždy s sebou nese určitou představu o světě. Je tak užitečné si při čtení psychologických textů a rad uvědomit, jakou ideologii (a nechápejme toto slovo negativně) s sebou dané sdělení nese. Jaký svět se snaží podpořit, jaké způsoby pohledu na sebe umožňuje, co má být jeho společenskou funkcí? Udělat takovou životní volbu, jakou adoruje Marek Herman, je legitimní; co ale není správné, je tvrdit, že je jediná možná, která vede ke zdravému vývoji dítěte.
V ideálním světě by chtěl žít každý
I přes naši kritiku si teď na chvíli představme, že má Marek Herman pravdu. K čemu takové rady ovšem slouží? Herman nepopisuje svět takový, jaký je, ale jeho jakousi idealizovanou, v čase neukotvenou a nedosažitelnou verzi. U většiny rodin je ekonomickou nutností, aby oba rodiče pracovali, a to nemluvíme o rodinách, kde nejsou oba rodiče přítomni.
Co si mají takoví rodiče počít? Mají to raději vzdát, protože nikdy nedostojí Hermanově ideálu? Otec vdovec nikdy nedokáže dítě zabalit do něhy? Matka samoživitelka mu nikdy nedá řád? Samozřejmě, že to tak není. Naštěstí pro nás se vliv výchovy na vývoj dítěte značně přeceňuje: děti jsou dostatečně odolné v tom smyslu, že se vyvinou dobře, i když jsou vystaveny různým výchovným stylům či intenzitě výchovy (pochválena buď genetika).
Bylo by falešné myslet si, že pravdy, které jsou nejzjevnější, budou ty nejsprávnější. Přijali jsme za fakt, že se Země točí kolem Slunce nebo že platí teorie relativity, jakkoliv se tyto teorie vymykají prostému lidskému vnímání. Stejně tak i na psychologii bychom mohli klást větší nároky a nespokojit se s mlácením prázdné slámy výroky typu „tak to je, protože to tak lidi mají“.
Většina psychologů (čest výjimkám) je spíše zdrženlivá, co se týče mediálního působení, což vyklízí prostor hochštaplerům. A poslední věc, kterou by český odborný diskurz potřeboval, jsou další autoritativní rady muže, který vysvětluje ženám, jak mají vést své životy. Naše poptávka po jednoznačných vysvětleních a jistotě se tak ovšem ukazuje jako nenaplnitelná, pokud to někdo s psychologií myslí alespoň trochu vážně. Víte, jak poznat psychologický článek, který nemá cenu číst? Má ve všem jasno.
