Jak se ocitáme na pokraji zhroucení? Podobné situace dokáže zřetelně ilustrovat například předvánoční čas. Tak zřetelně, že hroty našeho konání i prožívání na nás svítí jako semafor na noční křižovatce. Nelze ho přehlédnout. A není možné jej vztahovat pouze k období Vánoc.

V polední pauze pátku 22. prosince jsem se rozhodla zajet do jídelny jednoho hypermarketu na oblíbenou pohanku se sušenými rajčaty. Jaká pošetilost! Půl hodiny jsem kroužila po obrovském parkovišti, až jsem riskla domněnku, že vlivem předsváteční nálady jsou shovívavější i strážníci městské policie. Uvnitř hypermarketu jsem pocítila záchvěv úzkosti přítomného davu, a tak jsem si pohankovou dobrotu raději vzala s sebou.

Co mne odehnalo z paláce konzumu? Byly to oči štvané zvěře, která vypadala, že je před zhroucením. Může se jelen psychicky zhroutit? napadlo mne, když jsem prchala s krabičkou v ruce. Co ty lidi tak vystrašilo? Že nestihnou Vánoce?

Často se hroutíme proto, že nedohlédneme. Napadá mě slovo mikrosvět. Ten nás obejme a zahalí do svého hábitu tak, že nevidíme Za. Za hábit. Vidíme jen tmu uvnitř pláště, kterou chceme překonat. To zpočátku. Pak už se přizpůsobujeme natolik, že na tmu koukáme tmou a zapomínáme, že když rozevřeme kabát, oslní nás životadárné světlo.

Mikrosvět pracuje v režimu přílišného řešení detailů našeho života a postrádá pohled z jiné perspektivy. Pohled z výšky, z boku, bez brýlí (i v případě, že máme tři dioptrie). Pohled zpoza hábitu. Zásobuje naši mysl neochvějným přesvědčením, jak moc důležitý je nějaký dílek právě našeho konceptu. Jak moc jsme důležití my sami.

A jak moc to vše potřebujeme hrotit. Znám kolegyně, které při změně zákona stěžejního pro jejich profesi pobíhají chodbami organizace a vytvářejí paniku, že  tohle nás úplně zlikviduje, to je náš konec. Lidi, kteří se pro spadané listy ze sousedovic stromu na jejich zahradě jsou ochotni i soudit. A rodiny, které pro pár cihel, oceněných ve znaleckém posudku nějakými čísly, jsou spolu na nože, protože „jde přece o princip“. Stejně jako strach z toho, že když se zítra vydám do Paříže, můžou tam být zrovna teroristi!

Jako bychom zapomínali na to podstatné. Řešíme novou barvu omítky na ruinách kdysi krásného domu. Výběr tkaniček na roztrhaných teniskách.

Zídky mikrosvěta

Nedávno jsem musela navštívit jedno velké zdravotní středisko a potřebovala jsem si odskočit na toaletu. Na můj dotaz, kde najdu záchod, který není zamčený, mi paní na informacích řekla, že nikde – musím požádat o klíč sestru, zaklepat na dveře lékaře. Na ty dveře, které se pyšní cedulí Neklepejte, vyčkejte příchodu sestry.

Mé myšlenky byly v mžiku u lidí, kteří vyhledali lékaře nejspíš proto, že je potkal nějaký problém, třeba průjem nebo zánět močového měchýře, nebo jsou staří, ženy těhotné či je opanoval docela obyčejný stres z vyšetření. Situace se zamčenými záchody vytváří těmto lidem problém další. A to v místě, které má dávat prostor pro řešení problémů. Pod tíhou nesmyslných zdůvodnění, která bych mohla uslyšet, kdybych se více ptala, se vytratilo podstatné.

A co je tedy to podstatné? Zdraví, láska – já vím. Nás, našich blízkých. Souhlasím, je to důležité. Ale není tam ještě cosi dál? Cosi Za? Nějaká sounáležitost a laskavost, když už jsme se tu tak všichni sešli. Vzájemnost mezi námi odbourává kamenné zídky našeho mikrosvěta a vrací nás zpět do víru světa takového, jaký skutečně je.

Tuhle jsem narazila na pojednání minimalisticky žijící ženy o tom, zda si ještě může koupit topinkovač, který zas až tak nepotřebuje, aby se vešla do stylu minimalismu. Prvotní užitečný záměr vytvářet méně odpadu, tak dobrovolný a svobodný, byl nyní přebit kazajkou, zda se ještě vejde do nějakého konceptu, nebo už ne.

Zaplácnout podstatné nepodstatným – a tím ho nahradit nebo aspoň precizně překrýt. Jako když Otíkovi z vesničky střediskové ukazovali troubu s grilem, zatímco on se ptal, kam dá své holuby.

Jak se podívat Za a udržet v našich životech pohled, který nás osvobodí od nánosů zbytečného balastu? Toho balastu, který potřebujeme smést, abychom se snad někdy dostali k jádru.

Je možné takto nahlédnout až tehdy, kdy už plníme jistou spokojenost v žebříčku potřeb? Pak se vydáváme do tajů naší duše, abychom pocítili, že ono Já nejspíš středobodem toho všeho nebude. Že abychom sáhli na to zásadní, musíme hmatat ještě kousek jinde.

Proč se řešíme?

Nedávno jsem si uvědomila, že někteří lidé na mne působí ryze autenticky. Jako by žili bez zbytečných rolí. Prostě jsou. Méně či více spokojeni, ale věříte jim to.

