Nejistota v tom, zda mě partner miluje, nás může ovládat. Může v nás vzbuzovat reakce, které nejsou přiměřené. Může působit úzkost. Není lepší hodit to za hlavu a přemýšlet nad důležitějšími věcmi?

Řeším trable s jednou mojí kamarádkou. Stěžuje si na svého kluka. Vlastně to možná ani kluk není. Když se ho zeptala, zda spolu chodí, řekl jí, že ne.

Jestli jste se teď zarazili a přemýšlíte, kolik mi je a jak staré mám kamarádky, můžu vás ujistit, že tahle je sice mladší, ale ne o moc. Bude jí letos třicet. Teď vás asi napadne, jak je možné, že ve třiceti neví, zda s ní kluk chodí, nebo ne.

To je nakonec taky jednoduché. Nejdřív spolu byli, pak se rozešli, teď se co chvíli scházejí a rozcházejí, ale skutečný vztah to není. Často ji sužuje pochybnost, zda ji vůbec miluje. Když jsem se jí zeptala, jestli to není jedno, vypadala, že mi nerozumí.

Copak není důležité, zda nás náš partner miluje? Kdo by chtěl být s člověkem, který ho nemiluje? Obzvlášť, pokud on to tak cítí.

Řekni to!

Nedávno mi jiná kamarádka pohoršeně vyprávěla, že zná kluka, který své přítelkyni ani není schopný říct miluju tě. Přitom ona sama si to se svou partnerkou říká i několikrát denně.

A víte co: mě to dřív taky zajímalo. A taky jsem byla smutná, když mi jeden můj kluk řekl po pár měsících třeba se do tebe jednou zamiluju. Taková drzost – má už být dávno zamilovaný přece. Teď mi to přijde směšné. Dnes bych vyznání lásky sice ocenila, ale že by na něm nějak lpěla, to ani náhodou.

Někdo milovat neumí a ani tisíc miluji tě to nezachrání.

Podle mě je totiž úplně jedno, zda vám váš partner říká, že vás miluje, třeba i několikrát denně. Znám pár takových, kteří vám to řeknou klidně po týdnu vztahu. O jaké lásce ale mluví? Není totiž láska jako láska.

Někdo milovat neumí a ani tisíc miluji tě to nezachrání. Když má stát při vás, když má akceptovat vaše nedostatky nebo poskytnout pomoc, to už mu tak dobře nejde. Někdo i kdyby se přetrhl, milovat nedokáže. A někdo zase používá slova miluji tě k tomu, aby vás dostal tam, kam potřebuje. Tak co na nich záleží?

Představte si tyto dva scénáře.

Nesnáším tě. Nechoď pryč!

Katka má několikaletý vztah s Petrem. Každý týden se kvůli něčemu pohádají a nemluví spolu. Nebydlí spolu. Nepodporují se navzájem. Často se urážejí, zraňují či hádají. Pomlouvají jeden druhého, stěžují si na sebe přátelům.

Když se však dlouho nevidí, chybějí si a je jim po sobě smutno. Cítí nepřekonatelnou touhu s druhým být, dotýkat se ho, usínat vedle sebe. Po pár dnech však dojde opět k malicherné hádce a odloučení. Tisíckrát si řekli, že spolu nebudou, ale nakonec spolu vždycky skončí v posteli a snaží se vztah slepit.

Nakonec se podvádí, lžou si a uráží se. Ale i tak bez sebe nemohou být. Láska se mění v nenávist a naopak. Doufají, že jednou se jeden z nich změní. Oba jsou si jisti, že se milují, proč by taky jinak tohle všechno trpěli?

Je mi s tebou dobře

Iveta má dlouhodobý vztah s Pepou. Mají se rádi, překonali některé problémy, které spolu měli. Občas se nepohodnou, ale snaží se jeden druhému naslouchat a rozpory vyřešit, jak nejlépe dokážou.

Pepa Ivetě neříká, že ji miluje, ale bydlí spolu, často si volají, starají se jeden o druhého. Pepa Ivetě vaří, Iveta doma uklízí, jezdí spolu na výlety. Pepa plánuje s Ivetou budoucnost. Není sice kdovíjaký romantik, ale má Ivetu rád a rád s ní tráví čas.

Malicherné hádky neřeší, váží si jeden druhého a respektují své odlišnosti. Pepa často říká Ivetě, jak jí to sluší, jak je chytrá nebo šikovná. Rád se na Ivetu dívá, když něco dělá, a obdivuje ji.

Neptejte se partnera

Není důležitější zeptat se sám sebe, zda my milujeme partnera a jak se ve vztahu cítíme? Zda s ním chceme žít a respektovat to, co nám dává, bez měnění jeho charakteru nebo dožadování se, aby plnil naše potřeby?

Kdysi jsem znala kluka, který mi popisoval, jak se jeho přítelkyně po roce známosti uprostřed noci vzbudila a zeptala se ho, zda ji miluje. Odpověděl jí, že ano. Věděl však, že ji nemiluje – jenom ji nechtěl ranit.

Když budeme jednat podle toho, co cítíme my sami, naše reakce budou autentičtější a opravdovější.

Jiný příklad je má kamarádka, která mi jednou řekla: jsem si naprosto jistá, že mě miluje. A ano, asi ji miloval. Ale choval se ve vztahu k ní hrozně. Byl nezodpovědný, nestaral se o ni, nevěnoval jí pozornost, nebavil se s ní, narozeniny a svátky ignoroval apod.

A poslední příklad: kamarádky rodiče se nebrali z lásky – brali se, protože „museli“. Maminka do poslední chvíle nevěděla, zda její nastávající přijde k oltáři. Dodnes jsou spolu, rozumí si a mají se rádi. Čiší z nich pohoda.

Ještě pořád si myslíte, že je důležité být si jistí, zda vás někdo miluje? A co když se to jednou změní? Souhlasím s tím, že někteří lidé to berou jako určitý vývoj vztahu a závazku jeden k druhému. Pokud to tak však váš partner nemá, nechcete se radši zamyslet nad tím, zda:

• Jste ve vztahu šťastní/spokojení?
  
• Věříte partnerovi?
  
• Cítíte lásku v jeho činech?
  
• Je na partnera spolehnutí?
  
• Máte si i po letech o čem povídat a trávíte spolu rádi čas?
  
• Respektujete se?
  

Když se vykašleme na to, zda nás druzí milují (včetně partnera), a budeme jednat podle toho, zda je milujeme my, naše reakce budou autentičtější a opravdovější.

Nebudeme jen čekat, jak to s námi dopadne, ale budeme řídit svůj život, aniž bychom druhé ovládali nebo jimi manipulovali. Nebudeme se snažit získat něčí lásku, kterou možná ani získat nelze. Budeme akceptovat věci, jak jsou.

Mohli byste být s partnerem, který vám neříká, že vás miluje?