Patřím k lidem, kteří si na podobné věci, jako jsou plánovací kalendáře a seznamy denních úkolů, moc nepotrpí.

Většinou si pamatuju, co mám přes den udělat. Když mám schůzku, vím, kdy bude, a nepotřebuji si ji nikam poznamenávat. Diář používám, jen abych se ujistil, že jsem si to zapamatoval správně. Přiznám se, že schůzek mívám málo. Kdybych jich měl víc, asi už by bylo těžší si je pamatovat a kalendář bych využíval častěji. Seznam denních úkolů si nedělám, ačkoliv by se mi to občas hodilo. Sem tam na něco zapomenu. Většinou jsou to však věci, co se dají odložit.

Zapomínání bezprostředně souvisí s efektivitou mozkové činnosti. Ta se dá zlepšit pomocí různých způsobů organizace práce. Existuje mnoho rádoby univerzálních receptů, jak se rozhodovat, co udělat teď a co potom, jak na nic nezapomenout. Kromě papírových plánovacích kalendářů jsou i elektronické. Můžete si sehnat dokonce speciální software jen na správu svého času.

Budoucí a minulá paměť

Paměti pro úkoly, jež jsem si naplánoval, se říká prospektivní. Pokud si třeba ráno všimnu, že už mám moc opotřebovaný zubní kartáček, a usmyslím si koupit nový, moje prospektivní paměť by mě měla na tenhle úmysl upozornit, až půjdu kolem lékárny nebo drogerie. Když si na nápad koupit nový kartáček vzpomenu až doma, je to selhání prospektivní paměti.

Opakem prospektivní paměti je paměť retrospektivní. V ní se ukládá, co už jsem udělal. Mohl bych si například koupit kartáček a zapomenout na něj. Druhý den bych si pak koupil další.

Therese Macanová z univerzity v Missouri se společně se dvěma dalšími kolegy rozhodla prozkoumat vztah obou typů úkolových pamětí a přístupu k organizaci času. Použili dotazník, který rozdali celkem 425 studentům. Výsledky průzkumu zveřejnili v časopise Personality and Individual Differences.

Nevědět může být výhoda

Vědci se v dotazníku ptali na množství témat spojených s organizací času a zároveň i na schopnost pamatovat si úkoly. Zajímal je sklon studentů k zadávání jasných cílů („Určuji si, čeho chci dosáhnout v příštích několika dnech nebo týdnech.“), zaměřili se na různé způsoby aktivního nakládání s časem („Připravuji si seznam, co mám každý den udělat, a odškrtávám si jednotlivé položky.“). Ptali se také na všeobecnou organizovanost („Na konci dne za sebou nechám přehledně uspořádaný stůl.“) a zajímalo je, jak studenti vnímají vlastní kontrolu svého času.

Vědět, co všechno musím udělat, nemusí být vždy výhoda. Mnoho čekajících úkolů může způsobovat stres.

Studenti, kteří tíhli k určování cílů, měli lepší oba dva druhy úkolové paměti. Podle dotazníku lidé s lepší pamětí pro úkoly také častěji odpovídali, že mají svůj čas pod kontrolou. Uspěchanější a ambicióznější lidé si mysleli, že mají větší kapacitu prospektivní i retrospektivní paměti.

Poněkud překvapivě se nepodařilo najít žádný vztah mezi aktivním organizováním času a budoucí nebo minulou úkolovou pamětí. Mohl by mít dvě podoby: Lidé s dobrou pamětí na úkoly by si buď nemuseli nic poznamenávat a chystat si seznamy, nebo by jejich vnímaná dobrá paměť mohla naopak být výsledkem podobných postupů. Průzkum nepodpořil ani jednu možnost. Vztah tedy bude zřejmě složitější a je třeba ho ještě prozkoumat.

Vědět, co všechno musím udělat, nemusí být vždy výhoda. Mnoho úkolů čekajících ve frontě může způsobovat stres. Lidé, kteří mají ve své mysli méně aktivních informací, se mohou lépe soustředit a být nakonec úspěšnější než lidé s dobrou úkolovou pamětí.