Přijde mi, že tihle lidé nemají pocit nějaké vlastní výjimečnosti, ba co víc – nepotřebují ji hledat. Díky tomu nemají co prezentovat, a tak své Já neprezentují. Nepotřebují se stát vynikajícím fotografem (stačí, že budou fotit), dokonalou superženou ani mužem „jaksepatří“. Zeptají se na cokoli, nerozumí‑li. Udělají, co je potřeba, nachomýtnou‑li se u příležitosti, a nevykládají to všem. Určitě chtějí žít dobrý hezký život, není to pozice zamrzlého flegmatika. Naopak, je to ambice jako hrom!

Tenhle postoj jim umožňuje dívat se tak nějak průzračně, bez zbytečností. Zůstává kapacita na vnímání onoho Za.

Než aspirace na jedno velké dokonalé Já, raději snaha o propojení, sdílení a pospolitost s druhými. Je k tomu zapotřebí nadhledu a laskavosti. Navzájem se umějí krásně doplnit a podpořit.

Je doba, kdy se hodně řešíme. Náš výkon, náš odpočinek. Naše vztahy, naši svobodu. Naše předurčení, naši seberealizaci, náš rozvoj, naše štěstí… Pod tím „naše kdovíco“ ještě je někde hlouběji ta podstata.To skutečně altruistické, to málo, co je možná skutečná pravda. Jakýsi základ toho, proč se řešíme. Jako mravenci máme možná něco budovat a třeba to nemá být nic velkolepého – třeba jen místo k našemu přežití. Trochu málo? Možná než vědomí toho, co to vlastně stavíme, nám daleko více dává to, že stavíme „společně“.

Nadhled osvobozuje

Přijde mi, že posun ke skutečnému altruismu, který si představuji jako laskavost (ke všemu), je možný jen tehdy, překonáme‑li přílišné zacílení na vlastní mikrosvět. Na vlastní strachy, na nutnosti, bez nichž to „nejde“, na veledůležité úkoly a potřeby, které si žádají uspokojení.

Malou nápovědu jsem si pro sebe našla v jednom komentáři čtenářky Kristiny, která k tématu, co můžeme udělat pro lepší svět, napsala: Další krok by snad mohl být „snižování utrpení“. Tedy např. nekupovat bio vejce jen proto, abych byla zdravá, ale hlavně proto, aby se nepodporovalo týrání slepic. Při zážitcích myslet na to, co/koho tím můžu podpořit/pomoci. Tahle cesta se mi jeví v této době jako smysluplná a radostná.

Tento hmatatelnější altruismus pak přináší možnost ulevit si od vlastní sebestřednosti. Což loupe to zaschlé bahno zasekaností kolečka života. Pohledy do světů jiných přinášejí nadhled a ten osvobozuje. Ne tím, že si řeknu „jiní jsou na tom ještě hůř“, ale spíše tím, že si uvědomím souvztažnost a propletenost těchto světů s mým.

I když se říká, že nakonec je člověk vždycky sám, tak v tomhle prožívání určitého propojení životů sám není. Naopak je tvůrcem i posluchačem, hercem i divákem – spolu s ostatními. Bez druhých by herec na prknech, z nichž se lehce víří prach, neměl pro koho hrát; a posluchač je tím, kdo zapne rádio.

Nechci podceňovat ani zatracovat důležitost našeho Já. Skrze ně jsme schopni propojit svět. A přijde mi, že tohle naše jednotlivá Já vlastně hledají.

Než aspirace na jedno velké dokonalé Já, raději snaha o propojení, sdílení a pospolitost s druhými. Je k tomu zapotřebí nadhledu a laskavosti. Navzájem se umějí krásně doplnit a podpořit. Napadlo mne to nedávno, když si kamarádka  zoufala, jak ráda by chodila sportovat, ale že to nejde, protože… Část mého ega, ta v nových nadupaných tretrách, třesoucí se na příležitost vyběhnout a někomu to nandat, se okamžitě vetřela přede mě a nezapomněla uvědomit kamarádku, že „když se chce, všecko jde“, protože „byly doby, kdy Já! jsem chodila cvičit v šest ráno, abych stihla práci a odpoledne vyzvednout syna ve školce, milá kámoško“.

Po pár dnech mi tohle moje představení přišlo takové zbytečné. A hloupé. Projevit spoluúčast a trochu laskavosti by asi bylo lepší. A třeba se společně zasmát nad mou umíněnou zkušeností a nechat na přítelkyni, zda ji třeba namotivuje. Nebo přispět ke společnému uvědomění, že v současné době fitko prostě její prioritou není. Nakonec stačilo poskytnout rameno. Jak prosté… Krásu obnaženého pod cáry zbytečných hader často nevidíme.

Laskavost jako prostředek k vystoupení z bezpečné zóny našeho mikrosvěta do světa skutečného. Chceme to vůbec? Vidět svět, jaký je – bez nedotažené práce stylistů béčkových filmů. Bez umělohmotné bubliny, v níž žijeme klimatizovanou iluzi.

Vystoupit z mikrokosmu a vydat se do světa, kde nás může spálit žár slunce nebo zasypat sněhová bouře. Ta rizika a mnohá další tam jsou. A nejspíš se některá z rizik, která nás napadla, v tom světě bez impregnace i stanou. Ale jak už tak bývá, stanou se i šance a příležitosti, které by se k nám přes igelitový pytlík iluzorních jistot nikdy nedostaly.

Když si podstatné Za uvědomíme, nebudeme mít příště důvod se hroutit z toho, že nestihneme koupit vánoční stromek. Však nové baňky budou krásné i na okoukaném fíkusu v rohu obýváku. Protože podstatným není stromek ani fíkus, ba ani baňky.

Podstatu našich životů vidím někde tam Za, daleko za naším Já a blíž k My.

Kde ji vidíte vy?

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nm na mail redakce@psychologie.cz